Snědli jsme další večeři na dluh. Zaplatí ji leda vyšší daně, varuje ekonom

Češi si v posledních letech navykli na větší stát, než jaký jsou ochotni platit. „I já bych samozřejmě chtěl co nejnižší daně. Ale nechci být demagog a říkat, že je zároveň možné mít nízké daně, vysokou kvalitu veřejných služeb a nízký dluh,“ vysvětluje Petr Janský z Institutu ekonomických studií UK a jeden ze 17 členů Národní ekonomické rady vlády (NERV).  Vidět ve zvedání daní automatickou brzdu pro ekonomiku je podle něj ideologická zkratka, jakou si Česko nemůže dovolit. V rozhovoru vysvětluje, kde lze daně zvedat tak, aby šlo „investovat do toho, co má dlouhodobě smysl.“.

Předseda vlády slibuje v novém roce obrat k lepšímu. Co čekáte vy?

Určitě nastává bod k lepšímu v rámci vývoje cenové hladiny. Vysoká inflace je, doufám, už opravdu historií a čísla to, myslím, brzy potvrdí. Za leden bychom se mohli dostat na číslo začínající když ne dvojkou, tak trojkou.

Bude to na „obrat k lepšímu“ stačit?

Za posledních pět let tu cenová hladina vyskočila o 40 procent. Reálné příjmy kvůli tomu výrazně klesly. V novém roce by opět měly začít růst. Takže ano, v tomto ohledu obrat nastává.

Půjde mluvit o zotavení ekonomiky? Zmizí „blbá nálada“?

Odhady pro příští rok počítají vesměs s růstem ekonomiky od jednoho do dvou procent. Není to žádný raketový vzestup, ale očividně je to lepší výsledek než letošní pokles. Dopad na rozpoložení veřejnosti lze ale těžko odhadovat.

Má zdejší ekonomika ještě sílu vrátit se k někdejšímu výkonu, kdy doháněla bohatší západní země? Máme tu jen dočasnou cyklickou pauzu, anebo, jak se někdy říká, už se zdejší ekonomický model vyčerpal?

Jsem spíš optimista. Během mého života se životní úroveň v Česku radikálně zvedla. Na té cestě bylo několik zaškobrtnutí a teď přišlo další. Ale není zas tak bezprecedentní, nebude o moc větší než během ekonomické krize na konci 90. let nebo po pádu Lehman Brothers. Pořád máme velký potenciál šikovných a vzdělaných lidí a také řadu úspěšných firem. Jinými slovy – je pravda, že moc dobrých zpráv z ekonomiky teď nemáme, ale jsou tu věci, jako byl obrat v energetice, se kterými jsme se zvládli vypořádat. Neviděl bych tedy naši situaci úplně tragicky. Jsme pořád jedna z nejbohatších zemí na světě.

Zdražení o 40 procent je, jak sám říkáte, hodně velké, větší než v zemích, se kterými se rádi srovnáváme. Hodně se letos mluvilo o tom, že je Česko kvůli vysoké inflaci jedinou zemí EU, která se dosud nevrátila na svou předcovidovou výkonnost. Co se v Česku přihodilo?

Na hlubší analýzu je zatím brzy. Ale některé věci jsou všeobecně známé. Máme ekonomiky s větší závislostí na energiích, hodně přehřátý trh práce, strukturální deficit rozpočtu. Vláda musí vzhledem ke stavu státní pokladny nějak fiskálně balancovat a místo pozitivního impulsu spíš volit ze špatných možností. Jsme ekonomicky hodně propojení s Německem, kterému se momentálně moc nedaří.

Jsme obětí vnějších okolností? Nebo jsme někde udělali nějakou specificky českou a zásadní chybu?

Vnější okolnosti jsou důležité, specificky české bylo například velké a nekryté snížení přímých daní. To byl proinflační a deficitní krok, který je teď potřeba složitě dorovnávat. Anebo zrušení EET, což určitě přispělo k rozšíření šedé ekonomiky, byť se těžko odhaduje, jak moc.

