Hraje se tu nefér hra s občany, varuje expert před odchodem od uhlí

Vláda Petra Fialy slíbila vytvářet podmínky pro to, aby Česko mohlo do roku 2033 skončit s uhlím v energetice. Novopečený ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) označil v rozhovoru pro iDnes konec uhlí v Česku do roku 2033 za hotovou věc.

Podle Jana Vondráše, zakladatele a šéfa poradenské firmy Invicta Bohemica, se tu ale s občany „hraje nefér hra“. Od uhlí můžeme odejít až ve chvíli, kdy za uhelné elektrárny a teplárny budeme mít náhradu v podobně jiných spolehlivých zdrojů, což podle Vondráše do začátku 30. let není z řady důvodů reálné.

Vondráš doporučuje, aby ČEZ – vlastník jednoho ze dvou zbývajících perspektivních dolů v zemi – přehodnotil útlumové plány. A připravoval pokračování těžby na svém dole Bílina i v příští dekádě. Stát by na to měl nejen tlačit z pozice největšího akcionáře ČEZ, ale také by měl uhelnou energetiku podpořit pobídkami – takzvanými kapacitními platbami.

Je to podle vás reálné skončit s uhlím počátkem 30. let, jak slibuje vláda?

Je jednoduché to slibovat. V Invicta Bohemica už 25 let systematicky analyzujeme trh s energiemi, máme o něm veškerá relevantní data. Už před šesti lety jsme přišli s analýzou, která popsala, že tímhle směrem se řítíme do průšvihu. Teď naše varování potvrdila státní firma ČEPS, když začátkem března zveřejnila Zprávu o zdrojové přiměřenosti do roku 2040. Je to zdrcující sdělení. Při scénářích s koncem uhlí počátkem 30. let nám hrozí vysoké deficity elektřiny a obrovská závislost na dovozu.

Pro nás je to určitá satisfakce, my jsme celou dobu upozorňovali, že se řítíme v rozjetém vlaku proti betonové zdi, ale skoro nikdo to neřešil.

Podle ČEPS začneme být závislí na dovozu už v roce 2025 a skončíme-li s uhlím počátkem 30. let, závislost rychle poroste. Přičemž není jisté, že dokážeme potřebnou elektřinu dovézt. Opravdu není možné za uhlí najít během deseti let náhradu?

My jsme dělali analýzy mimo jiné pro uhelnou komisi (pracovala z podnětu vlády do konce roku 2021, pozn. red.). Ztotožňoval jsem se s jejími závěry, které podmiňují odchod od uhlí v roce 2038, ovšem při splnění několika podmínek. Ta zásadní je, že do té doby budeme mít dostatečný počet tvrdých, tedy spolehlivě, nezávisle na počasí vyrábějících zdrojů, novou jadernou elektrárnu a transformované teplárenství.

Do té doby od uhlí odejít nemůžeme. Máme řadu jednoznačných analýz a závěrů, že bychom se dostali do obrovského bezpečnostního rizika a cenového problému.

Ekologické organizace by vám zase snesly analýzy, podle kterých lze uhlí rychle nahradit obnovitelnými zdroji a plynem. I ČEPS je kritizován, že je ve své zprávě příliš pesimistický, že třeba nepočítá s očekávanou vlnou výstavby malých jaderných reaktorů.

Zpráva ČEPS ukazuje čtyři scénáře vývoje české energetiky. Zajímavé je, že jejich čtvrtý scénář, dekarbonizační (počítá s koncem uhlí už do roku 2030, s rychlým snižování emisí a elektrifikací dopravy a teplárenství, pozn. red.), je na tom po všech stránkách nejhůř. Způsobí největší emise, je nejdražší a zároveň je největším bezpečnostním rizikem, protože znamená obrovské dovozy elektřiny.

I lidé z vedení ČEPS se však shodují, že z řady objektivních důvodů u nás uhelná energetika skončí počátkem 30. let. Například největší výrobce elektřiny a tepla ČEZ chce do roku 2030 zcela skončit s uhlím v teplárenství a snížit podíl výroby elektřiny z uhlí na pouhých 12,5 procenta.

Považuji za velmi závažnou věc loňské memorandum, které ČEZ podepsal s bývalou ministryní životního prostředí Annou Hubáčkovou. Šéf ČEZ Daniel Beneš to tehdy doplnil ještě informací o zavírání konkrétních uhelných elektráren, a to včetně těch nejefektivnějších, s nízkými emisemi na jednotku vyrobené energie.

Pokud by k tomu došlo, klesla by těžba v Severočeských dolech skupiny ČEZ na sotva 30 procent. V takové situaci by se tam už žádná těžba nevyplatila. Jejich lomy Bílina a Doly Nástup Tušimice by byly za hranou ekonomiky, protože by neměly z čeho pokrývat fixní náklady. Znamenalo by to rozvrat české energetiky. Strhly by s sebou pod vodu všechny zbývající odběratele – několik velkých městských tepláren a klíčových závodních energetik. Celkem by takto došlo k odstavení zdrojů o výkonu 3 814 megawattů (MW).

