Hlavní obsah

Proč jsou Češi nespokojení. Expert vysvětluje změny, kterým čelí

Foto: Martin Melecký, Seznam Zprávy

Martin Melecký z Vysoké školy báňské Technické univerzity.

Více vnímám nerovný přístup k příležitostem a související nespokojenost, říká Martin Melecký, profesor VŠB-TUO, který pracuje i pro Světovou banku. A navrhuje pro Česko vyzkoušenou japonskou cestu k úspěchu.

Článek

Martin Melecký se nedávno stal profesorem na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě. V rozhovoru pro SZ Byznys nabízí řadu možností, jak posunout českou ekonomiku na vyšší úroveň – třeba zaměstnanecké akcie.

„Když šikovný zámečník dělá většinu života ve firmě, na jejímž úspěchu se svou zodpovědnou a produktivní prací podílí, měl by mít možnost nejenom dostat zaplacenou mzdu za poskytnutou práci, ale také se na úspěchu nějak podílet. Nejen vánočním bonusem. Jako bonus by měl dostávat zaměstnanecké akcie a tímto se podílet na ‚kapitalistickém‘ úspěchu firmy,“ říká Melecký, který kromě ostravské univerzity dlouhodobě působí ve Světové bance.

Mluví se o tom, že se náš ekonomický model vyčerpal. Jak hodnotíte ekonomickou situaci v Česku?

Pro mě je jednou ze základních věcí, jak je ekonomika napojená na politiku a opačně. A potom také fungování institucí, například těch, které dohlížejí na konkurenční prostředí a ovlivňují ho. A v těchto věcech Česko selhává.

Časopis The Economist nedávno vydal žebříček, který ukazuje, jak moc je extrahovaná z trhu renta (zisk firem, které mají sílu diktovat ceny, pozn. red.) a jaká je tržní síla konglomerátů ovládaných miliardáři.

Tušil jsem, že to nebude dobré, ale výsledek mě šokoval. Na prvním místě bylo nepřekvapivě Rusko (data pocházejí z doby před válkou na Ukrajině) a na druhém místě z celého světa bylo Česko. V Česku je velký podíl odvětví, která mají obrovskou tržní sílu, takže mohou zákazníkům diktovat ceny, a také jsou napojená na dotace, o kterých rozhoduje stát.

Martin Melecký (48)

  • Je profesorem na katedře ekonomie na Vysoké škole báňské – Technická univerzita Ostrava
  • kromě toho působí jako vedoucí ekonom v oddělení financí, konkurenceschopnosti a inovací ve Světové bance,
  • v minulosti pracoval také pro nizozemskou centrální banku a jako konzultant pro Evropskou centrální banku,
  • doktorát z mezinárodní ekonomie a financí získal na University of New South Wales v Austrálii.

Jsou to hlavně regulovaná odvětví jako energetika, distribuce elektřiny apod.?

Ano, ale i další obory, například telekomunikace, loterie, reality, zemědělství, potraviny, chemie, zbrojní průmysl. Byznysmeni v těchto oborech jsou hodně napojení na politiku a pořád získávají nějaké výhody. Mají nepřímý vliv na regulaci odvětví, která se tudíž upravuje v jejich prospěch.

A také jde třeba o oblast fúzí a akvizic, kde český regulátor nedává moc pozor a tržní síla některých hráčů se neustále zvyšuje. Děje se to samozřejmě po celém světě, viz příklady jako Google, Amazon, Luxottica či Microsoft, ale u nás je napojení na stát hodnoceno jako vyšší.

Brzdí to rozvoj ekonomiky?

Ano. Je to problém, protože pak se ekonomika nemá jak nastartovat. Firmy, které přicházejí s inovacemi, prostě na trhu nedostanou prostor. Tržní dynamika v prospěch spotřebitele je tak utlumena. Dalším navazujícím tématem je pak řízení státních podniků či soutěžení státních zakázek.

Pokud chceme dosáhnout prosperity pro všechny, a nikoli pouze pro část vyvolených, musí se upravit pomyslný trojúhelník mezi vládou, byznysem a domácnostmi, jemuž se říká sociální kontrakt. Od kontraktu mezi vládou a domácnostmi v období socialismu, kdy byl trh úplně zničený, jsme se dostali ke kontraktu mezi vládou a byznysem, kdy jsou teď ničené domácnosti. Samozřejmě ne všechny, protože některé mají docela velké výhody.

