Hlídají nás satelity. Musíme hlásit, proč traktor vyjel na pole, říká farmář

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Když bratři Milan a Radek Hančovi v roce 1998 zakládali ve Vraňanech na Mělnicku ovocnářskou farmu, šlo jim hlavně o zachování rodinné tradice. „Náš rod hospodařil už od roku 1730, jsme devátá generace, která se stará o půdu. Začínali jsme s 20 ary, zděděnými po babičce,“ líčí Milan Hanč v rozhovoru, který poskytl SZ Byznys spolu s manželkou Dagmar. Ta má v rodinném podniku na starosti obchod.

Prodejnou, zahradnictvím, moštárnou, krouhárnou zelí či výrobou marmelád či restaurací si podle svých slov manželé Hančovi vylepšují výsledky. „Abychom přežili. Pěstovat třeba jen obilí nebo řepku je dnes velký problém, rodinná farma se z toho nedá uživit,“ vysvětlují.

Kolik do hospodářství, jako je vaše, směřuje dotací? Kromě nárokových dotací na hektar nabízí stát řadu dalších podpor, například na investice a nákupy techniky.

Pro nás je důležité, že se od začátku od roku 1998 snažíme všechno prodat doma na farmě konečným zákazníkům. Nedodáváme do obchodních řetězců ani do velkoobchodu. Co neprodáme hned, se snažíme zpracovat. Ale do dotačních nabídek ve zpracovatelském sektoru jsme nikdy nešli, vždycky jsme si všechno chtěli pořídit za své. Dotace by znamenaly zbytečně navýšené administrativní kontroly, zbytečné zátěže. Toho se chceme vyvarovat.

Ale jistě čerpáte dotace na 300 hektarů, které obděláváte. Jaké to jsou pro vás peníze?

Ročně zhruba dva miliony, což je v obratu naší firmy zanedbatelné. Ale tíží nás, že se nám úředníci z Bruselu nebo i tady v České republice snaží diktovat, kdy můžeme vyjet na pole, kdy máme posekat louku, kdy máme zaset. Považujeme to za diskriminaci.

Všimla jsem si, že jste v pondělí, v den zemědělského protestu v Praze, na své facebookové stránce napsali, že se od této akce distancujete. Ale zároveň tam píšete, že vás tíží mnoho problémů, že problémy mají zemědělci na celém světě a že zemědělství právě teď potřebuje naši zvláštní pozornost. Co je váš hlavní problém?

Každá země má dnes v zemědělství jiné problémy, každá je jinak vyspělá. Ale to, že zemědělci v Evropě stávkují, je dané hlavně podmínkami, které jdou z Bruselu, z Evropské unie.

V pondělí požadovali zemědělci protestující v Praze po vládě odstoupení od Green Dealu, teď demonstrace proti politice Evropské unie pokračují blokádami hranic. Ale u nás svazy zastupující zemědělce jednají se státem hlavně o způsobu rozdělování dotací, ne?

Myslím, že pro nás není rozdělování dotací až tak velký problém. Pro nás je horší ta diskriminace, požadavky úředníků. To, že diktují, kdy můžeme vyjet na pole a že máme nechávat část půdy ležet ladem. Ale my za tu půdu platíme nájem, máme se o ni starat, přitom na její části nesmíme zkrmovat trávu, seno, nesmíme tam pást… Je to nesmyslné. Jakoby obchodníkovi zakazovali nabízet zboží na části jeho prodejní plochy.

Cílem povinných úhorů je co nejvíc chránit půdu. Nejsou ty požadavky oprávněné? Intenzivní zemědělství vyčerpává půdu a ničí tak váš základní výrobní prostředek.

Ale naše farma se o půdu stará. Pěstujeme i vojtěšku nebo hrách, tedy plodiny, které vážou dusík. Máme pozemky rozdělené. Ale abychom ji úplně nechali ladem a nesměli na ní ani pást dobytek, ani z ní nic sklidit, to nedává smysl. Úředníci jsou vzdálení realitě. Z prodeje obilí, řepky nebo kukuřice dnes pěstiteli moc nezůstane. Pokud nechá ještě další plochu ladem, nezbyde mu nic nebo skončí s nulou. To je velmi špatně.

Vraťme se ještě k dotacím. Loni vláda systém jejich rozdělování změnila tak, aby šlo víc peněz k malým firmám. Jak jste si díky tomu polepšili vy?

Vzhledem k tomu, že jsme malí, jsme z toho dostali nejvíc, co bylo možné. Ale pěstovat ovoce a zeleninu je dnes tak nákladné, že to jsou pro nás jen drobné. Kdybychom ty peníze nedostali, nijak nás to neohrozí.

Majitelé větších farem tvrdí, že je tato změna velmi poškodila. Pokud nepomohla malým, jako jste vy, měla smysl? Tím spíš, že většinu zemědělské produkce u nás zajišťují střední a velké farmy.

Nemyslím, že to byla chyba. My jsme pěstitelé ovoce a zeleniny, ale pokud někdo třeba na 150 hektarech produkuje pouze pšenici, ječmen a musí mít pastviny nebo si nasušit seno, vojtěšku, jetel, pak mu to výrazně pomohlo. Tito zemědělci jsou na tom dnes velmi špatně, čelí posledních pět let obrovskému zvyšování nákladů na energie i pracovní sílu. To je ohrožuje, peníze potřebují. Proto by platba na prvních 150 hektarů měla zůstat. Spíš by ji měli dostat i pěstitelé, kteří mají třeba 300, 400 hektarů, strop by se mohl o kousek zvýšit.