Ony budou končit i další doly. Třeba už za dva roky důl ČSA skupiny Sev.En Energy Pavla Tykače, který narazil na státem stanovené těžební limity. Jaká kapacita takto zmizí?

Konec těžby na ČSA je nevyhnutelný, znamená to dalších 300 MW výrobní kapacity. Se Severočeskými doly by tak celkově vypadla kapacita 4,1 gigawattu (GW). To by byla absurdní situace, byli bychom v obrovském maléru. S takovým deficitem tvrdých zdrojů nejsme schopni fungovat.

ČEZ ale zároveň slibuje do roku 2030 postavit šest gigawattů v obnovitelných zdrojích. Větrníky a soláry staví spousta dalších investorů. Tato náhrada nestačí?

My to máme ve svých modelech samozřejmě zpracováno. Dnes máme v Česku přes 2,1 GW solárů. Kdybychom k nim přidali dalších 6,5 GW, tedy zvedli kapacitu na čtyřnásobek, nebudeme schopni spotřebu v zimních měsících pokrýt.

Ono ale bude obnovitelných zdrojů ještě mnohem víc. Už dnes mají distribuční společnosti žádosti o připojení kapacity 17 GW, což je víc než čtyřnásobek toho, o co bychom útlumem Severočeských dolů a Tykačova lomu ČSA přišli.

Zároveň se ale objevují informace, že distributoři jsou schopni bezproblémově připojit pouze dva gigawatty. Další problém je, že ty žádosti, to jsou pořád hlavně solární projekty. Spočetl někdo, čím budeme dorovnávat obří deficity v jejich výrobě přes zimu?

Podle dat ČEPS pokrývá fotovoltaika v lednu, v únoru a březnu jen jedno až tři procenta spotřeby. Kdybychom její výkon zdesetinásobili, tak bychom v zimě pokryli maximálně 10 až 30 procent spotřeby. To je pořád málo. Navíc je to ale nereálné časově, nemluvě o tom, že většinu ložisek drahých kovů nutných pro výrobu fotovoltaiky ovládá dnes Čína.

Sezonní výpadek obnovitelných zdrojů mají vykrývat hlavně nové plynové zdroje.

On i ČEPS do budoucna počítá s plynem, ale zdůrazňuje, že kvůli tomu bude nutné zavést kapacitní mechanismy (platby státu investorům za to, že rezervní kapacitu vybudují a budou držet v záloze, pozn. red.). Teď se všichni strašně diví, že to bez kapacitních mechanismů nepůjde. My víme už deset let, že bez nich žádný investor žádnou paroplynovou elektrárnu nepostaví.

Je problém zavést kapacitní platby? Němci je používají už několik let a záložní elektrárny se tam takto staví.

Němci si kapacitní platby obhájili u Evropské komise, protože prokázali, že bez nových elektráren budou deficitní. Zato Česká republika celé roky tvrdila, že nám do roku 2030 nedostatek elektřiny nehrozí, takže jsme nic neřešili. Ono nám to hrozilo celou dobu, jen se ta varování zametala pod koberec.

Další problém je, že Evropa skoro žádný vlastní plyn už nemá. Holanďané s těžbou končí, Norové vyvážejí, ale nedá se na to spolehnout. My těžíme na Moravě naprosté minimum. Zbývá dovoz ze zemí, jako jsou Katar nebo USA, ale obrovským konkurentem Evropě je a do budoucna ještě více bude Asie. Nejenom Čína, ale také Indie, Pákistán, Bangladéš…

Experti na plynárenství tvrdí, že to nebude problém, protože plynu je ve světě dostatek.

To je pravda. Ale zájemců o něj je ještě víc. Evropa bude muset cenově soutěžit s rozvíjející se asijskou oblastí, která má 3,5 miliardy lidí, víc než sedminásobek toho, co má Evropská unie. I tam všichni chtějí být bohatí. A my na plyn nemáme uzavřené žádné dlouhodobé kontrakty. Přes to všechno ale i já říkám zcela otevřeně: Podíl plynu v energetickém mixu nutně potřebujeme zvýšit. Ale nemůžeme na něm stavět, když ho nemáme, a nemá ho celá Evropa.

Navíc je prokázáno, že největší průšvih pro ovzduší nejsou úniky CO2, ale metanu. K nim dochází při těžbě břidlicového plynu. Co když přijdou Američani a řeknou: „My už si životní prostředí ničit dál nechceme, Evropo, my k vám náš břidlicový plyn vozit nebudeme, těžba nám ničí podzemí a jsou při ní úniky metanu, vy si ten plyn těžte sami. Máte ho dost, je v Polsku nebo ve Francii.“ To však Evropa neudělá.