Nelze brát covidové snížení daní jako pozitivní rozpočtový impuls v těžké době? Slovy politiků – nechat lidem v peněženkách více peněz?

Ne. Nepovedlo se načasování ani zacílení. Když máte velký deficit, jaký jsme měli, k tomu přehřátý trh práce a nárůst cenové hladiny, není dobré jen tak lidem říct: tady máte víc peněz, můžete víc utrácet. V rámci covidu to šlo obhájit leda jako dočasné opatření, což byl i tehdy diskutovaný záměr. Ale z dočasné úlevy se stala trvalá změna, z níž získaly nejvíc vysokopříjmové domácnosti a která je teď pro veřejné rozpočty výraznou přítěží. Ve výsledku jsou pak ohrožené například investice do školství, jehož kvalita je dlouhodobě motorem růstu. Místo investic je tu naopak riziko, že stát přestane plnit některé základní veřejné služby.

Všechny veřejné služby je ve finále potřeba z něčeho zaplatit, což je momentálně v Česku problém. Stát od covidu jede na velký dluh, vláda se snaží šetřit. Kudy z toho ven?

Pokud chceme vyšší, nebo aspoň stejné výdaje a pokud se zároveň nechceme zadlužovat, nezbývá nám nic jiného než zvednout rozpočtové příjmy. Není možné mít současně nízké daně, nízké zadlužení a vysokou kvalitu veřejných služeb. Je to úplně jednoduché. Obtížné je s tímto postojem uspět ve veřejné debatě, když se do titulků dostane jen zkratka, že chci vyšší daně, a když proti mně stojí lidé, podle kterých lze mít všechno. Debata se tak často vede v duchu kvadratury kruhu. Tedy že lze mít najednou všechno.

Chcete vyšší daně, nebo ne?

Říkám to podmíněně. Pokud se jako společnost dohodneme, že chceme mít kvalitně zaplacené učitele a lékaře a slušné důchody – a moje laické čtení toho, co vidím v průzkumech a co slyším od politiků, je, že chceme –, tak jako ekonom říkám, že potřebujeme na daních vybírat víc, než vybíráme dnes. Všechno najednou mít nemůžeme.

Nestačilo by jen najít adekvátní úspory, jak to vláda slibovala?

Tento přístup obecně vítám, ale nemyslím si, že je postačující. Jsem proti plýtvání, ať stát dělá jenom to, co jeho občané chtějí. Určité úspory jsou možné. Ale myslím, že bez újmy na kvalitě veřejných služeb lze uspořit nanejvýš desítky miliard korun. Strukturální schodek činí 200 miliard. Nenechme se oklamat tím, že na řešení schodku stačí úspory či vyšší efektivnost státu – to je vítané, ale nedostatečné. My zkrátka máme příliš vysokou nerovnováhu. Příliš vysoké výdaje a příliš nízké daně.

Některé daně letos rostou. V lednu začíná platit konsolidační balíček, jeho další fáze startuje rok poté. Nestačí to?

Jak na co. Tato vláda sice pro ozdravení veřejných financí udělala leccos, ale to neznamená, že je ozdravila. Podle odhadu Národní rozpočtové rady vlády máme letos strukturální deficit na úrovni 2,3 procenta HDP, příští rok podle listopadové prognózy Ministerstva financí klesneme na 2,2 procenta. Tedy o jednu desetinu procentního bodu. Poslední odhad Ministerstva financí je z pohledu vlády o něco optimističtější – o polovinu procentního bodu, ale ani to situaci úplně neřeší.

Žádná konsolidace se tedy nekoná? Zůstáváme na místě?

