Rafaj: Green Deal je pro Česko náročný. Musíme na evropské plány reagovat včas

Dosavadní viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj patří k nejzkušenějším i nejviditelnějším členům vedení této asociace. V květnových volbách usiluje o nejvyšší post.

Rafaj nyní působí v realitním byznysu, je předsedou představenstva ostravské společnosti Heimstaden Czech, největšího poskytovatele nájemního bydlení v Česku a dědice více než 40 tisíc bytů po důlní firmě OKD. Má za sebou ale dlouhou praxi v průmyslu. Kariéru začínal ve Válcovnách plechu Frýdek-Místek, později strávil přes 11 let na různých manažerských postech v ostravské hutní skupině ArcelorMittal, dnes Liberty Steel.

Co jsou vaše priority, které byste chtěl pro český byznys prosazovat, kdybyste uspěl ve volbě prezidenta Svazu průmyslu a dopravy?

Už jsem představil svých sedm priorit, jsem ale schopen je shrnout do pěti bodů. První bod: Chceme, aby se česká ekonomika transformovala do ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou. Znamená to rozumět, jaké překážky brání výrobcům v uplatnění na domácím nebo evropském trhu, případně mimo Evropu. Například při expanzi mimo Evropskou unii jde často o nerovné podmínky, ne vždy má Česká republika optimálně nastavené zajišťovací instrumenty a podobně.

Další z mých bodů je samozřejmě celá zelená tranzice. Čeká nás při ní veliký úkol.

Myslíte to, čemu zjednodušeně říkáme Green Deal? Jak byste se k němu stavěl?

Nebudu se pasovat do role mesiáše, který slibuje, že otočí svět vzhůru nohama. Ale chci, abychom definovali, co chceme pro naše firmy zajistit, aby dosáhly správných cílů. A vytvářet na to nejrůznější koalice.

Mou třetí prioritou je digitální svět, který dnes neodmyslitelně patří i k nejtradičnějšímu průmyslu. Za čtvrté: obrovský problém budoucí české ekonomiky je trh práce. Pátou oblastí je pak infrastruktura, čímž myslím nejen cesty, ale i e-government, digitální infrastrukturu a všechno, co s tím souvisí.

Český průmysl je energeticky náročný, zaměřený na tradiční výrobní obory, trochu „oldschoolový“. Co se dá dělat, aby se toto změnilo?

Já bych neřekl, že je náš průmysl „oldschoolový“. Je to klišé. Ve většině firem probíhá permanentní modernizace, transformace, robotizace. Posuny jsou obrovské, nicméně jim brání řada věcí. Česká republika má jedny z nejdelších povolovacích procesů pro nové investice, je tu velká byrokracie. Tím se odlišujeme od úspěšných zemí.

Uvedu konkrétní drobný případ. Když se projevil nedostatek ruského plynu, řekli jsme si, že musíme přejít na větší podíl zelených energií. Jenomže pro to nemáme připravenou síť, někde nemůžeme připojovat nové elektrárny. Na jedné straně vidíme a kritizujeme šílenost, že Německo odpojuje jaderné elektrárny. Na druhé straně, když u nás v dubnu zasvítí první sluníčko, odpojujeme naše solární elektrárny, protože jejich produkci neumíme využít.

Rychlejšímu přílivu investic a inovací do byznysu brání podmínky, jež nastavuje stát?

Přesně tak. A není to o tom, že by tu průmysl stál s nataženou ruku a chtěl nutně nějaké dotace. Chce jen, aby stát fungoval rychle a efektivně.

To není problém jen České republiky, přesně toto se snaží řešit Evropská komise v nařízení Net Zero Industry Act. Ten by měl pro vybrané nízkoemisní technologie sjednotit a urychlit povolovací řízení. Může to Česku pomoci, nebo je to spíš riziko?

Když bychom vytrhli z kontextu toto opatření, které říká, že pro určité typy investic bude povolování fungovat rychleji, tak to samo o sobě není špatné.

To je ale podstata návrhu, ne?

