O české oceli bude rozhodovat další firma z Indie. Slibuje úspěch

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ostravské Vítkovice Steel za sebou mají těžké období. Dva roky nemohly disponovat majetkem a ztížilo jim to přístup k úvěrům. Teď vedení firmy čeká lepší zítřky - paradoxně v situaci, kdy evropský ocelářský trh prochází krizí a nedaleký hutní podnik Liberty Ostrava je v úpadku.

Nové šance má vítkovickému výrobci plechů přinést nový indický vlastník, skupina Jindal Steel.

Vítkovice Steel v roce 2005 privatizovala ruská skupina Evraz, po anexi Krymu je převzala pětice kyperských fondů s neznámými beneficienty. Akcionářskou strukturu Vítkovic Steel poslední dva roky prověřoval Finanční analytický úřad (FAÚ) kvůli podezření, že se za fondy stále skrývají ruští majitelé, na něž by se mohly vztahovat sankce. Během šetření FAÚ zakázal disponovat s majetkem ostravské firmy.

Letos v srpnu FAÚ došel k závěru, že firmu sice vlastní osoby z bývalého Sovětského svazu, nikoliv však Rusové. Blokaci majetku uvolnil, čímž umožnil již delší dobu připravovanou změnu vlastníka. Celou firmu teď přebírá indická skupina Jindal Steel.

„Transakci posuzuje antimonopolní úřad, na konci listopadu by měl vydat rozhodnutí. Skupina Jindal na českém trhu nepůsobí, takže nečekám problémy a předpokládám, že obchod doběhne do konce. Pro nás to bude znamenat nastoupení nové éry, znovu se zapojíme do silné ocelářské skupiny,“ říká v Agendě SZ Byznys generální ředitel Vítkovic Steel Radek Strouhal.

Vstup Jindalu do Vítkovic znamená třetí vstup indických ocelářů do Ostravy. V roce 2003 ovládla tehdejší českou ocelářskou jedničku Novou huť skupina indického magnáta Lakšmího Mittala, o 15 let později ji prodala dalšímu indickému byznysmenovi Sandžívu Guptovi.

Mittal za firmu, kterou musel stát před privatizací sanovat pětimiliardovou injekcí, zaplatil jen 175 milionů korun. Na dividendách si později odnesl téměř 50 miliard. Gupta pak firmu během pěti let přivedl k úpadku.

Podle Strouhala by se nechvalně známý příběh Nové huti neměl ve Vítkovicích Steel opakovat.

„Management nemůže ovlivnit rozhodování akcionářů o prodeji, náš hlas je spíš poradní. Ale snažili jsme se nového vlastníka prověřit a jeho dosavadní záznam je pozitivní. Byl jsem se podívat i v jejich ocelárnách v Indii v Raigarhu a v Angulu. Vypadá to tam trochu podobně jako Baťova čtvrť ve Zlíně - upravené domky, dobrá péče o lidi včetně nemocnice, škol, obchodů. Ke svému majetku se chovají slušně, investují. Není to o tom, že by něco kupovali, aby z toho vytahovali peníze,“ říká Strouhal.

S Jindalem Vítkovice více než rok spolupracovaly, indický partner jim poskytl provozní financování v době, kdy měla firma kvůli šetření FAÚ ztížený přístup k úvěrům. „Pomohlo nám to loni dosáhnout zajímavých výsledků, kdy se po mnoha letech naše společnost dostala i do zisku,“ dodává Strouhal.

Za důkaz serioznosti nového vlastníka Strouhal považuje i pobočku Jindal Shadeed v Ománu. „Tamní ocelárnu Jindal koupil od vlády ve chvíli, kdy se jí nedařilo. Za posledních asi 10 let ji posunuli nahoru, dnes tento podnik dělá dvě procenta HDP celého Ománu,“ popisuje.

Právě ománský Jindal připravuje projekt, který umožní ostravské firmě definitivně se odstřihnout od kooperace s Ruskem.

Vítkovice už před řadou let odstavily vlastní vysoké pece, své plechy a profily válcují z nakupovaného polotovaru, takzvaných bram. Ty pořizují v Rusku v rámci výjimky z protiruských sankcí. Obchod s Ruskem by měl díky spojení s Jindalem skončit.

„Určitě to nebude hned. Jindal potřebuje dobudovat technologie a kapacity, aby nám mohl poskytovat ocel. Máme s nimi podepsané závazné memorandum, podle něhož bychom od roku 2027 měli brát bramy z jejich závodu v Ománu. V té chvíli bychom mohli ukončit nákupy v Rusku,“ říká Strouhal.

Nakupovat bramy pro výrobu speciálních plechů je podle něj v Evropě problém. „Není tu moc oceláren, které by volně prodávaly ocelovou bramu v potřebné tloušťce a jakosti,“ říká. Vítkovice Steel válcují tlusté plechy mezi pěti až 20 centimetry, pro které potřebují až 25 cm silné ocelové desky. Ty se v Evropě podle Strouhala prakticky nakoupit nedají.

O vstup do Vítkovic Steel projevovali zájem i čeští investoři, deník E15 psal o průmyslníkovi Jaroslavu Strnadovi nebo obchodníkovi se šrotem Zdeňku Trojkovi. Podle Strouhala o výběru kupce nakonec rozhodovalo i to, jakou perspektivu může Vítkovicím nabídnout. „Nejsme už výrobci oceli, musíme ji nakupovat. Potřebujeme partnera, který je schopný nám s její dodávkou pomoci,“ říká.

Chystaná kooperace s ománskou pobočkou Jindalu Vítkovicím Steel dává šanci, že se budou moci jako jedni z prvních evropských ocelářů stát dodavatelem „zelených“, tedy nízkoemisních výrobků.