Jak dlouho vlastně ještě můžeme uhlí v Česku těžit?

Zhruba za rok a kousek skončí lom ČSA. Na přelomu dekády pak Sokolovská uhelná a také Doly Nástup Tušimice, ty patří Severočeským dolům, tedy skupině ČEZ. Další důl ČEZ, Bílina, se v rámci těžebních limitů dotěží do přelomu let 2033 až 2034. Fakticky by tak za rokem 2033 zůstaly jenom Tykačovy Vršany.

Ale už v roce 2015 bylo vládním usnesením číslo 827 rozhodnuto, že se má na Bílině pokračovat dál, tedy za hranice původně stanovených limitů. Tam nebouráme žádné obce, lom by se pouze přiblížil 500 metrů k obci Mariánské Radčice. Když se toto povede a od roku 2033 budeme moci na Bílině pokračovat, i tak budeme mít k dispozici z Bíliny a z Vršan v součtu už jen 16 milionů tun. Což není ani polovina toho, co těžíme dnes. I proto musí mít u nás plyn prostor.

Nevyženou uhelné zdroje z trhu drahé povolenky? Plyn má nižší emise, pokud bude jeho cena dál klesat a povolenky zdražovat, může se výroba z uhlí přestat vyplácet. Zvlášť když při rostoucím podílu obnovitelných zdrojů bude ubývat hodin, po které je produkce uhelných elektráren na trhu potřebná a konkurenceschopná.

Podívejte se na Německo. Němci dnes mají 135 GW výkonu větrníků a solárů. Ty ale v určitých obdobích vůbec nevyrábějí, takže celou soustavu drží klasické zdroje – plyn, uhlí a jádro. Když hodně fouká, podíl klasických zdrojů na spotřebě je malý, větrníky vytlačují z trhu konvenční elektřinu, protože cena jde dolů. Ale v těchto momentech z trhu vypadávají především elektrárny na plyn a černé uhlí. Ty na hnědé uhlí a jádro jsou stále využity na maximum.

U nás se říká, že při levném plynu budou mít ekonomický problém hnědouhelné zdroje, ale ono to tak není. Hnědé uhlí se neobchoduje na evropské burze, prodává se na základě dvoustranných smluv mezi těžební společností a teplárnou nebo elektrárnou. U nás všechny velké energetické skupiny mají vlastní lomy, vlastní elektrárny a vlastní trading. Variabilní náklady našeho hnědého uhlí budou níž než celkové variabilní náklady černého uhlí.

Hnědouhelná elektrárna vždycky nějakou minimální marži mít bude, pokud budou na trhu dražší černouhelné zdroje. Říkat dnes, že musíme odejít od uhlí, protože to ekonomicky nebude vycházet, je věcně nepřesné.

Ale s tím, jak podíl obnovitelných zdrojů dál roste, se bude celkový prostor pro fosilní zdroje zmenšovat.

Ani když podíl obnovitelných zdrojů zdesetinásobíme, v zimě to na výrobu skoro nemá vliv. Pořád několik měsíců v roce fosilní elektrárny potřeba budou.

Pokud budou elektrárny vyrábět a doly těžit třeba i půl roku přes zimní sezonu, co ten zbytek roku, kdy fosilní elektřina nebude třeba? Těžební firma nemůže zaměstnance poslat na půl roku domů. S plynem je to jednodušší, dá se skladovat v zásobnících.

S těžbou v létě to skutečně je problém. Proto je třeba si přiznat, že bychom museli dát uhelným elektrárnám také kapacitní platby, jako je budeme muset nabídnout plynovým elektrárnám, které bez nich taky nevzniknou. Ale v případě uhelných elektráren by se takto financovaly už stávající, v podstatě účetně odepsané zdroje. Vyšlo by to levněji než stavět nové paroplynové elektrárny za desítky miliard korun – a k tomu jim stejně ještě platit kapacitní platby.

Navíc to, že postavíme do roku 2036 novou jadernou elektrárnu, to jsou pohádky pro laiky. Tvrdím, že nové Dukovany nebudou ani v roce 2040. Zahráváme si s gigantickým problémem.

Věříte, že Německo dokáže splnit oznámený cíl, k roku 2030 pokrývat 80 procent své spotřeby z obnovitelných zdrojů a zbytek z plynu? Skupina RWE už slíbila odchod od uhlí do roku 2030, na skupinu LEAG ve východním Německu vláda tlačí, aby udělala totéž.

Nevyjde to, ani když Němci postaví svých plánovaných 300 GW v obnovitelných zdrojích. Neobejdou se bez spolehlivých elektráren, což může být jen jádro, uhlí nebo plyn. Tím spíš, že poroste spotřeba.

