Malé nemocnice nelze rušit, dopad by byl katastrofální. Musí se ale proměnit

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Loni v říjnu varoval Svaz zdravotních pojišťoven, že v českém zdravotnictví hrozí už koncem letošního roku kolaps. Na drahou léčbu pro těžce nemocné dítě se často skládá veřejnost a rodiny mají problém se zajištěním péče o své seniory. Před koncem roku otřásla zemí stávka lékařů, která vyvolala debatu o potřebě strukturální reformy.

Barbora Vaculíková, ředitelka skupiny Penta Hospitals CZ, v pořadu Byznys SZ uvedla, že český systém veřejného zdravotnictví je v lepší kondici než polský či slovenský a potřebné změny se v něm dějí, byť příliš pomalu a jen v postupných krocích. Ale na problém se stárnutím populace nejsme připraveni, soudí manažerka.

V Evropě roste podíl seniorů v populaci, do roku 2040 se má počet lidí nad 65 let proti roku 2010 zdvojnásobit. Připravuje se na to Česko dostatečně?

Reformy směrem k péči o seniory probíhají už nějakou dobu, ale je to spíš evoluce než revoluce. Připravujeme se, ale nejsme připraveni. Z našich prognóz vyplývá, že by v Česku měl do roku 2050 přibýt milion seniorů, z nichž by mělo být asi 350 tisíc závislých na péči jiných osob nebo institucí. Což je hodně.

Kolik míst pro lidi, kteří se o sebe nedokáží postarat, máme zatím k dispozici?

Lůžek v pobytových sociálních službách, třeba v domovech se zvláštním režimem, jaké provozujeme my pod značkou Alzheimer Home, je v tuto chvíli přes 60 tisíc. Z našich prognóz vyplývá, že do toho roku 2050 jich bude asi 72 tisíc chybět. Co s tím? Na následnou péči se dají částečně transformovat některá lůžka akutní péče, což se postupně děje. Nějaké další kapacity se dají přeměňovat potřebným směrem. Třeba dnešní domovy pro seniory zajišťují hlavně bydlení, ale dá se tam poskytovat i zdravotní a sociální péče. Ale bez výstavby nových zařízení potřebnou kapacitu mít nebudeme. Státní sektor a kraje nebudou schopné tak rychle kapacity dobudovat, takže je tu naprosto nevyhnutelná spolupráce se soukromým sektorem.

Jakou roli v systému dnes hrají soukromé firmy, jako je vaše?

Největší díl péče poskytuje stát, především kraje. My jako největší soukromý řetězec provozujeme 3,5 tisíce z těch 60 tisíc lůžek pobytových sociálních služeb. Celkově představuje soukromá část asi dvě procenta této péče.

Nové kapacity staví spíš veřejný sektor, nebo soukromníci?

Myslím, že oba. Nám se stává, že nás oslovují kraje a ptají se, jestli bychom byli schopni s nimi ty kapacity budovat. Třeba je pozemek, určený v rámci územního plánu pro sociální nebo zdravotní zařízení. A než by je kraj nebo město samy stavěly, oslovují nás, jestli bychom je pro ně nevybudovali a potom provozovali. Takových projektů máme rozjednáno několik. Konkrétní obrysy to má například v Bystřici nad Pernštejnem.

Vím od řady známých, kteří se starají o staré rodiče, jak těžko se hledají služby pro seniory vyžadující celodenní péči – ať už pobytová zařízení, denní stacionáře nebo odlehčovací služby. Jak velká je disproporce mezi nabídkou a poptávkou?

Poptávka je veliká. Není snadné najít umístění pro seniora, když to potřebuje. Je to částečně nedostatkem kapacit, částečně ale i malou informovaností. Veřejnost neví, kam se obrátit, jaké má možnosti a v jaké fázi nemoci může žádat o pomoc. V tom dnes samozřejmě pomůže hlavně internet a různé linky, které se tomu věnují. Ale ten, kdo by měl umět poradit rodině nebo klientovi, je praktický lékař, který má znát zařízení v okruhu své působnosti. Je to jeden z úkolů, na kterém pracujeme, dostat víc informací k lidem.

V souvislosti se stávkou lékařů před koncem roku často zaznívalo, že je potřeba změnit strukturu českého zdravotnictví. Především měnit malé nemocnice na specializovaná zařízení na pomezí sociální a zdravotní péče. Vy vlastníte osm regionálních nemocnic. Jak na tyto trendy reagujete?

My už jsme s tím pracovali před touto krizí. Nemocnice jsme většinou kupovali od soukromých provozovatelů, kteří často nevěděli, kam dál směřovat, jaké má daná nemocnice místo na zdravotnickém trhu, jakou potřebnost pro zdravotní pojišťovny a pro pacienty. Takže jsme po převzetí každé entity museli dělat vlastní analýzu, co potřebuje pacient v regionu, co tam chybí, co od nás bude potřebovat zdravotní pojišťovna, na co jsme schopni sehnat odborný personál.

Já si troufnu říct, že ve všech našich nemocnicích jsme transformaci udělali. Někde jsme museli spektrum péče změnit, někde jsme najali nové odborníky a nově poskládali spektrum výkonů.

Dá se říct, že transformace ve vašich zařízeních jde směrem k omezování akutní zdravotní péče?

To asi ne. My v nemocnicích máme nějaké spektrum akutní péče. Třeba naše největší nemocnice Sokolov má obrat přes miliardu korun, je to velká regionální nemocnice, má veškeré spektrum včetně urgentního příjmu. Je součástí plánu Ministerstva zdravotnictví na akutní nemocnice s urgentními příjmy. Pak máme třeba nemocnici ve Vrchlabí, kde jsme otvírali nové oddělení ortopedie a traumatologie, protože tam jsou odborníci, schopní postavit se do čela takového projektu.