Ale vidíte, jak dopadají volby. Lidé jsou nespokojení a cítí nerovnost. To je důvod rozporů v politických názorech a zvyšujících se preferencí pro „nesystémové“ strany.

Co je podle vás důvodem této laxní regulace a síly velkých konglomerátů v Česku? Je to třeba přesvědčení, že „trh vše vyřeší sám“ jako za éry Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové, kdy začala růst nerovnost příjmů a majetku?

Když vezmete Ameriku jako model liberální politiky a podíváte se na Reagana a spol. v 80. letech minulého století, je to rovněž éra volného trhu čili „laissez-faire“ (volného trhu, pozn. red.) a doba, kdy politiku státu ovládaly zájmové skupiny v čele s uhlobarony či petrolejářskými firmami.

Pokud máme v Česku za vzor deregulaci a „volný trh“, je to současně vzor jedné z největších příjmových a majetkových nerovností v rámci jednoho demokratického státu vůbec. A také vzor země, v níž panují možná vůbec největší politické neshody a sociální rozpory v moderním světě. Na tyto vzory bychom se asi dívat neměli.

Česko však tímto směrem zdárně vykročilo už v době kuponové privatizace, která může být označena jako největší „insider trade“ v českých dějinách (insider trading je obchodování na základě neveřejných informací, pozn. red.). Od té doby nám v Česku nerovnosti víceméně jen narůstají bez ohledu na to, zda vládne levice či pravice.

Je to i proto, že tradice českých ekonomů, kteří vyrůstali na myšlenkách ekonomů jako Mises, Hayek či Friedman, je v Česku nesmírně silná?

Monetaristickou školou jsem si také prošel. Ale protože už sedím někde jinde (Melecký působí kromě VŠB rovněž ve Světové bance, pozn. red.), snažil jsem se pochopit i jiné věci. Záleží mi na tom, jak sdílíme prosperitu, nejen jak rychle rosteme a jak trhy pomáhají akumulovat kapitál.

Možná proto, že jsem z regionu, pocházím z vesnice u Opavy, vnímám více nerovný přístup k příležitostem a související nespokojenost. Když se podíváte na Ameriku, je to jedna z nejúspěšnějších zemí z hlediska velikosti HDP na obyvatele, ale když se podíváte na nerovnosti, patří Spojené státy také ke světovým premiantům.

Například ve Washingtonu DC, kde jsem dlouho žil, jsou nerovnosti v životní úrovni lidí doslova zarážející. Pár kilometrů od Bílého domu, centra světové politické moci, se běžně střílí a jsou tam drogové problémy. Mám obavy, že s naším přístupem a ideologií k toleranci nerovností můžeme směřovat ke stejnému scénáři i v Česku.

V USA za posledních třicet let vznikla velká skupina lidí, kteří byli vytlačeni na okraj společnosti a nemají šanci se podílet na bohatnutí společnosti jako celku. Zvyšuje se i v Česku prekariát, tedy skupina vyloučených lidí?

Myslím, že se to hodně týká některých regionů. Hlavně těch, které nejsou napojené infrastrukturně k metropolitním centrům, v nichž jsou lepší ekonomické příležitosti. V místech, kde se konektivita zlepšila, lidé hodně dojíždějí za prací a dosahují na lepší pracovní a vzdělávací příležitosti. Na železniční konektivitu jsme dělali výzkum a situace obyvatel nově napojených regionů se zlepšila. Ale regiony, které nejsou napojené na ekonomická centra, jsou na tom špatně.

Je to fenomén objevující se po celém světě. Jak se zlepšuje dopravní, informační a ekonomické napojení na města s růstovým potenciálem, tak se samozřejmě lidé posunují blíž městům, kde je produktivita vyšší. A dokud nepřesáhne vrchol aglomerační křivka, podél níž produktivita roste, je všechno v pořádku. Pak přijde zahuštění a zácpy, což je příklad třeba Londýn, Paříž, Oslo či Istanbulu a je s tím třeba něco dělat.

Regiony bez dobrého spojení s městskými aglomeracemi pak trpí?

V nich může nastat určitý „vysávací efekt“, protože lidé odcházejí za prací do měst a firmy odcházejí také, protože produktivní interakce jsou v aglomeracích největší. A pak jsou lidé, kteří odejít nechtějí či nemohou a zůstávají ve vylidněných lokalitách se zhoršujícími se službami, infrastrukturou a ekonomickou konektivitou vůbec. To se přesně stalo v souvislosti s deindustrializací v americkém „Rust Belt“ (oblast středozápadu země, odkud zmizel průmysl, pozn. red.).