Podstata návrhu je, že by se měly všechny procesy výrazně zrychlit u zelených investic, které Evropská komise definuje. To je dobrá zpráva, pojďme to prosadit co nejrychleji. Jen se domníváme, že ten návrh je nedomyšlený. Měl by být více otevřený dalším technologiím.

Nemůže Česko prostě zavést zrychlené povolování projektů i na zbytek svého průmyslu, nebo na takovou část, kterou si sami vybereme?

Ano, ale co se týká toho evropského aktu, obsahuje jednu nebezpečnou věc: on si vybírá určitou část technologií, které dává větší přednost. Zvýhodňuje určitý typ podnikání před jiným. Tohle musíme dobře vyhodnotit, bohužel tu opět chybí jakákoliv dopadová studie. I snaha o něco pozitivního může uškodit.

Ale co se týká samotných povolovacích procesů, svaz průmyslu i další podnikatelé 10 let usilovali o změnu stavebního zákona, což mělo vést právě k jednotnému povolovacímu řízení, zkrácenému řízení, koncentraci připomínek a tak dál. Po velkých debatách na druhý pokus schválila zákon předchozí vláda. Jenomže ta nová pak řekla: „Postavíme zákon jinak.“ Nakonec nový zákon máme, ale bohužel ve srovnání s původními záměry strašně zaostává. Zrychlení tam sice je, ale ne takové, jaké mohlo být.

Nový stavební zákon počítá s tím, že pro velké infrastrukturní projekty bude zřízen speciální stavební úřad pod Ministerstvem dopravy. Tohle není pokrok?

Ano, to my stále říkáme, že pro liniové stavby a strategické stavby státu má být jiný typ řízení – bez ohledu na to, co říká Evropa. My jsme to nedokázali nastavit tak, aby se v tomto státě rychle stavělo, co je skutečně třeba. A výsledek je, že rychlovlaky pravděpodobně i v roce 2040 uvidíme zase jenom, když k nám přijede nějaký na návštěvu.

Kdybychom odhlédli od byrokracie kolem povolování projektů, co dalšího by průmysl potřeboval od státu, aby držel krok se světem?

Lepší migrační politiku, daleko flexibilnější, než ji máme nyní. Uvedu to na příkladech. Ve většině států kolem nás ukrajinští lékaři vykonávají praxi, u nás ještě celou řadu let moci nebudou, pokud si neudělají školu u nás.

Další příklad – znám podniky, které si připravily svářeče v Indii, kompletně si je tam vyškolily, mají pro ně dlouhodobě práci za výborné peníze. Na českém trhu nejsou o tuto práci zájemci. Přesto nejsou schopni sem indické svářeče přivézt, protože jsou tu nastavené nízké kvóty. Toto je jedna z oblastí, kde může stát udělat změny velmi rychle. Téměř každý podnikatel vám řekne, že toto ho trápí.

O tom, že je třeba otevřít pracovní trh pro lidi ze zemí mimo Evropskou unii, se tady mluví taky 10, 15 let. Proč jste to nedokázali „prolobbovat“?

Rozdělme to na dvě fáze. Levostředové vlády to nechtěly dělat, měly dohodu s odbory, že budou blokovat trh s předpokladem, že o to rychleji porostou mzdy. Přispěly tak potom k vysoké inflaci.

Když nastoupila tato vláda, dostala i od nás detailní postup, jak legislativu v tomto směru upravit. Na začátku tvrdili, že trh otevřou velmi rychle, flexibilně. Pak přišla ukrajinská válka, vláda rok řeší úplně jiný problém. Už je to dlouhá doba, neděje se nic. Teď je to tedy neschopnost současné vlády.

Když děláme rozhovory s průmyslníky, pravidelně se v nich opakuje obava z dostupnosti energií. Co by v tomto směru vláda měla dělat?

To jsou dva problémy, jednak dostatek energie, jednak cenově dostupná energie. Řekněme si férově, že například Francie nebo Polsko mají nastavené regulační podmínky jinak než my. Polsko těžilo z vlastního levného uhlí, Francie zase z levné elektřiny z jaderných elektráren. Ono se to dá řešit.

