Němci neustoupí, východ Evropy ale na zelenou energii nemá, říká akcionář ČEZ

Německá zelená revoluce bude mít zásadní vliv na českou energetiku. „Ačkoliv se to nezdá, tento vliv už je tady minimálně deset let. Jen ho politici a energetici zatím úspěšně ignorují,“ říká investor Michal Šnobr, minoritní akcionář ČEZ a expert na energetický trh.

„Na přerod na novou energetiku nejsme připraveni. Změny ale už odstartovaly a nová německá vláda ještě přiloží pod kotel. Všechno, o čem jsme si mysleli, že půjde postupně, chce urychlit,“ dodává. Česko na to podle něj musí reagovat. A to rychle.

Jsou cíle nové německé vlády vůbec reálné?

To je zásadní otázka. V Evropě vzniká problém, protože reálnější je tato změna pro bohatší a ekonomicky silnější země, jako je právě Německo. Rozdíly v energetických politikách vyhlubují v Evropské unii největší příkopy, jaké tu kdy byly. Zejména státy střední a východní Evropy, tedy my, Polsko, Slovensko, Maďarsko a jihovýchod Evropy, rozhodně nejsou připravené na tempo, které nastoluje Německo.

A co je ještě horší, ani si neuvědomují, že na to mají být připraveni. Myslím, že politické delegace, které jezdí do Bruselu, si neuvědomují, když tam pro něco hlasují, jaké důsledky to bude mít pro domácí trhy, pro spotřebitele. Důsledky ale přijdou právě v této dekádě, a budou zásadní.

Část českých politiků, byznysmenů i akademiků, je přesvědčena, že Němcům se jejich sen o bezemisní energetice a průmyslu nepodaří naplnit. Že v určité fázi zjistí, že obnovitelné zdroje jsou slepá ulička a tlak na drahou emisní povolenku zásadní chyba. Takže od svých plánů ustoupí.

Myslím, že Německo neustoupí. Je možné, že se jim třeba nepovede splnit do detailů cíle do roku 2030. Ale o energetické politice Německa je v zásadě rozhodnuto. Oni z té cesty neuhnou. Jsou připravení to opravdu do důsledku naplnit.

Přestože to bude stát spotřebitele obrovské peníze?

Přestože to bude stát obrovské peníze. Ale pozor, německého spotřebitele už to peníze stálo i v minulé dekádě. Oni jsou na přerod energetiky pod vlajkou Green Dealu připraveni. Zatímco my tady říkáme, že to Německo dělá hloupě, že jim to nedopadne, sami jsme na začátku toho procesu a nejsme na něj připraveni vůbec.

Dá se během devíti let technologicky vyřešit tak zásadní snížení uhlíkových emisí, jaké Němci chtějí?

Myslím, že jejich postup v rozvoji obnovitelných zdrojů řešitelný je. Už v minulé dekádě se dostali z relativně nízkého instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů na vysoká čísla a dnes běžně pokrývají 40, někdy až 50 procent své spotřeby čistě z obnovitelných zdrojů.

Pokud tomu nahrává počasí. Třeba letos málo foukal vítr, větrné farmy na severu Německa nevyráběly naplno, takže se v Německu – a taky u nás – naplno rozjely uhelné elektrárny.

Přesně tak. Němci budou odstavovat jaderné elektrárny, chtějí odstavovat uhelné elektrárny a po určitou dobu budou muset tyto výkony nahrazovat plynem. Jak rychle jim vedle toho půjde rozvoj obnovitelných zdrojů, je těžké říct. Cíle jsou ambiciózní, fakticky každý rok by v Německu měl narůst instalovaný výkon solárních a větrných elektráren skoro o pět tisíc megawatt. Což je neuvěřitelné tempo. Zda se jim to podaří, je otázka, právě v té následující dekádě Němci ukážou, jestli dokáží překlopit jadernou a uhelnou energetiku na ten budoucí mix. Tedy na obnovitelné zdroje v kombinaci s plynem, který se využije v okamžicích, kdy nebude dost slunce a větru.