„V Ománu se staví nová ocelárna, která asi v Evropě nebude mít obdoby. Má tam vzniknout kapacita pro výrobu až pěti milionů tun oceli ročně, což je skoro dvojnásobek výroby Třineckých železáren,“ říká Strouhal.

Zpočátku má ománský závod vyrábět pomocí zemního plynu, jehož je v zemi přebytek, protože jde o vedlejší produkt při těžbě ropy. Do budoucna chce Jindal fosilní palivo pro vysoké pece nahradit zeleným vodíkem vyráběným pomocí solární elektřiny. Velké fotovoltaické parky mají vyrůst poblíž ománské ocelárny Jindalu.

Investice by se měla spustit zhruba za tři roky a vodík má při výrobě zvyšovat svůj podíl tak, aby se na zelenou výrobu plně přešlo kolem roku 2030. Vítkovice by pak mohly ze „zeleného“ polotovaru vyrábět vlastní „zelené“ plechy.

Strouhal je však ohledně dekarbonizace ocelářství zdrženlivý. „Stále jde o experimentální technologii, kterou zatím v praxi vyzkoušeli jen v malém rozsahu ve Švédsku. Je rozdíl, jestli pomocí vodíku vyrobíte v testovacím režimu tunu oceli, nebo jestli vyrábíte kontinuálně 100 tun,“ podotýká.

O poptávku po nízkoemisní oceli obavu nemá. „Už dnes se po ní zákazníci ptají. Ale výrobní náklady jsou zatím příliš vysoké, nikdo není ochoten si tolik připlatit. Předpokládám, že až naběhne takzvaný uhlíkový vyrovnávací mechanismus (uhlíkové clo), vytvoří to pro cenu zelené oceli určitý polštář,“ uvažuje.

Další vývoj podle něj závisí na unijní dekarbonizační politice, ale i na vývoji ve světě, hlavně v USA. Zvolený prezident Donald Trump už ohlásil odstoupení od Pařížské dohody o klimatu, což může ovlivnit i tempo evropské dekarbonizace.

Strouhal připomíná, že v Evropě je dnes problém investovat potřebný kapitál do rozvoje zeleného ocelářství, protože celý obor je pod tlakem. „Při dnešních cenách energií v Evropě a s vědomím, že skoro veškeré vstupy pro ocelářskou výrobu musíte dovézt, je těžké o tak velké investici rozhodnout,“ říká.

Vítkovický šéf má pochybnosti, zda se podaří v Evropě udržet plánované tempo snižování emisí. Zároveň však připomíná, že o dekarbonizaci usilují i neevropské státy, jako Omán či Indie.

„Oni si uvědomují, že trendy, které jsou dnes v Evropě, pravděpodobně přijdou i tam. Indická vláda chce, aby se životní prostředí méně poškozovalo, protože si uvědomuje náklady, které jsou se znečištěním spojené. Dobře to vidíme v Číně, kde se dostali za přijatelnou hranu poškození životního prostředí a dnes je stojí obrovské peníze zdravotní péče. Indové jsou v tomto směru dost progresivní,“ říká.

Pro Jindal znamená koupě Vítkovic Steel přístup do Evropy. „Může to být příprava na zavedení uhlíkových cel i na období většího izolacionismu či obchodních válek,“ říká Strouhal. Podle něj bude muset Evropa zavést vyšší dovozní cla na ocelářskou produkci po vzoru Spojených států, které s tím začaly už za prvního Trumpova prezidentství.

„Pokud Evropa bude chtít, aby tu ocelářský průmysl přežil, nic jiného jí nezbude. Není možné nechat evropské ocelářství, aby skončilo, a veškerou ocelářskou produkci dovážet z Asie. Zpracovatelské kapacity musí zůstat blízko odběratelů, zákazník nemůže čekat třeba na plech několik měsíců,“ říká.

Strouhal doufá, že spojením s Jindalem se zlepší i hospodaření Vítkovic Steel, jež byly dlouhodobě ztrátové. K zisku se paradoxně překlopily loni, v době krize ocelářského trhu. Poptávka po hutní produkci klesá už dva roky spolu s propadem stavebnictví i průmyslu, na trh se čím dál víc tlačí levná asijská produkce.

Pro Vítkovice Steel je hlavním problémem vývoj v Německu. „Německý průmysl má velký vnitřní problém. Je možná dobře, že tam padla vláda, třeba se tam postaví nová, která to pomůže řešit,“ říká manažer. Zároveň upozorňuje na „obrovský tlak“ z Asie.

„Za cenu, za jakou se nabízejí některé asijské plechy, těžko koupím i samotnou bramu. Evropská unie bude muset zavést antidumpingová opatření. Už dřív je zavedla proti Číně, jenomže Číňané se naučili investovat v Indonésii, ve Vietnamu nebo na Filipínách a začínají sem tlačit výrobky za zjevně dotované ceny,“ řekl.

Vítkovice Steel přesto podle Strouhala mají do dalších let slušné vyhlídky. Firma prošla v minulých pěti letech odtučňovací kúrou, kdy čistila aktiva, snižovala stavy a osekávala náklady. To se zúročilo v loňském roce.

„Když jsme získali navýšené financování od Jindal Steel, podařilo se nám zvýšit dodávky. Zákazníci oceňovali, že dodáváme včas a kvalitně, byli ochotni nám odpustit i to, že jsme o malinko dražší než například Italové. To nám pomohlo k relativně dobrému loňskému výsledku a věřím, že se k němu i letos alespoň přiblížíme,“ uzavírá Strouhal.