Solární revoluce by měla pokračovat. Ale pomaleji a bez dotací, říká expert

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Česká energetika prochází zásadní změnou. Na jedné straně rychle přibývá obnovitelných zdrojů, jejich produkce ale stále pokrývá jen jednotky procent spotřeby elektřiny. Zároveň se blíží konec uhelných elektráren, jež u nás zajišťují kolem 40 procent spotřeby. Výroba elektřiny se decentralizuje, přenos a distribuce se mění. To vše si žádá obří investice.

Podle energetického experta Michala Macenauera, strategického ředitele poradenské společnosti EGÚ Brno, by ozelenění energetiky mělo přejít na volnější tempo. Trh, spotřebitelé i investoři musí dostat čas, aby se s náklady na dekarbonizaci a se změnami systému vypořádali. Právě proto čeká Macenauer zpomalení zeleného boomu.

„Pokud do prostředí nebude zasahovat žádný dotační nebo jiný křivící mechanismus, rozprostře se investiční úsilí v čase. Nárůst obnovitelných zdrojů by měl být pomalý, aby na něj stačila reagovat strana spotřeby. Aby se rozvinula takzvaná superflexibilní spotřeba, tedy taková, která dokáže využívat energii v dobách výrobních špiček. Akumulovat přebytečnou energii je drahé. Lepší je využívat ji v časech, kdy je jí k dispozici hodně,“ říká Macenauer v podcastu Agenda.

Podle Macenauera nyní energetiku mění dva „fatální vlivy“. Prvním je konec závislosti na ruském plynu, který jsme nahradili o něco dražším, ale dostupným plynem z globálního trhu. Druhým je postupný odchod od uhlí.

„Uhlí můžeme nahradit zemním plynem. Bude to spojeno s určitým navýšením nákladů, ale také s velmi značným snížením emisí. Nepochybně dál bude probíhat navyšování výroby z obnovitelných zdrojů – vždy do úrovně, která v daném okamžiku zajistí, že si s jejich podílem soustava poradí,“ předpovídá Macenauer.

Zastánci obnovitelné energetiky včetně Ministerstva životního prostředí ovšem mluví jinak. Investice do obnovitelných zdrojů by podle nich měly naopak zrychlit.

Na startu je řada projektů velkých pozemních solárních parků. Jen ČEZ chce do roku 2030 vybudovat zelené elektrárny o kapacitě šesti tisíc megawattů, velké plány má skupina Sev.en, Sokolovská uhelná či Unipetrol. Podle Macenauera jsou větší projekty žádoucí, protože solární mikrozdroje mají i s masivní dotační podporou nízkou rentabilitu.

I firmy ale počítají s velkorysými investičními dotacemi. Jen v Modernizačním fondu jsou na to připraveny desítky miliard korun. K tomu se ozývá čím dál častěji, že je třeba zavést i podporu provozní – například v podobě garantovaných výkupních cen a dlouhodobých kontraktů. Návratnost solárních investic totiž ohrožuje fakt, že pokud jim přeje počasí a panely jedou naplno, cena elektřiny na trhu klesá a čím dál častěji padá do záporu.

„Solární zdroje reagují jako celek, mají denní a sezonní charakter výroby, což nehraje úplně s elektrickou soustavou. Pokud špičky zatížení kolidují s výkonovými špičkami, mohou elektrárny na trhu dosahovat jen velmi nízkých cen,“ vysvětluje Macenauer.

I proto je přesvědčen, že pro tuto chvíli má Česko boom fotovoltaiky za sebou. „S jejím nárůstem se teď bude síť i celá spotřebitelská základna vyrovnávat. Do doby, než se s tím popasuje, bude zřejmě investiční úsilí do obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaických, upozaděno,“ soudí.

Připouští ovšem, že pokračování boomu mohou uměle táhnout další dotace. A důrazně před takovým „křivením trhu“ varuje.

Nárazové masivní přebytky solární či větrné elektřiny má řešit vodíková energetika. Elektřina, kterou nedokážou běžní spotřebitelé odebrat, by poháněla elektrolyzéry na zelený vodík, ten by postupně nahrazoval fosilní paliva v energetice, dopravě a průmyslu. To by mělo udržet ceny obnovitelné elektřiny na udržitelné úrovni a motivovat k investicím.

