O energetice musíme mluvit s Němci, říká nový ministr průmyslu

Těsně před Vánocemi připomněl prudký výkyv v cenách plynu, že se Evropa potácí v energetické krizi. Jak se k ní postavit, jak čelit nevypočitatelným změnám na trhu a jaký postoj má Česko volit k evropskému plánu na snižování emisí zvanému Green Deal? Svůj pohled vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela.

Co je příčinou prohlubující se energetické krize?

Krize má několik komponentů. Na úrovni Evropské unie, ve všech státech, teď dochází k diskuzi, co je hlavní příčinou. Zda jsou to rostoucí ceny plynu, spekulace s emisními povolenkami, zda bylo správné otevřít trh pro všechny, zda bychom neměli energetický trh více regulovat…

Já vidím příčiny v kombinaci všech těch faktorů. A zřejmě se budeme muset do budoucna podívat, jak řešit závislost na ruském plynu.

Takže to vezměme postupně. Měl by se podle vás reformovat trh s povolenkami?

Je otázka, jestli je správné, že se emisní povolenky staly finančním derivátem. Historicky každá krize přináší určitou míru zvýšené regulace, někdy se po krizích regulace změní. První úpadky bank vedly k tomu, že se zavedly celoevropské fondy na pojištění vkladů pro střadatele. Po pádu Lehman Brothers přišla ostrá regulace celého finančního systému. Podobná vlna regulací se dá očekávat i v energetickém sektoru.

Jaké konkrétní změny byste doporučoval? Má se změnit mechanismus stahování povolenek z trhu? Nebo zakázat finanční spekulace s nimi?

Názor mám, ale budu to nejdříve diskutovat s legislativci a s ekonomickými protějšky ve vládě. Nechci teď posílat vzkazy přes média.

Předběžná zpráva evropského regulátora kapitálového trhu došla k závěru, že vliv finančních spekulací na cenu povolenek a elektřiny je malý a nemusí nás trápit. Souhlasíte?

Já tu zprávu znám. Ne všechny členské státy s touto zprávou souhlasí a vidí ten problém stejně.

Co se dá dělat s rostoucí plynovou závislostí střední Evropy na Rusku?

Každá závislost se řeší tím, že se ji snažíte snížit. Když v bance posuzujete úvěrovou důvěryhodnost klienta, díváte se, jestli není závislý jen na jednom odběrateli nebo na jednom dodavateli. Když je, tak se ho ptáte: Co když váš partner přestane odebírat, nebo dodávat? Většinou mu radíte, aby tu závislost rozložil a diverzifikoval. U závislosti na ruském plynu to platí stejně.

Diverzifikovat v tomhle případě není snadné, kde vidíte alternativy za ruský plyn?

Energetická krize vnesla nový pohled na některá dříve tabuizovaná témata. Jde o mix zdrojů, ze kterých energii berete. V Evropě se teď vede zajímavá diskuze, do jaké míry bude jaderná energie uznána jako čistý zdroj. Některé státy se v tom názorově posunuly i za několik posledních měsíců.

Nové jaderné bloky bychom ale měli nejdříve ve druhé půli 30. let. V Česku se rozjíždí nový solární boom, má skončit spalování uhlí – to všechno znamená spoléhat se přinejmenším dočasně na plyn. Jak v této situaci snižovat závislost na Rusku?

Závislost na nerostném bohatství je prostě určena tím, kolik ho v té které zemi je, kde se nachází. Jaké dohody uzavřete s dodavateli jakékoliv komodity, ať je to plyn, ropa, lithium nebo kobalt. Někdy lze závislost snížit, někdy musíte hledat úplně jinou cestu. Ta se může jmenovat různě, dočasně teoreticky třeba LNG, do budoucna třeba vodík.

U našich sousedů v Německu a Rakousku je odpor k jádru jednoznačný. Myslíte, že je možné prosadit evropskou podporu jádra?

Já mám někdy pocit, že si u nás někteří lidé myslí, že stojíme někde na nádraží a vybíráme si vlak, do kterého nasedneme. Považuji to za velký omyl. Evropa do jednoho vlaku nasedla, jede v něm směrem k dekarbonizaci. Teď jen pasažéři diskutují s těmi, co tu lokomotivu řídí, jestli se má jet přímo, nebo nějakou oklikou a možná malinko zpomalit. Teď v tom vlaku sedí pár pasažérů, kteří nevědí, jestli by nechtěli vystoupit. Ale vystupovat z rozjetého vlaku vede buď k vážnému úrazu, nebo fatálnímu konci.

Pokud se k cíli máme dostat s pomocí jádra, těžko to půjde přes odpor Německa. A nezdá se, že by se v postoji k jádru Němci nějak měnili.