Tak trochu ano, protože vedle úspor a vyšších daní vláda zas jiné výdaje zvedla. Například na obranu. Nerozporuji to, zdá se, že je tu společenská shoda na tom, že posílení armádních výdajů je zapotřebí. Ale nikde jsem nezaznamenal diskusi, z čeho toto posílení zaplatíme. Přetrvává nerovnováha, která je tu od zrušení superhrubé mzdy v roce 2021. Ani tehdy se neřešilo, jak výpadek v rozpočtu pokrýt. Zvykli jsme si zkrátka na to, že máme nízké daně a vysoké výdaje. Snědli jsme další štědrovečerní večeři, na kterou nemáme. Pro mě je velké plus, že žiju v zemi, kde jsme schopni se na tu večeři sejít a v zásadě se shodnout na tom, co objednat. Jen je problém, že část z toho neumíme zaplatit jinak než na dluh.

Kdybyste měl možnost daně přenastavit, kde byste začal?

Možná u toho, že některé jsou příliš vysoké. V první řadě daně z nízkých příjmů. Dobře je to vidět na příkladu zaměstnance, který bere minimální mzdu a firma si pro něj připraví tisíc korun navíc. Dáme-li dohromady daň z příjmů a všechno pojistné, tak z té tisícovky navíc si stát vezme 45 procent. To mně přijde příliš vysoké a ekonomicky nevhodné kvůli nízké motivaci těchto lidí, mají-li opustit šedou ekonomiku nebo systém sociálních dávek.

U vyšších výdělků je zdanění nižší?

Od Nového roku v rámci konsolidačního balíčku dojde k zavedení větší progrese u části vyšších příjmů. Daň z příjmů bude od trojnásobku průměrné mzdy činit 23 procent, dosud to bylo až od čtyřnásobku. Výsledkem bude, že v pásmu 120 a 160 tisíc bude každá další tisícovka nákladu zaměstnavatele navíc zdaněna sazbou 51 procent. Ale nad 160 tisíc to bude už jen 34 procent kvůli stropům na pojistné.

Navrhujete tedy zdanit vyšší výdělky víc?

Ano – v tom smyslu, že mezní zdanění je o tolik jiné nad a pod hranicí 160 tisíc, to považuji za nešťastné. Vedle dalších dvou oblastí, což jsou daně z neřestí a škodlivin a daně z majetku.

Patří k neřestem víno? Pokud ano, jak jste vnímal argumenty politiků, když vláda nakonec ze zdanění vína vycouvala?

Zdanit tiché víno jednoznačně podporuji, z několika důvodů.

Je-li zdanění vína pro vás jednoznačné, jak takovou věc provést, aby šla prosadit?

Dá se to udělat tak, aby pro moravské vinaře, především ty malé, vznikly jen nízké administrativní náklady. Přeji si, aby s dobře navrženou spotřební daní z vína vláda přišla co nejdříve. Včera bylo pozdě. Dvě třetiny vypitého vína dovážíme, ostatní alkohol je také zdaněný, jsou tu zdravotní důsledky i důležitá symbolika. Ať už se vybere navíc jedna miliarda, nebo tři, pořád jsou to peníze, o které můžeme mít nižší jiné daně, nebo je můžeme dát třeba na platech kuchařkám ve školách.

Co byste doporučoval dál?

U spotřebních daní je problematické, že se v čase nezvedá jejich výše s inflací. V průběhu času tedy jejich reálná hodnota klesá.

To jsou ale stále spíš drobné. Podporoval jste změny v sazbách DPH a výsledné snížení?

Ekonomové obecně vítají spíš zdanění spotřeby oproti zdanění práce a dalších ekonomických aktivit. Než zvedat zdanění práce, raději bych zvyšoval DPH. Rozhodně by to bylo lepší než schválené zvýšení přirážky na nemocenské pojištění. To je další plošné zvýšení přímých daní, které zasáhne nízkopříjmové vrstvy a jen u nich prohloubí problém vysokého zdanění, o kterém jsme už mluvili.

Co byste s DPH dělal vy?

Je tam, myslím, prostor pro dvě věci – přibližovat nižší sazbu k té vyšší a přeřazovat položky z té nižší do vyšší. Kvůli změnám ale vláda očekává, že na DPH vybere příští rok méně.