Říkáte, že na tak rychlou zelenou revoluci chudší evropské země nemají. Ale tím, jak je propojený trh, na ně její důsledky stejně dopadnou. I my platíme za naši relativně levně vyrobenou energii z jádra vysoké německé ceny. Je udržitelný systém společného liberalizovaného trhu s energií?

To je otázka. Nicméně myslím, že bez toho by Evropská komise musela zapomenout na Green Deal. Jeho základem je právě to absolutní propojení trhu v Evropě, které paradoxně má největší vliv na nás, na střední a východní Evropu. Pokud by trh nebyl propojený a my si tu mohli vytvářet svoje ceny elektřiny a své ceny za emise CO2, mohli by všichni zapomenout na celoevropský cíl v oblasti klimatu. Takže jsem si téměř jistý, že jak Brusel, tak Německo budou na tomto trvat do posledního dechu.

Česko na rozdíl od Němců sází na jaderné elektrárny, na druhou stranu nemá takové podmínky pro větrnou energetiku jako oni. Jak máme na německou revoluci reagovat?

Kdysi dávno řekla Dana Drábová (šéfka SÚJB, pozn. red.) na jedné konferenci, že česká a německá energetická koncepce jsou tak odlišné, že do budoucna vedle sebe nemůžou existovat. Že dřív nebo později se ukáže, že jen jedna je správná, jenom jedna může zvítězit. Dnes už se k tomu paní Drábová moc nehlásí, ale jak jde čas, tak se to pomalu ukazuje. A já se obávám, že my tu pořád hrajeme politiku, která nevede k žádnému řešení. Celá česká politika v energetice spočívá na stavbě jednoho bloku jaderné elektrárny.

Nemáte úplně pravdu, politici mluví v poslední době i o podpoře obnovitelných zdrojů, o nutnosti plynových investic. Spoléhají hlavně na dukovanskou elektrárnu, ale plánují i další reaktory v budoucnu.

My si tady lžeme, že nás Dukovany budou stát 150 miliard (vedení ČEZ odhaduje cenu dukovanského reaktoru na 160 miliard korun bez nákladů na financování, pozn. red.). Mluvíme o tom, že po Dukovanech musí následovat hned stavba reaktorů v Temelíně. Pokud se ale podíváme na reálné ceny, tak se musíme držet čísel kolem 300 až 350 miliard za jeden blok. A to ještě v minulých cenách, ne v těch současných. Pokud to vynásobíme třemi bloky, tak se bavíme o bilionu korun. Je potřeba říct, jestli na to máme, a jestli jdeme správnou cestou v tom, kdo má tyto peníze investovat.

A teď podstatná věc: Chcete investovat tak velkou částku, s takovým rizikem, v čase dvaceti let, do technologií, které známe dnes, ale nevíme, jaké budou za dvacet let? Investovat do něčeho, o čem si nejsme úplně jistí, že se to bude za dvacet let hodit do přenosové soustavy? Pak riskujete, že během dvaceti let stavby té velké jaderné elektrárny se ukáže, že jsou nějaké jiné, lepší varianty. Ale když se do ní rozhodnete investovat, tak přirozeně bráníte rozvoji celému zbytku energetiky.

Protože už nezbude podpora na ten zbytek?

A pak vám zůstane v polích železobetonové torzo, které nebude mít smysl dostavět. S jádrem bych byl prostě opatrný. Ale ještě tu je další věc. Čas se krátí, situaci musíme řešit ne k roku 2040, ale už ke konci roku 2030. V tak krátké době se o stavbě jaderné elektrárny vůbec nemůžeme bavit.

Končící vláda plánovala, že se stavba nového bloku v Dukovanech zahájí v roce 2029 a hotovo bude v roce 2036. Ale je to technologie, která nám spolehlivě a levně vyrábí už řadu let.