Podle Macenauera ale nejsou vodíkové technologie v takovém stadiu, aby se daly v dohledné době komerčně využívat. „Vodík je na předstartovní čáře,“ krotí přehnané naděje. Zato předpovídá, že odpovědí na nový rytmus výroby elektřiny bude nástup „širokého spektra“ spotřebičů schopných nárazové přebytky levné elektřiny využít. Nebude to ale hned, reakce průmyslu si žádá určitý čas.

Solárních zdrojů bude podle Macenauera každopádně přibývat a budou stále levnější. „V následujících 20 nebo 30 letech bude fotovoltaika přirozeně úplně všude – na fasádách budov, na krytech parkovišť, na střechách… O jejích nákladech se nebude mluvit, protože budou zlomkové oproti dnešním pořizovacím cenám. I proto nevyužité přebytky elektřiny nebudou takový problém,“ soudí.

Zároveň je ale přesvědčen, že už dnes by ceny fotovoltaických instalací byly výrazně nižší, kdyby bylo jejich šíření ponecháno volnému trhu a nehnáno uměle vpřed dotacemi. Politické zadání, štědrá dotační politika a uměle vyšponovaná poptávka po solárních technologiích podle něj způsobily „šílené ceny“ neodpovídající realitě. I proto energetický stratég varuje před pokračováním masivních subvencí.

Macenauer nechce předvídat, jak dlouho u nás vydrží v provozu uhelné elektrárny. Záležet bude na dalším vývoji cen elektřiny i emisních povolenek. „Jisté je, že bez určité části uhelného výkonu se středoevropský region ještě několik let neobejde,“ říká. Chybět podle něj bude hlavně takzvaný regulační výkon, tedy zdroje schopné operativně dodávat přenosové soustavě elektřinu na vyrovnávání výkyvů v sítích.

I s tím by si ale podle něj měl časem poradit trh. Vyšší poptávka po „regulační elektřině“ zvedne její cenu a to vyvolá odezvu investorů.

„Uvidíte, že se vyrojí spousta zdrojů, od kogeneračních kotlů až po třeba i dieselové agregáty, které mohou v budoucnu spalovat bionaftu nebo biopaliva. Vždycky když naroste cena, najdou se zdroje, najdou se investoři, kteří na to zareagují,“ říká.

Přesto je podle něj potřeba při vytlačování fosilní energetiky postupovat opatrně. Pro dočasné zachování uhelných bloků nutných pro výrobu regulační elektřiny považuje Macenauer za „rozumnou“ i nějakou formu státní podpory.

„Musela by ale být velmi dobře promyšlená, velmi dočasná a jenom dílčí. Kdybychom díky podpoře zajistili solidní chod uhelných zdrojů a nechali cenu silové elektřiny příliš nízko, tlumilo by to investiční aktivity do nových zdrojů, například plynových. Dostali bychom se do začarovaného kruhu, který se ale jednou rozseknout musí,“ řekl.

O nízkoemisní energetice je podle Macenauera třeba začít konečně říkat pravdu: „Řadu let upozorňujeme, že obnovitelná energetika bude dražší. Léta letoucí o tom různé kruhy lhaly, když slibovaly, že její cena bude nízká.“

Macenauer připouští, že dražší elektřina povede k odchodu části energeticky náročného průmyslu z Evropy. Jde o daň za to, že se západní svět rozhodl snižovat emise. „Začalo to na Západě, ale dnes je v sociologických průzkumech vidět, že i česká společnost se mění a i u nás poptávka po nízkoemisní energetice roste. Energetici na to musí zareagovat, ale zároveň je třeba lidem vysvětlit, že tomu musí obětovat určitou – malou – část svého komfortu,“ říká.

„V Česku a dalších postkomunistických zemích řadu let rostla životní úroveň a energie zlevňovaly. V budoucnu přijde trochu opačný trend,“ předpovídá. Zdražování ale nepřijde hned.

„Po krizovém šoku jsme zaregistrovali prudký cenový sešup, ten se v maloobchodních cenách energií projeví určitě příští rok, možná rok a půl. Pak se vrátíme na pozvolnější trajektorii a ceny se budou navyšovat. Myslím, že to ale nebude nic dramatického a že to unesou jak naše domácnosti, tak celá ekonomika,“ věří Michal Macenauer.