Poradce vlády Zahradník: Nebojme se zadlužit, ale jen za jediným účelem

Tuzemská ekonomika se ze stagnace může vymanit, když stát spustí masivní investiční programy, které budou financovány dalším dluhem. Tyto investice přinesou v příštích několika letech výnosy, z nichž bude možné dluhy bez problémů splácet.

„Jsou to například i instalace zařízení pro větrnou energii či odpadové hospodářství. My jsme průmyslová země, která chrlí obrovské množství odpadu. Ten je ve většině případů vyvážen a vývoz je dokonce podporován. Kdybychom třeba i po vzoru Belgie vytvořili kapacity v oblasti cirkulární ekonomiky, tak i toto je velmi zajímavá a perspektivní oblast,“ říká v druhé části rozhovoru ekonom Petr Zahradník, který působí v Národní ekonomické radě vlády a je poradcem například i ministra pro evropské záležitosti. První část naleznete tady.

Česká ekonomika od covidu pořád není na úrovni před pandemií, na rozdíl od řady jiných států. Firmy jsou opatrné, málo investují, poptávka se rapidně snižuje. Kdy podle vás vybředneme ze stagnace a ekonomika začne rychleji růst?

Až získáme odvahu uskutečnit opravdu významné rozdílové investice a nebudeme se jich bát. A mám pocit, že to vyžaduje jak součinnost veřejného sektoru – v tomto případě zcela určitě vlády – a soukromého sektoru, tak i nalezení nějakých společných not. Ostatně i oblast zelené digitální transformace skýtá obrovské možnosti a obrovský potenciál.

My se chlubíme tím, že jsme průmyslovou ekonomikou nebo ekonomikou založenou na zpracovatelském průmyslu, nicméně podoba nebo „obsah“ toho zpracovatelského průmyslu nesmí být stejné jako 30 nebo 40 let zpátky.

Je tady otázka elektromobility, gigafactory, čipového hospodářství, odpadového hospodářství, vůbec veškerých komponentů pro čistou energii a energetiku. Máme energetické firmy, které jsou významné i v evropském kontextu. Role ČEZ sice, řekněme, relativně slábne, ale role jiných soukromých energetických firem je velice silná (především EPH Daniela Křetínského a Patrika Tkáče, pozn. red.), takže umožněme jim, aby masivní investice, které provádějí v půlce Evropy, prováděly i u nás.

Myslím si, že je to konglomerát faktorů, ale společným jmenovatelem je nějaká přílišná obezřetnost, nedostatek odvahy, konzervatismus a výsledkem je to, že v podstatě čtvrtým rokem po sobě – což tady nebylo od listopadu 1989 – se vzdalujeme kýženému cíli dosáhnout průměru Evropské unie. Byli jsme mu na dosah, ale teď od roku 2020 se od něj vzdalujeme.

Jste tedy pro to, aby stát podnikl masivní investice a následně dal příležitost investovat i soukromému sektoru, jako například při stavbě dálnic, kde máme PPP projekty? Jste pro to, aby se tento postup aplikoval i v jiných oborech, protože bez těchto velkých investic, které musí být skutečně velké, v desítkách až stovkách miliard, se budoucnost české ekonomiky nezlepší?

Je to tak. Máme tady obrovskou příležitost, například i v podobě Národního plánu obnovy, ve kterém se plácáme. V podstatě touto dobou před třemi lety vznikaly jeho zárodky a zatím efekt není přesvědčivý.

Polsko ze svého plánu obnovy právě přispívá na vybudování obrovské čipové továrny na svém území, což je jedna z těch rozdílových investic. V podstatě veškeré země, na které se v Evropě podíváme, jsou schopny se s tím poprat. My máme ještě v rámci plánu obnovy potenciál půjčky za velmi výhodných podmínek, půjčky, která sice opticky opět prohloubí náš dluh, ale implicitně v sobě obsahuje výnosnost, která by se v průběhu nějakých čtyř či pěti let měla projevit i ve schopnosti tento dluh velmi dobře splácet.

Český státní dluh je ve srovnání s Evropou velmi malý. Je to zhruba 45 procent HDP. Ostatní země se často pohybují na úrovni 80 procent, leckdy přes 100 jako Itálie či Francie. Jste tedy pro to, aby vláda podnikla masivní zadlužení, třeba dalších deset procentních bodů HDP, a použilo se to na tyhle velké investice?

Ano. A pokud budou tyto investice doprovázeny zdroji ze soukromého sektoru, které v podstatě potvrdí – jako jakýsi test správnosti –, že investice míří správným směrem, a navíc se k tomu doplní dodatečné zdroje – protože ty veřejné na to stejně nebudou stačit –, tak si myslím, že to je cesta správným směrem.

O státním investičním fondu se mluvilo už před třemi lety. Od té doby slýchám, že finanční prostředky by se třeba našly, ale projekty nejsou připravené. Změnilo se v tomto ohledu něco? Jsou některé projekty připraveny, kromě například částí dálniční sítě?

Já bych řekl, že realita je možná ještě horší. Možná dokonce i některé projekty připravené jsou, ale není úplně ochota, nebo není stoprocentní přesvědčení, zda tato cesta je úplně správná, což je pro mě velmi tristní zjištění. A třeba i v kontextu toho, jakým způsobem se v současné době naplňuje plán obnovy a jakým způsobem se diskutuje nebo jakým způsobem se vedou přípravy o využívání půjčky (od Evropské komise, pozn. red.).