Já jsem si podrobně přečetl německý vládní program a má první reakce byla „wow, to je hodně ambiciózní plán“. Ale já jsem se v Evropě v byznyse pohyboval dost dlouho na to, abych si dovolil pochybovat, že Němci nevědí, co dělají. Znám je jako vždy velmi dobře připravené. Myslím, že jsou si vědomi toho, že když pojedou špatně, můžou narazit do zdi.

Má první zahraniční cesta – poté, co navštívím resortního kolegu Richarda Sulíka na Slovensku – určitě povede do Berlína. Velmi se těším na setkání s Robertem Habeckem (nový německý ministr hospodářství a ochrany klimatu za Zelené – pozn. red.). Když se podíváte na jejich program, tak oni říkají, že tohle není německá záležitost, že jejich cíle se udrží jen tehdy, když se to bude týkat celé Evropy, celého světa. Myslím, že jsou si vědomi, že pokud své partnery po cestě poztrácejí, ani jim samotným to nic dobrého nepřinese. Musíme s Němci mluvit.

Německá veřejnost je většinově přesvědčená o nutnosti rychlé dekarbonizace. Mentální naladění českých voličů je úplně jiné.

Přesvědčení, že rychlá dekarbonizace není nutná, je pouze v několika málo zemích Evropy. V té většinové západní části takové přesvědčení je. Liší se jen v tom, že se hledají jiné cesty. Diskutuje se o jádru, o rychlosti. Ale Evropská unie je postavena na tom, že se bude hledat dohoda. Já jsem si vědom naší závislosti na uhlí, vědom dopadů, které to pro nás bude znamenat.

Na druhé straně EU je připravená do té změny investovat ohromné peníze. Bude záležet jen na nás, jestli se o ně budeme ucházet, jestli se k té změně postavíme jako k příležitosti, na kterou máme možnost získat finanční prostředky z evropských rozpočtů. Nebo jestli se té změně budeme bránit.

Vy jste při nástupu do funkce řekl, že chcete vyjednat konečnou podobu Green Dealu. Ale Green Deal je přece už daný, schválený i předchozím premiérem Andrejem Babišem. Vy věříte, že ho lze přehodnotit?

Green Deal je jen rámcová dohoda.

Ale má jasné cíle na snížení emisí k roku 2030 a k roku 2050.

Ano, v těch termínech bude změna málo možná. Jedná se ale o změny obsahu a konkrétních detailů. Zrovna Němci některé změny chtějí dřív. Já si neumím představit, že půjdeme jinou cestou, než se rozhodla jít Evropa. Na druhé straně my zejména s Němci musíme jednat o tom, aby vzali v potaz i ekonomickou realitu a konkrétní problémy svých sousedů. Naše ekonomické propojení je enormní a my spolu musíme mluvit. Já jsem velmi rád, že budu schopen tyto rozhovory vést v jejich mateřském jazyce, bez tlumočníků, prostě si popovídat opravdu o konkrétních problémech a o tom, jak je můžeme společně řešit.

Nemělo by se Česko snažit o bližší spojenectví s Francií, která na rozdíl od Německa sází na jadernou energetiku?

To je přece naprosto přirozené. V žádném případě ale není třeba Evropu dělit na dva tábory, na naše přátele a nepřátele. Máme ohromnou společnou agendu s Němci díky tomu ekonomickému propojení, s Francouzi nás zase spojuje společný zájem v oblasti jaderné energie.

Dnes panuje shoda na tom, že jaderná energie je čistá. To, co není čisté, je skladování jaderného odpadu. Ale když se podíváte, kam jsme se dostali za pár let s mobilními telefony, s elektromobilitou, s bateriemi, tak věřím, že i otázka bezpečného a ekologického skladování jaderného odpadu by se mohla v blízké budoucnosti vyřešit. Protože když je něco nutné, koncentrují se na to finanční i vědecké zdroje. Pevně věřím, že Evropa společnou řeč i v téhle oblasti najde.

Na stavbě nových jaderných bloků je v pětikoalici shoda. Není ale jasné, zda bude pokračovat běžící jaderná zakázka na stavbu Dukovan pod patronací ČEZu, tak jak ji připravila minulá vláda. Nebo zda chcete jinou cestu.

Já tuto problematiku teď načítám, diskutuji o tom se svými podřízenými a vytvářím si na to názor. Až budu mít finální názor, tak půjdu na vládu. Pro některé kolegy, zejména neekonomické ministry, je to nové téma. Takže jim předložím informaci, co vlastně znamená jedna cesta, co znamená druhá cesta. Budeme to diskutovat a jsem přesvědčen, že dojdeme k řešení, které bude nejlepší pro tuhle zemi.