Jedna věc je diskuze o našich klíčových zdrojích, které pro výrobu energie potřebujeme. Teď se přepracovává Státní energetická koncepce, její základní pilíře zůstanou. Pokud se odkloníme od uhlí, u nás budou jádro a plyn jako základ. Máme sice narůstající podíl energie z obnovitelných zdrojů, ta má ale u nás své limity, o to více ten základ potřebujeme.

O plynu v Evropě stále více zaznívá, že je to z dlouhodobého hlediska nepřijatelný fosilní zdroj. Já jsem zastánce jádra, to je v našich podmínkách skutečně čistá energie. Na druhé straně bych nechtěl slibovat, že elektřina z jádra bude levná. Jde o to, že jádro by nám zajistilo základ dodávky.

Jaké jsou šance přivést do Česka nové technologie, jako je výroba vodíku, baterií pro elektromobily nebo prvků pro solární instalace? Tyto produkty budou globálně poptávané a v Evropě silně preferované. Zvýhodnit je má i  Net Zero Industry Act.

Šance jsou obrovské. Česká republika je investory vnímána dobře. Nicméně když si potom srovnají několik zemí, kam by teoreticky mohli tyto projekty umístit, budou se dívat, jak rychle je možné to postavit. Žádný investor neplánuje, že bude něco chystat 10 let dopředu, on chce za tři roky vyrábět. A pokud tomu naše povolovací procesy budou bránit, tak byť by se mu lokalita u nás líbila sebevíce, prostě to u nás neudělá.

Stejně tak může být další překážkou trh práce. I když je fakt, že sehnat pracovní sílu začíná být problém celé Evropy, nejenom České republiky. A pak je tu třetí věc, o které jsme zatím nehovořili.

Jaká?

Česká koruna. Já, jako člověk, který řadu let pracoval ve velkých korporacích, jsem velký zastánce přechodu na euro. Ne kvůli tomu, že by nám přineslo štěstí nebo nižší inflaci a podobně. Ale zažil jsem mnohokrát, že když investor zvažoval projekt u nás, bral v úvahu transakční náklady a když do nich začal započítávat rizikový faktor zajištění fluktuace koruny, tak se zhoršovala pozice české lokality.

Takže byste po vládě chtěl, aby stanovila jasné lhůty a cíle pro plnění podmínek vstupu do eurozóny?

Podpořil bych všechny kroky, které mohou napomoci se přiblížit euru a západní Evropě. Začíná to tím, že můžeme účtovat v eurech, pak můžeme vyplácet po dohodě se zaměstnanci mzdy v eurech a tak dál. Snižovat riziko a vytvářet další možný přirozený hedging pro firmy, jak se proti riziku „fluktuující“ české koruny zajistit.

Ono se už dnes dá finančně zajišťovat, ale není to levné. I k tomu investoři přihlížejí. Já jsem přesvědčen, že kdybychom měli euro, skončilo by tu více zahraničních investic.

Vraťme se ještě ke Green Dealu, což je obrovské téma českého průmyslu. Spousta byznysmenů v něm vidí hlavně hrozbu, jiní šanci. Jak by se podle vás měla k evropské klimatické politice česká vláda stavět, co byste za průmysl prosazoval?

Green Deal je krásná myšlenka, ale extrémně náročný úkol pro země, jako je Česká republika. Jak k tomu přistoupit? V prvé řadě, my se vždy probouzíme pozdě. Já jsem mnoho let pracoval pro těžký průmysl a v té době jsem bojoval s Evropskou komisí, s Evropským parlamentem a s evropskými institucemi proti přenastavování systému emisních povolenek, kvůli ochraně vnitřního trhu a podobně. Byli jsme v Bruselu na demonstracích s evropskými odboráři v době, kdy tomu čeští politici ani čeští podnikatelé nevěnovali dostatečnou pozornost. Oni až teď objevují, že je nějaký Green Deal! Ale obchodování s emisními povolenkami tady máme od roku 2005, myšlenky a principy Green Dealu jsou mnoho let staré. Dobře to ilustruje dotaz České televize na zástupce autoprůmyslu v den, kdy Evropský parlament schválil rok 2035 jako konec prodeje aut se spalovacími motory. Reportér se ptá: „Co na to říkáte?“ A zástupce automobilky odpovídá: „Ale pro nás to není nic překvapujícího, my se na to už léta připravujeme.“

