Topolánek: Díra, kdy nebudeme mít vlastní elektřinu, se bude zvětšovat

Všechny tři domácí hnědouhelné firmy upozorňují, že se jim přestává vyplácet výroba elektřiny z uhlí. Největší hráč ČEZ označuje za zlomový bod rok 2027, skupina Sev.En Energy zvažuje zavření svých elektráren Počerady a Chvaletice už v příštím roce.

Pokud firmy zavřou elektrárny, nevyplatí se jim držet ani provoz uhelných dolů a v takovém případě by došlo hnědé uhlí i pro teplárny dalších vlastníků.

Teplárny u nás vytápějí 1,7 milionu domácností, z hnědého uhlí vyrábějí zhruba 45 procent tepla. Připravují se sice na přechod z uhlí na biomasu, plyn či odpad, do tří let to však nestihnou. „Mohou se dostat do velkých problémů,“ varuje předseda výkonné rady Teplárenského sdružení Mirek Topolánek v podcastu Agenda SZ Byznys.

Jak se staví teplárny k ohlašovanému odchodu od uhlí už kolem roku 2027?

My jsme dlouho dělali všechno pro to, abychom ostrakizovali uhlí. Zaváděli jsme nejrůznější sankce, penalizace, emisní povolenky. Teď se divíme, že uhelné elektrárny ztratí rentabilitu, že je nebude možné provozovat bez nějakého dotačního mechanismu. Nepříjemné je, že nám bude chybět elektrický výkon z uhlí – speciálně v zimě. Ve výrobě elektřiny je možné uhlí nahradit paroplynovými elektrárnami, ale na to potřebujeme při dnešním tempu výstavby a omezených kapacitách výroby plynových turbín tak pět šest let.

Pak jsou tu teplárny. Pokud ukončí produkci hnědouhelné elektrárny, může to znamenat ukončení těžby, což pro teplárny znamená nepříjemnou situaci. Už před drahnou dobou signalizovaly, že míní ukončit výrobu z uhlí do roku 2030. Měly na to nastavené provozní, investiční a další podpůrné mechanismy, které ale nefungují. Teplárny to může dostat do velkých problémů.

Jak je to riziko vážné?

Teď se situace trochu mediálně uklidnila, zřejmě „soudruzi“ přemýšlejí o tom, jak zavést nějaký mechanismus, který zabezpečí provoz uhelných elektráren v době, kdy je budeme potřebovat. Což může být jen několik týdnů v roce. V zásadě jde o kapacitní platby. Sice jsme dobu na jejich zavedení propásli, ale teď se politici snaží dostat do zákona Lex OZE 3 (chystaná novela energetického zákona, pozn. red.) mechanismy, které umožní státu nějakou podpůrnou, dotační nebo kapacitní platbou udržet ty elektrárny v provozu.

Teplárny počítají s tím, že uhlí do roku 2030 bude. Bohužel pořád není notifikovaná podpora kombinované výroby elektřiny a tepla (tzv. kogenerace, vysoce efektivní výroba energie z plynu, pozn. red.). Čekáme na to skoro tři roky.

Celkově počítáme s tím, že na odchod od uhlí a částečnou dekarbonizaci teplárenství budeme potřebovat nějakých 180 miliard korun. Velká část měla jít z Modernizačního fondu, z programu Heat. Ale zatím se v podstatě nepodařilo notifikovat a prosadit takovéto investiční podpory pro řadu tepláren, speciálně ČEZ, tepláren skupiny EPH nebo Teplárny České Budějovice.

Proč se nedaří podporu na přestavby tepláren u Evropské komise obhájit?

Myslím, že proto, že se v Evropské komisi permanentně mění podmínky. Pracuje se na tom dva tři roky, jsou k tomu desítky nejrůznějších schůzek a připomínek. Od provozovatelů je to nastaveno přesně tak, jak bylo požadováno. Přesto to klouže v čase a kvůli tomu nemusí být včas postaveny ani ty paroplynové elektrárny. Pokud nemáme vyjednanou podporu, energetické společnosti tyto investice nezačínají. Tím pádem nemohou podepsat kontrakty na dodávky turbín a dostávají se do fronty čekatelů.

Fronta čekatelů na paroplynové elektrárny bude dlouhá, jen Němci chtějí do roku 2030 postavit plynové zdroje o kapacitě 25 gigawattů, což odpovídá 25 dnešním temelínským jaderným blokům.