Uvedu příklad. Podívejte se na výrobu a emise v Německu třeba letos 8. února. Ten den mrzlo, nesvítilo, nefoukalo, fotovoltaiky byly zapadané sněhem. Německo mělo v ten den po 20 letech masivních investic do obnovitelných zdrojů a 400 miliardách proinvestovaných eur vyšší emisní intenzitu než Česká republika. A to jim ještě jelo téměř kompletně zbývající jádro, které chtějí za tři týdny definitivně odstavit. Uhelné elektrárny vyráběly na 80 procent kapacity, fotovoltaiky nic, větrníky zlomek.

I kdyby se Německu povedlo zvednout kapacitu obnovitelných zdrojů na trojnásobek, tak ve dni, kdy je počasí jako 8. února, by většinu jejich spotřeby stejně pokrývala klasická energetika. Loni v prosinci to bylo dokonce v kuse 17 dnů. Bez klasické energetiky to prostě nepůjde.

Zato se s rostoucím podílem obnovitelných zdrojů se dostanete do opačného problému. Ve dnech, kdy jim bude přát počasí, budou páchat obrovskou paseku. Jejich přebytky mohou soustavu rozvrátit. Obnovitelné zdroje se pak budou muset vypínat, elektřinu nebude kam dát. V té době totiž budou v masivní nadvýrobě všichni, vyvážet nebude kam. Tím se dostáváte do obřích problémů z hlediska bezpečnosti a stability.

To by měla řešit zdokonalující se akumulace a spotřebitelská flexibilita, ne?

Pak ale zapomeňte na pohádky o tom, že zelená elektřina je levná. Jasně, na burze v těchto momentech stojí nulu. Ale když přičtete všechny náklady na řízení soustavy, rekonfigurace, zálohování, znásobení kapacity sítí a všecko, co s tím souvisí, tak se dostáváte do úplně jiných čísel.

I k tomu ve zprávě ČEPS vyčtete řadu zdrcujících sdělení. Při scénáři s koncem uhlí na počátku 30. let se podle ČEPS bude muset do distribučních soustav našich tří distributorů investovat 319 miliard korun do roku 2033, do sítí samotného ČEPS dalších 80 miliard korun. To je 400 miliard za osm let, 50 miliard korun ročně. A bude to muset zaplatit konečný spotřebitel.

Část těch nákladů by se měla pokrýt z Modernizačního fondu. Ale je pravda, že většinu zaplatí daňoví poplatníci nebo spotřebitelé na fakturách.

Hraje se tu nefér hra. Ministr životního prostředí řekne, že na ukončení uhelné energetiky stačí trochu chtít. A ČEZ odhazuje zodpovědnost za energetickou bezpečnost a stabilitu na stát. Ukázal to memorandem, které loni podepsal s bývalou ministryní životního prostředí Annou Hubáčkovou.

ČEZ je obchodní firma, jeho management musí brát ohled na minoritní akcionáře a starat se o zisk, ne o energetickou bezpečnost státu. Ale ony jsou zelené proklamace a plány ČEZ hlavně reakcí na to, že přesně to po energetických skupinách žádají banky a pojišťovny. Fosilní projekty většina z nich odmítá financovat. Jak chcete za těchto podmínek udržet uhlí ve hře?

Neříkám, že máme stavět nové uhelné elektrárny. Musíme zajistit údržbu stávajících, abychom přežili do doby, než budeme mít nové jaderné elektrárny, které jsou skutečně bezemisní. To je jediná v tuto chvíli reálná cesta. Jsou tu i banky mimo Evropskou unii, které by to financovat ochotné byly. To ale musí stát jako majoritní akcionář ČEZ jasně říct, co skutečně chce.

Do kdy tedy podle vás bude Česko vyrábět energii z uhlí?

Klidně bych podepsal, že z části to bude až do doby kolem roku 2050. Stát musí mít řešení do doby, než budou v provozu nové jaderné zdroje. My si nemůžeme dovolit kvůli energetické bezpečnosti a cenové dostupnosti elektřiny a tepla uhlí pohřbít. Nemáme podporovat výstavbu nových uhelných zdrojů, ale nějakými investičními pobídkami nebo garancemi udržet uhelnou energetiku v omezenějším rozsahu do doby vytěžení hnědého uhlí v územně ekologických limitech těžby.

Na prvním místě musí být v tuto chvíli energetická bezpečnost země a sociálně únosné ceny energií. Teprve pak je tu dekarbonizace. Opačně to skončí karambolem a fungovat to nebude. Jen ekonomicky silná společnost totiž dokáže úspěšně řešit výzvy jako dekarbonizace, sociální soudržnost a odolnost vůči geopolitickým rizikům, kterých je kolem nás opravdu dost.