Odpovědně říkám, že stavba jaderného bloku neovlivní ceny elektřiny, pokud zůstanou energetické trhy v Evropě propojené. Nevyřeší ani dostatek elektřiny na trhu.

Český energetický mix má na rozdíl od jiných zemí v Evropě jen dva výrazné sloupce ve výrobě elektřiny: Jeden je hnědé uhlí a druhé jsou jaderné elektrárny. Mezi tím skoro nic jiného není. Deset let tady v rámci energetické koncepce politici utlačují ostatní segmenty rozvoje energetiky právě pro to, aby ochránili bezpečnost investice do jaderné energetiky. Ale my teď musíme něco udělat, abychom už do roku 2030 energetiku někam posunuli. A to opravdu není o jádře. Je to o obnovitelných zdrojích a plynových elektrárnách.

Není možné nechat Němce, ať si drží svoje cíle, a spalovat u nás uhlí do té doby, dokud nebudeme mít dostatečnou náhradu? A prostě počkat, jak se technologie vyvinou?

Je to možné. Ale jdeme do obrovského rizika, že za pět, deset let bude povolenka na emise CO2 tak drahá, že to bude mít zásadní vliv na ceny elektřiny. A nám bude daleko utíkat energetický mix, na základě kterého se ty ceny vytváří. Takže velmi bychom riskovali. Ano, můžeme pokračovat v tom, co jsme tady říkali po celou tu dekádu: „Němci to nezvládnou, nedají to“. Ale oni zatím pořád jedou a ještě přitvrzují. Já se obávám, že to cesta není.

Ono to ale není jen o obnovitelných zdrojích a plynu. Je to také o technologii skladování energie, o trendu decentralizace energetiky. Dnes už jsou baterie v kombinaci se solárními elektrárnami u rodinných domů běžnou záležitostí. A decentralizaci energetiky můžete dělat u plynu, u obnovitelných zdrojů, ale těžko ji uděláte v jaderné energetice a nebo u toho uhlí. Když totiž mluvíme o plynu, tak je samozřejmě řeč nejen o velkých paroplynových elektrárnách, ale také o mikrokogeneračních zdrojích, o výkonu pět nebo 10 kilowat, jeden megawatt a tak dál. To je ta decentralizace, která se nabízí.

Bývalý vládní zmocněnec pro dostavbu Dukovan Jaroslav Míl říká, že se nám vyplatí postavit v Dukovanech jeden velký jaderný reaktor. Ale na rozdíl třeba od končícího ministra průmyslu Karla Havlíčka soudí, že pokud by se mělo dál jádro stavět, tak později už jen ve formě menších reaktorů řádově o výkonu 300, 350 megawatt. Je to rozumné?

Musíme si uvědomit, jak stavba jaderného bloku Dukovany vznikla. Když se vrátíme deset let nazpátek, mluvilo se o tom, že Dukovany skončí v roce 2025. Proto se připravoval rychle tendr na Temelín, aby byly nové bloky v Temelíně, až Dukovany skončí. Když k tomu nedošlo a tendr byl ukončen, posunulo se datum, do kdy bude fungovat stávající jaderná elektrárna Dukovany, na rok 2035. A začalo se mluvit o nových dukovanských blocích. Pak se zjistilo, že tam není dostatek vody na chlazení dalších dvou jaderných bloků, takže se ze dvou bloků stal jeden.

Ale pak se začalo mluvit o tom, že dukovanské bloky prodlouží životnost až mezi roky 2045 až 2047. Nám akcionářům ČEZ sdělil na valné hromadě management, že to je ekonomicky přijatelné a technologicky zvládnutelné. Takže najednou zůstala snaha o stavbu jednoho dukovanského bloku mezi roky 2025 a 2045, což ve finále úplně nedává smysl.

Nedává to smysl v případě, že se skutečně podaří prodloužit životnost dnešních Dukovan až do poloviny čtyřicátých let. To ale není zdaleka jisté.