Jasně, fronta bude i v dalších oborech, nejen u paroplynových cyklů, ale i u jádra, u zbrojních systémů, letadel a podobně. Tam všude poptávka výrazně převyšuje potenciální nabídku a dostáváme se do časového skluzu. Harmonogram, podle kterého u nás má v roce 2036 fungovat ve zkušebním provozu nový pátý blok Dukovan, mi i proto připadá v této chvíli ohrožený. Mám pocit, že díra, kdy budeme mít nedostatek vlastní elektřiny a budeme ji muset importovat, se bude zvětšovat, i když jsme bývali historicky jeden z největších exportérů elektřiny a pořád jsme čtvrtý největší exportér v Evropě.

Elektřinu lze ze zahraničí dovézt alespoň teoreticky, teplo nikoliv.

Teoreticky ano, ale odkud ji budeme dovážet? Teoreticky bude velkým potenciálním exportérem Holandsko a Německo v době, když bude svítit a foukat. To ale budou vyrábět všichni majitelé fotovoltaických panelů nebo větrných elektráren. Elektřina bude v tu dobu za hubičku, variabilní náklady budou záporné. Ale v době, kdy přestává foukat nebo svítit slunce, bude obrovská diskrepance, obrovský propad výroby.

Jediná země, která kolem nás může exportovat nějakou elektřinu, bude Francie a potenciálně třeba Slovensko, které se dostavbou třetího bloku jaderné elektrárny Mochovce dostalo poprvé po dlouhém čase mezi exportéry.

Vraťme se k teplárenství. Řekl jste, že se nerozběhl podpůrný program Heat, který byl na jeho transformaci určený. Kdo to zanedbal? Teplárny, politici, úředníci nebo správci eurofondů?

Vždycky je nejlepší naplivat na politiky, na to já jsem zvyklý.

Zrovna od vás bych nečekala, že budete lacině plivat na politiky.

Ona to ale většinou bývá tak z 80 procent pravda (směje se). Problém je přehnaná opatrnost, úřední šiml, neochota jít do jakéhokoliv rizika, vyvíjet jakoukoliv aktivitu. To se v čase zhoršuje. Nepochybně je vina na Ministerstvu průmyslu a obchodu, možná na Modernizačním fondu… A já na ně nechci plivat. Teď hledáme řešení.

Ve které době se příprava transformace teplárenství zanedbala?

Řekl bych posledních 15 let, ale to by fakt vyznělo lacině. Ve všech analýzách se ukazuje teplárenství jako naše komparativní výhoda, kterou musíme udržet a rozvíjet. Mimochodem teplárenství zažívá v Evropě neskutečný rozmach, renesanci. Trochu se mění jeho paradigma, teplárenství bude multizdrojové.

Co si pod tím představit?

Když mám potenciální odběr tepla, mohu vyrobit elektřinu v kogeneraci – což je nejúčinnější možná metoda využití paliva. Kogenerace bude klíčová. Nebo trigenerace, tedy výroba elektřiny, tepla a chladu. Tam jsem schopen využívat i paliva, která bych jinde nevyužil, biomasu, komunální odpad. Pak jsou tu geotermální zdroje, elektrokotle, paroplyny… Můžeme využívat jakékoliv odpadní teplo, z čistíren odpadních vod, z průmyslu, z jaderných elektráren.

Pro každou lokalitu nebo pro region můžeme postavit systém, který bude dělat opravdovou komunitní energetiku, která bude komunitu zásobovat teplem, ale i elektřinou. Kdyby hrozil blackout, umožní to zachovat životní funkce regionu.

Mluví se také o flexibilitě výroby a spotřeby, o agregaci - podmínky pro to všechno má teplárenství v sobě zakódované, může zabezpečovat podpůrné služby. Jsme schopni zajistit zhruba 2000 MW výkonu v době, kdy bude potřebný. Teplárenství pomůže držet stabilitu naší soustavy. Je to jen otázka redefinice těchto služeb. Je to velká perspektiva, velká šance. Ale musíme mít nějaký pevný bod ve vesmíru.

Bod, od kterého může změna začít? Myslíte tím jasné podmínky pro investiční podporu přechodu na nové technologie?

My chceme provést dekarbonizaci teplárenství v dramatickém termínu. Společnosti, které to mají udělat, se už dostávají spíše do provozních ztrát. Ale my máme tendenci energetiku ještě jakoby vykrádat a peníze z ní si brát, místo abychom jí nechali těch 180 až 200 miliard na provedení naprosto zásadní, radikální, revoluční dekarbonizační změny během velmi krátké doby.