Takže co s tím? Asi bych použil stejný recept jako tehdy my oceláři, když jsme byli neúspěšní ve snaze zmírnit tlak přes emisní povolenky. Tehdy se nám to nedařilo i kvůli nečinnosti českých politiků. Ale začali jsme tvořit definici našich potřeb. A žádali jsme o finanční prostředky. Díky tomu se pak například na Ostravsku velmi zlepšila čistota ovzduší, protože jsme zajistili od Evropské unie až 90procentní dotace na ekologické investice.

To je to, co vidím jako cíl: Pojďme definovat jasnou potřebu českého průmyslu pro zelenou tranzici. Nenadávejme, jak je všechno špatné, těžké a neřešitelné, neztrácejme čas. Pojďme se bavit o tom, jaké prostředky použijeme a kdo jsou naši spojenci v tomto boji.

Jak na prosazování zájmů českého průmyslu v Bruselu pracuje současná česká vládnoucí garnitura?

Dřívější ODS byla euroskeptická, skutečně nám na evropské úrovni moc nepomáhala. Teď je znát pozitivní posun. Nicméně není dostačující. Chce to trvale vytvářet kvalitní koalice členských států, které mají stejné problémy, a pracovat na jejich řešení. My jsme pořád upnutí na naší V4, ale ty zájmové koalice jsou širší. Pokud se budeme bavit třeba o jádru, je tu dalších 11 zemí, které s ním počítají. Politici musí být daleko důraznější, musí si i daleko více uvědomovat naši roli v orgánech Evropské komise. My tomu nevěnujeme dostatečnou pozornost, ale pro nás je třeba teď strašně důležité, kdo bude naším novým velvyslancem v Bruselu po Jaroslavu Zajíčkovi, který odešel dělat šéfa zahraničního odboru prezidentské kanceláře. Zda to bude člověk, který průmyslu a ekonomice rozumí a naslouchá, anebo je to čistě jenom politik nebo úředník.

Není jenom iluze, že Česko může v Evropské unii prosadit svůj zájem? Dosavadní zkušenosti moc dobré nejsou. Je to vidět i na vývoji pro Česko důležitého tématu – stavbě jaderných elektráren a uznání vodíku z jádra za čistý, který má být podporován jako vodík z obnovitelných zdrojů.

Já si zas myslím, že tady jsou vidět i pozitivní kroky. Vždyť s jádrem se před rokem nepočítalo vůbec, nakonec se do té zelené tranzice zařadilo. V Net Zero Industry Act jsou malé jaderné reaktory zahrnuté jako podporované řešení. Já neříkám, že to je cesta, ale je to určitý posun myšlení, posun trendu.

Dám další příklad: my jsme před několika lety demonstrovali s oceláři v Bruselu za to, aby se lépe chránil vnitřní trh. A nedávno projednával Evropský parlament nástroje na zdanění neekologických výrobků při vstupu do Evropy. Což je přesně myšlenka, kterou jsme tehdy prosazovali. Ten nástroj možná není ještě dokonalý, bude potřeba ho dopracovat, ale někam jsme se posunuli.

Není to tak, že nic nejde. Znovu říkám, částečně jsme si to zavinili tím, že jsme tomu nevěnovali pozornost. Řeknu to i Svazu průmyslu a dopravy – my jsme před 10 lety s některými kolegy na představenstvu říkali: „Přátelé, jak to, že nemáme v Bruselu svého zástupce, který tam za nás vyjednává?“ A někteří průmyslníci říkali: „Proč bychom se zabývali Bruselem, my se musíme zabývat českou politikou!“ Ale tehdy začínaly ty klíčové problémy. Částečně jsme si je zavinili tím, že na všechno reagujeme strašně pozdě. A pořád je prostor, abychom vstoupili do těchto her včas a jednali.