Není to jisté, ale je to mnohem jistější, než že se podaří postavit blok nový. Protože stejnou cestou jdou všichni – Finsko, Francie, USA, uvažují o tom Švédové. Jestli je v jaderné energetice nějaký jistý trend, tak je to prodlužování životnosti jaderných elektráren. Jediný, kdo jde proti, jsou Němci.

Prodlužuje se životnost starších jaderek, protože se čeká, jestli se prosadí modulární, sériově vyráběné malé jaderné reaktory?

Nepochybně. My jsme se dostali do pasti, kdy pořád hledáme způsob, jak jadernou elektrárnu postavit. Kdo ji má investovat, kdo ji má stavět? V Evropě jsme jediná země, která toto nepochopila. Jinak jsou všude do stavby jaderné elektrárny buď stoprocentně nebo dominantně zainteresovány přímo jednotlivé vlády. Nikoliv soukromé subjekty.

Co byste poradil nastupujícímu ministru průmyslu? Co dělat, abychom se vypořádali s tím, co se děje v Německu, vyšli ze specifických českých podmínek a to vše při vědomí, že nastupují nové technologie, o kterých nevíme, jak se osvědčí a kolik budou stát?

Vzal bych to od podlahy. Prvně bych udělal samostatné ministerstvo energetiky. Musí skončit doba, kdy tím ministerstvem v Česku je ČEZ a kdy všechny energetické dokumenty, které putují do vlády, vznikají v ČEZ. Poslední ministři průmyslu a obchodu jsou v podstatě žáčci vedení ČEZ, jen opakují jejich fráze. Kdyby vzniklo ministerstvo energetiky, měl by ČEZ konečně oponenturu. To je jeden ze základních problémů.

Druhý, absolutně zásadní problém české energetiky je ČEZ samotný. Dnes je jasné, že tak, jak se vyvíjí evropská energetika, ČEZ nemůže existovat v dnešní podobě. Udělaly to už všechny energetiky v Evropě.

Myslíte rozdělení ČEZ na tradiční část a na část, která míří k nové energetice?

Myslím si, že určitou část ČEZ může stoprocentně vlastnit stát. A je zbytečné, aby jiné části ČEZ stát vlastnil ze sedmdesáti nebo sto procent.

A další rady?

Česká energetika by se měla zaměřit i na krátkodobý horizont, na cíle pro rok 2025 a 2030. Soustředit se na podporu obnovitelných zdrojů, efektivní a rychlou, směrovanou nejen k velkým firmám a velkým podnikům, ale i k občanům, na střešní fotovoltaiku a podobně. Tato podpora by měla být zásadní. Klidně bych řekl: dejme lidem solární elektrárny na střechy zadarmo. Protože ty peníze nám Brusel v následujících letech bude cpát a já mám obavy, že je nebudeme schopni spotřebovat.

Ta třetí věc je podpora decentralizace a plynové energetiky. Tím nemyslím primárně stavbu velkých paroplynových elektráren, ale podporu menších zdrojů. A určitě se připravit na malé jaderné elektrárny, to ale musíme připravovat hodně dopředu a velmi obezřetně. Protože je jasné, že malé jaderné elektrárny nebudou vznikat na zelených loukách. Takže na ně musíme mít zajištěné brownfieldy, nejlépe energetické, s připojením do sítě.

Co příprava velké jaderky?

Nezatracuju ani pokračující přípravu jaderné elektrárny Dukovany. Může se ukázat, že v nějaké fázi budeme potřebovat velké jaderné bloky, ale rizika jsou obrovská. Někdo je musí otevřeně říct, musí konečně říct, kolik to bude stát a co to bude znamenat pro spotřebitele. Musí se přestat tvrdit, že to přinese Čechům levnou elektřinu. Protože ono to přinese velmi drahou elektřinu, možná dražší než tu, kterou dneska platí lidé dodavatelům poslední instance.