Jedním z důsledků loňské změny jsou existenční problémy mnoha středně velkých firem, a to i ovocnářských. Na ně dopadají také vyšší dovozy hlavně z Polska. Proto se u nás ve velkém likvidují sady. Vy ale nekácíte, naopak vysazujete nové sady. Co je u vás jinak?

Zase to jsou podmínky rodinné farmy. A je to i v tom, že se už od roku 1998 orientujeme na prodej koncovému zákazníkovi. My si všechno odpracujeme a nemusíme za to ani být nějak významně zaplacení. Ale pokud má větší firma na všechno zaměstnance, tak jí to ekonomicky nevychází.

Dovoz ovoce ze zahraničí vás jako malé pěstitele s prodejem „ze dvora“ neohrožuje?

Pro zákazníka jsou třeba vraňanské jahody zárukou kvality i původu. V marketech o českou jahodu moc nezavadíte. Dovozy z Polska pro nás problém jsou. Jakmile tam začne sklizňová sezóna, tak se naše silnice zavalí stánky s polskými jahodami, které bohužel jsou označovány jako české.

My jsme se dokonce setkali i s tím, že cizí produkce byla prodávána jako „vraňanské jahody“. Zapojili jsme do toho i policii, protože tenhle obchod nechceme tolerovat. I proto komunikujeme se zákazníkem: Nekupujte ovoce u silnice, přijeďte si za kvalitou přímo za svým pěstitelem, podpořte farmáře.

Dovozy do Česka ale umožňuje to, že zahraniční produkce bývá levnější. Jak to, že Poláci dokáží vyrábět ovoce levněji než čeští zemědělci?

Podmínky pro pěstitele jsou tam snazší. Jsou mu odpouštěny daně, sociální a zdravotní pojištění. Když potřebuje brigádníka, jenom zavolá do nějaké agentury – bez dokladů, bez papírů. A je tam lepší centrální odbyt. Třeba jahody se svážejí do odbytových center, odkud se pak rozvážejí hlavně do České republiky, do Německa nebo na Slovensko. Taky tam řada pěstitelů pracuje na záhumenkách (drobné pozemky často u stavení, pozn. red.), vedle normálního zaměstnaní. Desetitisíce jich to tam dělá takto, v malém.

Co by měl stát změnit, abychom víc přidané hodnoty vytvářeli u nás? Aby se u nás víc zemědělských produktů zpracovávalo?

Čeští politici toho moc nenadělají, protože jsme hodně ovládáni Bruselem. My o tom s nimi intenzivně komunikujeme, bohužel vždycky dostaneme odpověď, že jsme na jednotném evropském trhu a že se nedají dovozy omezit. Nějaké změny se sice udělat dají, ale v tom nás nikdo nechce poslouchat. Víme, že v Německu nebo v Nizozemsku není možné, aby se někde u silnice prodávaly dovážené jahody s tím, že jsou místní. A polské jahody by si Němci nebo Nizozemci nekoupili, populace tam vyžaduje regionální značky.

Je i na zákaznících, aby si dokázali najít svého farmáře a podporovat tuzemskou produkci. Když budou všichni chodit nakupovat jenom do marketů a bude nám jedno, co konzumujeme, tak to malé farmy neustojí. I proto jsme se rozhodli vybudovat nové farmářské centrum, kde se snažíme spolupracovat s dalšími kolegy, kteří něco vyrábějí, produkují, zpracovávají.

Jistě, je to i o ceně, za tyto produkty je potřeba si připlatit. Když se u nás vaří marmeláda, nedělá to žádná automatická linka, je to ruční práce. Ale pokud se jako Češi nespojíme a nerozhodneme se podporovat tuzemskou produkci, tak stát v tomhle moc nepomůže.

Na druhou stranu, potravinářství těžko může stát na ruční malovýrobě. Produkce malých farem je kvalitní, lákavá, ale nezajistí potravinovou soběstačnost.

To určitě ne, ale pokud si budeme říkat, že to nejde, tak tady všechno skončí a budeme závislí jenom na dovozu. Pěstitelů ubývá, markety je drtí cenou. Ovocnáři sklidí jablka, dodají je do řetězců, ale nevědí ani, za kolik je prodají. A peníze dostanou třeba půl roku od sklizně.

Když dostávali čeští pěstitelé za cibuli od obchodního řetězce dvě nebo tři koruny, nebavilo je to, a tak se vrhli na obilí nebo na řepku. Jenomže ani řepka a obilí se dnes za rozumné ceny neprodá. Trochu jde pořád zelenina, protože na ceně trochu stoupla. Ale zase velmi stouply náklady. A není pracovní síla. Kdo by zeleninu okopával, ošetřoval? K tomu se mění klima. Největší nepřítel českého zemědělce je dnes počasí. Problémů je hodně.

Řešila by to změna zemědělské politiky?

Určitě by se měly zjednodušit žádosti o dotační pobídky. Dnes zemědělec není schopen ani sám si je vyplnit a potřebuje na to využívat speciální agentury. I proto my raději žádné dotace nechceme. Ale omezuje nás řada dalších regulací a kontrol. Zemědělce hlídají satelity, musí hlásit, proč vyjel traktor na pole, co tam dělal.

A Green Deal? Zatím nevíme, co všechno na nás kvůli němu připravují. Kolik půdy budeme muset nechat ležet ladem, kolik budeme moci používat pesticidů nebo minerálních hnojiv. V úspoře hnojiv i pesticidů jsme dnes skoro nejlepší v Evropě, přesto na nás Unie dál tlačí. Jenomže bez hnojiv rostlina nenaroste a před škůdcem ji nějak ochránit musíte.