My nesměřujeme ke zdravotně sociálnímu pomezí. Co děláme, je, že na akutní péči navazujeme péči následnou, třeba rehabilitaci. Což přesně je příklad Vrchlabí. Ale třeba v nemocnici v Ostrově jsme otevřeli nový domov se zvláštním režimem (pro pacienty s demencí – pozn. red.). Uzavřeli jsme porodnici a využili patro, kde dřív bylo dětské oddělení. U každé nemocnice postupujeme jinak.

Co pro změnu struktury zdravotnictví a sociální péče dělá stát? Vidíte nějaký vývoj, přípravu reforem?

Dochází k postupným změnám úhradových mechanismů v rámci úhradové vyhlášky. To je ta evoluce, o které jsem mluvila. Jsou podporované například jednodenní chirurgie a jednodenní ortopedie, což znamená úsporu pro systém, úbytek akutních lůžek, úsporu na počtu specializovaných lékařů.

Co bude teď probíhat, jsou jednání s poskytovateli o rámcových smlouvách se zdravotní pojišťovnou, kterou má každá nemocnice na pět let a měla by definovat spektrum péče, kterou pojišťovna chce. Kolem toho by mohla být diskuze, kam směřovat jednotlivé nemocnice v rámci České republiky.

Nemyslím si ale, že je možné zrušit malé nemocnice, jak někde zaznívá, a poskytovat péči pouze ve fakultních nemocnicích. Dopad na dostupnost zdravotní péče by byl katastrofální. Trochu očekávám směřování k tomu, čemu se říká komunitní nemocnice.

Co je komunitní nemocnice?

Menší nemocnice v menším městě, schopná poskytnout nějaké spektrum péče, a to i jednodušší akutní. Když není odborně způsobilá pro léčbu pacienta, odesílá ho na vyšší pracoviště. A po zvládnutí akutního stavu pacienta zase přijme zpátky k léčbě, případně k hospitalizaci na následnou péči. Tím velmi uleví velkým specializovaným centrům.

Návrh novely zákona o sociálních službách počítá s tím, že by se pobyt v léčebnách dlouhodobě nemocných hrazený pojišťovnou měl zkrátit na tři měsíce. Řada lidí nemá z LDN (léčebny dlouhodobě nemocných) kam jít, nemá se o ně kdo starat. Je taková úprava reálná?

Nemyslím si, že dopad této reformy bude kritický, že nebude kam pacienty předávat. Alespoň v této chvíli. Při přibývajícím počtu seniorů do budoucna, při stárnutí obyvatel a zhoršování zdravotního stavu, do budoucna těch lůžek samozřejmě nebude dost. Ale teď si nemyslím, že by tento zákon způsobil nějaký kolaps systému.

Penta má ve zdravotnictví zkušenost z České republiky, ze Slovenska a z Polska. V sousedních zemích máte celkem 40 nemocnic, výrazně víc než v Česku. Je to tím, že má soukromé zdravotnictví v Polsku a na Slovensku lepší podmínky než u nás?

Polský trh je samozřejmě větší a Penta tam v loňském roce zdvojnásobila počet nemocnic, které provozuje. Na Slovensku je Penta asi nejsilnější soukromý hráč. V obou zemích, tak jako u nás, Penta podniká v podmínkách veřejného zdravotního pojištění.

Podmínky jsou podobné, ale v Polsku je rozdíl například v tom, že tam jde až 20 procent výnosů zdravotnických zařízení ze soukromých peněženek. Na výkon, hrazený z veřejného pojištění, třeba operaci, můžete mít čekací dobu šest měsíců i víc, až rok. Pokud si chtějí polští pacienti čekání zkrátit, mohou si zaplatit výkon z vlastních peněz.

V jaké kondici je české veřejné zdravotnictví ve srovnání s těmito dvěma sousedy?

Slovenské zdravotnictví je podfinancovanější. Úhrada za státního pojištěnce v České republice vychází na měsíc na 90 eur, na Slovensku je to o třetinu méně, jen 60 eur. Obecně je infrastruktura i stav slovenského zdravotnictví výrazně horší, nezbývají prostředky na kapitálové investice.

V Polsku je i procento HDP, které vláda vydává na zdravotnictví, menší než u nás. Bývalo to kolem šesti procent, ale loni v předvolebním roce vláda pustila do zdravotnictví mnohem víc peněz, hlavně na mzdy, protože tam vznikly velké tlaky v souvislosti s inflací. Poláci se tak posunuli na nějakých osm procent HDP.

My v České republice jsme se loni dostali na rekordních 9,8 procenta hrubého domácího produktu. Naše infrastruktura zdaleka není tak podfinancovaná jako v Polsku nebo na Slovensku. Stát investuje sice hlavně do svých, tedy fakultních nemocnic, ale těch investic je tady daleko víc než u sousedů.

Vláda má před sebou už jen necelé dva roky, čekáte do konce jejího volebního období ještě nějaké změny ve zdravotnictví, ať k lepšímu, nebo k horšímu?

Upřímně, zásadní změny nečekám. Trochu si říkám, co se stane s tím navýšením mezd, které je teď vázané na úhrady, a mělo to být něco, co mělo odstartovat reformu. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Ale nějakou velkou reformu zdravotnictví neočekávám.

Na celý rozhovor se můžete podívat v úvodním videu.