Takže si myslím, ano, v přípravě projektů byl zcela určitě problém v úvodní fázi. Teď ten projektový zásobník je dokonce i docela slušně zaplněn projekty, které jsou formálně připraveny k realizaci, ale podle mého názoru není úplně přesvědčivá politická vůle to vůbec uskutečnit.

Abychom byli konkrétnější, je to třeba rozvoj jaderné energie, rozvoj dálniční sítě. Co je kromě toho v těch velkých projektech?

Instalace čisté energie, zejména v oblasti fotovoltaiky. Teď, zdá se, i díky legislativě přicházející z Unie by se měly odstraňovat administrativní bariéry. Tyto věci by neměly být předmětem toho, že jeden nebo dva spolky miliardovou investici shodí.

Takže i instalace zařízení pro větrnou energii. Dále odpadové hospodářství, my jsme průmyslová země, která současně chrlí obrovské množství odpadu. Ten je ve většině případů vyvážen a vývoz je dokonce podporován. Kdybychom třeba i po vzoru Belgie vytvořili kapacity v oblasti cirkulární ekonomiky, tak i toto je velmi zajímavá a perspektivní oblast. Je to průřezově napříč zpracovatelským průmyslem.

Vy jste byl dlouho i členem hospodářského výboru při Evropské komisi. Teď jste jeho poradcem. Jste člověkem, který je v evropské problematice poměrně velmi dobře zorientován. Řada lidí vidí pro Českou republiku naději v přijetí eura – ať už mylnou, nebo skutečnou. Lidé mají pocit, že se tím může vyřešit řada problémů, včetně inflace. To je zřejmě přehnané, ale jak se díváte na přijetí společné měny?

Jsme možná u podobného dilematu jako u ambicí na začátku rozhovoru. Jaká je motivace naděje, že s eurem přijde blahobyt a zázrak? To si myslím, že je iluze. Já jsem zcela určitě stoupenec eura, ale současně objektivně připouštím, že je možné docela dobře či velmi kvalitně žít i s národní měnou.

V současné době bych z pohledu České republiky zdůraznil, že cesta naplnění požadavků vstupu do eurozóny především napomůže splnění našich klíčových domácích úkolů. V podstatě všechna tři klíčová témata, o kterých se bavíme – veřejné finance, inflace a implicitně i ekonomická výkonnost –, jsou předmětem maastrichtských konvergenčních kritérií a vstupních testů pro vstup do eurozóny.

Takže my nějakou organizovanou a systematickou cestou do eurozóny především pomůžeme sami sobě. Ještě relativně nedávno jsme na eurozónu pohlíželi s jakýmsi despektem, co budeme dělat mezi těmi, kteří si nevědí rady, budeme ručit za jejich eskalující dluhy atd. Ale my už v současné době začínáme být na úrovni těch hříšníků (v dluhové krizi, která vrcholila na začátku druhého desetiletí 21. století, to bylo hlavně Řecko, Španělsko, Itálie, pozn. red.). Už nejsme premianti, kteří se mohou na eurozónu dívat shora, ale jsme spíš ti, kteří by měli být – pokud bychom byli v eurozóně – předmětem trestů a sankcí.

Nicméně i eurozóna má své problémy. Evropská centrální banka (ECB) od loňského roku výrazně pomáhá jižním zemím eurozóny. Tato pomoc budí nevoli hlavně Německa. ECB pomáhá konkrétně tím, že nakupuje státní dluhopisy Itálie a dalších zemí, čímž vlastně pomáhá snižovat náklady na obsluhu dluhu. Budou se podle vás rozdíly v eurozóně prohlubovat?

Toto je trvalý problém možná od samého vzniku eurozóny, dokonce možná ještě předtím. Koneckonců pakt stability a růstu vznikl ještě před vznikem eurozóny právě z popudu Německa.

Kdyby Německo bylo hegemonem eurozóny jako takové, tak úrokové sazby už budou rok a půl na té úrovni, jakou vidíme v současné době, a současně velkorysost z hlediska zmíněného dluhopisového programu by zcela určitě nebyla taková. Na druhou stranu role toho dluhopisového programu už naplnila svoji funkci dřív, díky tomu, že například míra dluhu u Řecka meziročně klesla o nějakých téměř 20 procentních bodů, byť samozřejmě absolutně pořád jsou to obrovské částky. U Itálie také určitým způsobem klesá. Potřeba tímto způsobem monetizovat veřejný dluh v hříšných zemích eurozóny už není tak úplně urgentní.

Samozřejmě že Německu se to nelíbí a i z toho důvodu, že kdyby došlo k tomu, že dlužníci by nebyli schopni dostát svým závazkům, tak Německo ručí nějakými 28 procenty a má zcela určitě největší podíl v rámci všech zemí EU. Kdyby hypoteticky byla Česká republika členem eurozóny, tak podíl odpovědnosti za dluhy eurozóny je někde těsně pod dvěma procenty, takže rozhodně nepřebíráme veškeré řecké nebo italské dluhy, ale jejich velmi malou část.

Tento mentální rozpor tady podle mého názoru bude velmi dlouho. Nelze očekávat, že Německo převezme roli superzadlužené země typu Řecka nebo Itálie. A naopak Itálie a Řecko se stanou etalony ekonomické disciplíny. Takže mám pocit, že tohle je v podstatě nějaký genetický prvek, který v eurozóně prostě bude patrný do té doby, dokud eurozóna bude existovat.