Jedním z jejích argumentů bylo, že snížení DPH u potravin z 15 na 12 procent pomůže nízkopříjmovým domácnostem, v jejichž rozpočtech hraje jídlo velkou roli, a že navíc dojde k útlumu inflace…

Oponoval bych, že DPH není nástroj sociální politiky, protože snižováním DPH pomáháme všem. Nižší sazba na vodné a stočné pomůže nejvíc těm, kteří naplňují bazén. Ano, pokud jsou dopady DPH negativní pro určité zranitelné skupiny obyvatel, rozhodně to berme v potaz, ale neupravujme kvůli tomu DPH, kompenzujme tyto skupiny skrz přímé daně, sociální dávky nebo důchody.

Mluvil jste o daních z majetku, ale ta hlavní – daň z nemovitostí – se zvyšuje. Podnikl byste ještě něco dalšího?

Vyšší daň z nemovitostí vítám. Jen bych ji zvyšoval postupně tak, abychom se ve střednědobém horizontu dostali ještě výš. Už mnoho let se také bavíme o tom, že by bylo vhodné odvíjet výši daně od tržní hodnoty nemovitosti a zdanit více pozemky než stavby. To by při správném nastavení fungovalo jako motivátor, aby volné prostory ve městech nezůstávaly ležet ladem.

Jak by podle vás vypadalo vyšší zdanění vyšších výdělků?

První věc je rušení výjimek. Zrušili jsme školkovné a slevu pro studenty. Neviděl jsem ale žádnou analýzu ani důvody, proč byly zrušeny právě tyto výjimky, a ne například velká daňová úleva na hypotéky?

Pokud bych hledal prostor pro snížení daní nízkopříjmovým domácnostem, toto je myslím jedna z možností, jak naopak vybrat více. Další věc, kterou jsme už probírali, je faktická regrese u daně z nejvyšších příjmů místo obvyklé progrese. Mohli bychom se dostat aspoň na rovné zdanění a to u velmi vysokých příjmů nyní nemáme. Je možné, že to lidé nevědí. Ale třeba se časem informovanost v tomto ohledu rozšíří, podobně jako se to stalo u zdanění vína.

Když všechno sečteme, přijde vám rozumné zvyšovat daně v době, kdy se ekonomika jen těžce zvedá z recese?

Chci být jen konzistentní a neprosazovat kvadraturu kruhu. A totéž očekávám od ostatních účastníků diskuse. Jak už jsme si řekli, nemůžu v jednom rozhovoru kritizovat vysoký strukturální deficit, podporovat navýšení armádního rozpočtu a stěžovat si na příliš vysoké zdanění práce. Vláda by měla některé nástroje veřejných financích využívat jen v krizových situacích a veďme diskuzi, jestli v takové situaci jsme, nebo do ní míříme.

Ekonomika na tom nyní podle mě není tak špatně, aby bylo nutné přistoupit k tak nákladným opatřením, jako je výrazné zvýšení výdajů nebo výrazné snížení daní. Možná na to v blízké nebo vzdálenější budoucnosti přijde čas, ale samozřejmě nám takovou krizi nepřeji.

Principiální otázka zní, jestli se lze propracovat k růstu skrz zvyšování daní.

Nikdo neříká, že zvyšování daní přímo samo o sobě způsobí ekonomický růst. Zvyšování daní má za cíl zabránit ještě rychlejšímu tempu zadlužování a zaplatit naše veřejné výdaje, které neustále zvyšujeme. Nízké zadlužování a zaplacení výdajů může přispět k vyššímu ekonomickému růstu. Naše současná potíž je, že se v diskusi mísí prorůstový a konsolidační diskurz. Jednou se mluví o tom, jak je potřeba investovat do vzdělání a budovat dopravní infrastrukturu, a já jsem pro, jindy o potřebě snižovat strukturální rozpočtový schodek.

Nechci to oddělovat a zastávám názor, že vyšší daně, je-li struktura takového zvýšení správná, nemusí nutně znamenat brzdu pro ekonomický růst. Naopak nám skrze zdravější veřejné finance mohou dát větší prostor reagovat na ekonomický útlum a investovat do toho, co má dlouhodobě smysl.