V Americe nastoupil prezident Donald Trump a u nás je reprezentantem podobného politického proudu Andrej Babiš. Volí je lidé, kteří se cítí ve společnosti znevýhodnění a bez férových možností ekonomicky uspět. Ukazují to jasně i výsledky posledních voleb do Evropského parlamentu.

Jsou Trump i Babiš pouze ventilem společenské nespokojenosti?

Dávají alternativu k tomu, co nefunguje. Voliči s nimi častokrát ani nesouhlasí, ale ještě víc nesouhlasí s tím, co jim dvacet či třicet let říkali demokrati či jiní politici, kteří se soustředili na elitářskou společnost ve městech, která je výhodná jen pro někoho.

V USA popsali důsledky tohoto fenoménu nobelisté Anne Caseová a Angus Deaton jako „smrt ze zoufalství“, kdy v posledních třiceti letech prudce narostl počet sebevražd, předávkování prášky na uklidnění a úmrtí následkem selhání ledvin z nadměrného pití alkoholu. Problém se přitom týká hlavně bělochů bez vysoké školy. Může k něčemu podobnému dojít na deindustrializovaném severu Čech, Bruntálsku či Ostravsku?

Myslím, že možné to je. Ale Ostravu bych si do úst zase tak rychle nebral.

Praha se už jako aglomerační metropole utvrdila díky sídlu vlády, státních institucí, státních podniků, bankovního sektoru a integrovanému systému dopravy apod. Zatím však stále selhává v přilákání světových organizací, jejichž hodnotu si zatím neuvědomuje, na rozdíl třeba od Vídně či Varšavy. Brno je druhou lokalitou, která se začala dobře vyvíjet, i když je zpomalováno některými historickými faktory. A Ostrava má taky potenciál, který se musí odšpuntovat.

Když začne integrace Ostravy s okolními městy jako Havířov, Karviná, Bohumín či Frýdek-Místek, tak se z Ostravska stane aglomerace srovnatelná s Brnem a napojení na Polsko jí pak dává strategickou polohu pro přeshraniční integraci a přístup k ještě většímu lokálnímu trhu.

Po Praze a Brnu vznikne třetí velká aglomerace?

Ano. Kdybyste v současnosti kupoval například nemovitost, určitě bych vám doporučil koupit ji v Ostravě, protože za nájem dostanete v poměru k hodnotě nemovitosti poměrně vysoký výnos a nájmy v Ostravě ještě porostou, a ještě více pokud k aglomeračnímu odšpuntování dojde. To by mohlo ze strany státu začít signály jako třeba umístění Ministerstva pro místní rozvoj a Národní rozvojové banky do Ostravy.

Regiony s nízkou konektivitou a příležitostmi jsou spíše Ústí nad Labem, Náchod, Bruntál či Krnov. Jsou to města, která se postupně vylidňují a lidé se do nich nevracejí.

Nicméně mnoho měst, která většinou zažila svůj populační vrchol koncem 90. let, se pořád zmenšuje, protože lidé odcházejí za lepšími možnostmi, což je pochopitelné, ale pak už se zpátky nevracejí, například po založení rodiny, což je škoda a dál to ubírá ekonomické síle místního trhu a místním příležitostem.

Japonský recept pro Česko

Jaké je tedy řešení pro opuštěné regiony?

Musí se podpořit určitá flexibilita práce. Ale například Japonci v šedesátých letech měli plán na zdvojnásobení HDP, na jehož základě vznikla i železniční síť Šinkansen, aby se zvýšila konektivita a ekonomická integrace měst.

Měli tam také obrovský vysávací efekt z menších měst, kdy se lidé stěhovali do městských aglomerací. Nesmírně se kvůli tomu zvyšovaly ceny nemovitostí, takže si je mladí nemohli dovolit. To samé dneska vidíte v Česku, v Praze, a také v zahraničí, například v Londýně či Paříži.

Zaměřili se na rozvoj a integraci sekundárních měst, v nichž začali budovat kvalitní školy a nemocnice. Vytvářeli pobídky pro firmy sídlící ve velkých metropolích, aby stavěly továrny v městech sekundárních. Dojíždění je pak pro lidi kratší a levnější, města se tolik nevylidňují a zůstávají v nich služby, které jsou často kvalitnější než v nahuštěných hlavních aglomeracích.

Musíme tedy podporovat menší města?