Kdy toto rozhodnutí máme čekat? Běžící zakázka má napjaté termíny. Pokud by se měly dodržet, aby byl nový reaktor v Dukovanech hotový v roce 2036, musí být rozhodnutí rychlé.

My si někdy vytváříme tlak uměle. Když se podíváme, kdy ta elektrárna má fungovat, máme před sebou mnoho let a za sebou několik let příprav. Pokud se nerozhodne do Vánoc, do Nového roku nebo do konce ledna, svět se nezhroutí. Já to beru jako absolutní prioritu, ale jsem zvyklý, že rozhodnutí a materiály, které předkládám, jsou připravené a odborně podložené.

Kdy vidíte reálně konec spalování uhlí v Česku? Němci počítali s koncem uhlí v roce 2038, teď jejich nová vláda schválila zrychlení na rok 2030.

Neptejte se mne na datum. Každé rozhodnutí musí reflektovat ekonomickou realitu. Musíme se podívat i na prognózu toho, jak se bude vyvíjet trh. Ale zase: Není to rozhodnutí, které se týká jen této země.

Podle think tanku Ember hrozí, že po roce 2030 budeme my, Polsko a Bulharsko poslední tři uhelné země v Evropské unii. Vidíte v tom riziko?

Pokud bychom zůstali mezi posledními třemi zeměmi, může to být pro nás velmi nevýhodné. Určitě se do takové situace nebudeme chtít dostat. Řešení je vždycky na obou stranách. A jak jsem řekl, i Němci si musí uvědomit, že když na své rychlé cestě k zelenému světu své partnery poztrácejí, tak jim to v zásadě také nepřinese nic dobrého.

Chcete jednat o tempu a podobě dekarbonizace. Ale jste si jist, že energetickou revoluci vůbec budou moci politici ještě ovlivňovat? Nepřevzala už kormidlo do rukou finanční sféra - banky, pojišťovny, fondy? Jste začínající politik a bývalý bankéř, jak to vidíte?

Finanční svět je globalizovaný. Evropa byla historicky víc než zbytek světa závislá na bankovních penězích. Finanční sektor bude chtít víc zelených projektů, bude zvýhodňovat refinancování na zelené projekty. Bude na ně nabízet zvýhodněné sazby. Velké fondy budou preferovat zelené projekty a naopak diskriminovat ty s pozitivní uhlíkovou stopu. Ten trend už tady je. Samozřejmě vidíme, že finanční sektor je částečně na politice nezávislý. Historicky ale platí, že se přizpůsobuje politické a společenské poptávce a politici tak jeho chování vždy mohou ovlivnit.

Myslím, že máme v ruce politické nástroje, můžeme podporovat projekty i cestou státních finančních zdrojů. Jde třeba o podporu exportu, podnikání, podporu projektů, které třeba nebudou mít takovou rezonanci a odezvu v komerčním finančním trhu. Můžeme je podpořit v rámci nějakého záručního nebo garančního systému a nebo nějakých dotací. Musíme pomáhat věcem, které pomohou naší zemi, inovacím, které se budou odehrávat na našem území a budou směřovat k výrobě finálních produktů. Chceme, aby se naše finální produkce vyvážela. Je potřeba, aby se změnil náš produktový mix, abychom začali vyvážet finální produkci a nikoliv, aby se u nás jen něco přimontovalo k cizímu výrobku a ten zase odešel s malou marží někam jinam.

To je ta očekávaná změna české „montovny na mozkovnu“. Jinými slovy už o ní mluvil před 15 lety váš předchůdce Martin Říman a po něm zástup dalších ministrů. Ale náš průmysl je pořád primárně subdodavatelský. Jak ten obrat chcete nastartovat, když se to nikomu před vámi nepovedlo?

Jedině tím, že se na to zaměříte, že propojíte know-how a aktivity jednotlivých ministerstev tak, aby se sbíhaly. Máte vědu a výzkum, školství, průmysl a obchod, máte spřízněné resorty jako je obrana nebo doprava. Na těchto věcech musíme spolupracovat tak, abychom výsledky z vědy, výzkumu a dále lidi připravené v dobře fungujícím školství dostali do systému. Aby neodcházeli do zahraničí. Nebo odcházeli do zahraničí s tím, aby se tam naučili ještě něco víc, a pak se k nám vraceli. Abychom výsledky vědy a výzkumu dostali hned do výroby.

Dá se to zajistit i tím, že budeme hledat partnerství. Že pokud bude chtít někdo investovat u nás, budeme ho motivovat, aby do toho zapojil co nejvíc českých subdodavatelů. Aby se spoluvytvářelo české know-how. A potom, až se půjde na trh, aby se šlo společně.