Ale pokud je to pro Česko jediná cesta, musíme na ni přistoupit. Pak je ale otázka, jestli nemáme spíš stavět dva bloky jaderné elektrárny v Temelíně, než jeden absolutně nic neřešící blok v Dukovanech, kde s jistou pravděpodobností stávající dukovanské bloky pojedou až do roku 2045 až 2047. Finové dokonce prodloužili životnost jaderného bloku, velmi podobného, jaký máme v Dukovanech, ještě dál, mírně nad hranici šedesáti let.

Český spotřebitel zřejmě nebude schopen zaplatit náklady na změnu energetiky, která se u nás odehraje. Máme spoléhat na to, že se to stane za evropské peníze?

Měli bychom se s tím smířit. Jsme v jiné situaci, než když se tady nešťastně budovaly solární elektrárny v letech 2009 a 2010, což platil spotřebitel ve složenkách a dnes významnou část z těch nákladů platí každý rok státní rozpočet. Teď jsme v jiné situaci.

Evropská unie nám bude skrze Modernizační fond a jiné nástroje cpát peníze, abychom investovali do nové energetiky. Ale to jsou peníze na podporu investic. Jsou vydané na začátku, ve finále by už neměly ovlivňovat cílovou cenu elektřiny. Tato politika je jiná a tomu se musíme přizpůsobit. Pochopit ten systém, přestat bědovat nad tím, jak nám Němci ublíží, a přizpůsobit se tomu, jak se to bude v Evropě následujících deset let dělat.

Výroba z obnovitelných a plynových zdrojů v decentralizované energetice ale bude zřejmě výrazně dražší než dnešní produkce klasických velkých elektráren? Solární elektřina je sice levná, ale jen když svítí slunce. A žádá si další výdaje na úplně nové služby na stabilizaci sítě a agregaci výkonu z obrovského množství malých decentralizovaných zdrojů. Na záložní elektrárny pro období výpadků solárů. A navíc budeme místo za levné domácí uhlí platit za dovážený plyn, jehož spotřeba poroste a cena je nejistá.

Co udělá cena plynu, je těžké říct vzhledem k tomu, že to závisí na takových parametrech, jako je plynovod Nord Stream 2. A politicko-geografické vlivy na takový plynovod ze strany USA, Německa nebo Ruska jsou z pohledu energetika nepredikovatelné. Ale cena plynu pro rok 2024 se pohybuje aktuálně kolem 25 eur. Před deseti lety to byly běžné ceny.

Plyn je ale jen část příběhu.

Je pravda, že cena elektřiny už nebude nikdy tak nízká, jako mezi roky 2015 a 2020. My jsme si užívali naprosto nereálně nízkých cen díky tomu, že trh s emisními povolenkami do roku 2018 nefungoval a cena povolenky byla skoro nulová.

Teď jdeme z nepřirozeně nízkých cen na vysoké ceny a musíme si zvyknout na trvalejší zdražení. Ceny elektřiny postupně budou pro spotřebitele dvojnásobné proti tomu, kde byly v letech 2018 nebo 2019. Cena povolenky je vysoká právě proto, že by měla vybudit přirozený přechod emisní energetiky k té nízkoemisní. A pokud budeme trvat na zachování naší uhelné energetiky, za nějaký čas, je otázka, jestli v roce 2030 nebo 2035, nás to může stát velké peníze.

Takže nezbývá, než si zvyknout na drahotu?

Těžko odhadovat, kde budeme za deset let. Ale myslím, že si musíme zvykat na jiný normál. Mimochodem, ono to také není vždycky úplně špatně. Teprve s věcmi, když jsou drahé, se začíná šetřit. Pak se konečně začíná přemýšlet, jestli vyměníte žárovky, kde je a není potřeba svítit, kde zateplit. Toto rozhodování už dnes míří do provozního rozhodování běžných firem, což je dobře. A do budoucna to přinese své efekty.