Ano, řešením je pro Česko například tato strategie sekundárních měst. Nejde to udělat najednou, protože je to velmi fiskálně náročné, ale můžeme provést něco mezi flexibilitou práce, aby starší člověk nemusel dojíždět až někde do Prahy nebo do Ostravy, ale aby jel z vesnice, v níž život už skoro vyprchal, za prací do malého sousedního města. Toto prostorové plánování a rozvoj u nás velmi zaostává.

Konektivita samozřejmě není jen fyzická dopravní infrastruktura, ale i digitální, na které se mohou lidé přeučit a získat novou kvalifikaci, nebo začít novy byznys přes e-commerce. Se stárnutím populace se například otevírá velká oblast zdravotních a sociálních služeb, kde začnou existovat úplně jiné modely práce než ty, na které jsme zvyklí. Člověk, který má 40 let zkušenosti z práce v oboru, který umírá, se může projevit nějak jinak, ale musí mu to byt aktivně umožněno.

To ale vyžaduje podstatné investice od státu, protože starší člověk, který má začít pracovat v sociálních službách, musí být trochu zaplacen. Jste optimista, co se týče Česka v následujících pěti, deseti letech?

Jsem optimista. Myslím, že Česko má pořád velký potenciál. Vždycky jsme měli dobrou vědu a inženýrství, což je základ pro produktivitu a růst. Důležité však bude, jak budeme, nechci říct přerozdělovat bohatství ve společnosti, ale spíš řídit na straně společenské férovosti. Absolutní rovnost demotivuje a nějaká nerovnost, která reflektuje úsilí, musí existovat, aby motivovala další úsilí a růst. Ale všichni musíme soutěžit o úspěch za „rovných“ férových podmínek, což se neděje.

To bude velká odpověď na otázku, zda se Česku jako společnosti bude dařit, nebo tu vzniknou politické překážky, které způsobí, že inženýrství a věda nebudou moci realizovat svůj potenciál a rozpory ve společnosti budou rozvoj Česka brzdit.

Stát však například nemůže na problémové regiony jen sypat peníze z vrtulníků, tím se nic nevyřeší. Je třeba dělat chytrou politiku motivací, protože jinak lidi nic nedělají a posíláte jim jen peníze, na kterých jsou závislí.

Uvedete nějaký příklad?

Místo toho, abyste někomu dal státní grant na projekt, zainvestujete například do akcií tohoto projektu (nebo opce na odkup akcií). Když se projekt podaří, máte tu výhodu, že z toho bude opravdu hodně peněz, které stát může použít na další investice jako pobídku dalšího rozvoje nebo inovací. Milionům lidí se to samozřejmě nepodaří, ale stačí, když se pár projektů podaří a jejich hodnota vyletí, a je to daleko víc fiskálně udržitelné.

Máme například rozvojovou banku, které se nevěnuje pozornost a jejíž efektivnost se moc rigorózně nezkoumá. Dopady jednotlivých opatření hospodářské politiky se musí zkoumat daleko více z hlediska rozvojového dopadu, dopadu na trhy a fiskální efektivnosti, udržitelnosti, a kriticky přenastavovat.

Dalším tématem je management lidského kapitálu a talentu, který strategicky zaostává. Školy, inovace a napojení na komerční sféru, lidé, ekonomická migrace a globální talent pool jsou klíčové oblasti. Máme například spoustu lidského kapitálu v zahraničí. Hodně lidí odešlo do zahraničí a vy je musíte přilákat, minimálně virtuálně, aby radili s hospodářskou politikou.

Z byznysové sféry padají návrhy například na zaměstnanecké akcie, které motivují zaměstnance.

Je to další férový nástroj, o němž se ve světě diskutuje v návaznosti na reformu „kapitalismu“. Když šikovný zámečník dělá většinu života ve firmě, na jejímž úspěchu se svou zodpovědnou a produktivní prací podílí, měl by mít možnost nejenom dostat zaplacenou mzdu za poskytnutou práci, ale také se na úspěchu nějak podílet. Nejen vánočním bonusem.

Jako bonus by měl dostávat zaměstnanecké akcie nebo opce na koupi akcií firmy za zvýhodněnou cenu a tímto se podílet na „kapitalistickém“ úspěchu firmy, pro kterou bude ještě s větším nasazením pracovat, mít motivaci inovovat v rámci své pozice a malou částí se také podílet na řízení firmy.

I člověk bez kapitálu, který nabízí v produkčním procesu pouze práci, by se tak mohl stát aspoň malým kapitalistou a v důchodovém věku nespoléhat jen na důchod, popř. předat kapitál další generaci.

Doporučované