Nenudil jsem se tu, říká exšéf Orlenu a vzpomíná na ranní schůzky s Babišem

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pět let šéfoval jedné z největších firem v Česku. V polovině dubna – po změnách ve vedení polské skupiny Orlen – Tomasz Wiatrak v čele představenstva Orlen Unipetrol skončil. V exkluzivním rozhovoru pro SZ Byznys zavzpomínal na nejnáročnější chvíle na pozici šéfa Orlen Unipetrol a odkryl svou další budoucnost.

Pět let v čele jedné z největších firem v Česku. Jak byste je zhodnotil?

Myslím si, že pro Orlen Unipetrol to bylo složité, ale nakonec i úspěšné období. Za těch pět let jsme firmu posunuli hodně dopředu. Je jinde, než když jsme začínali.

Složité období – tedy covid, inflace a válka na Ukrajině? Co z toho bylo nejhorší?

Ono to vlastně začalo ještě dřív – hned na úplném začátku. Dorazil jsem do Česka a okamžitě jsme řešili problémy spojené s koncem Unipetrolu na burze. Tehdy probíhala valná hromada do šesti hodin ráno. Trvala 18 hodin a od minoritních akcionářů jsme dostali asi 500 otázek. Vím, že v Česku měl na základě kuponové privatizace skoro každý nějaké akcie a zákon byl nastavený tak, aby minoritní akcionáře chránil, ale tohle mě zaskočilo. To jsem z Polska neznal.

Pak přišel covid, válečná daň a další… Nenudil jsem se tu.

Co z toho bylo to nejsložitější?

Největší nejistota byl pro nás určitě covid. Tehdy jsme měli naplánovanou odstávku, bez které by rafinerie nebyla schopna dál spolehlivě fungovat, ale nevěděli jsme, jestli ji můžeme udělat. Bylo to přesně na začátku pandemie, mělo dorazit ze zahraničí větší množství pracovníků a najednou všechna ta opatření. Lokální společnost byla proti odstávce, my jsme ale věděli, že bez ní bude rafinerie ohrožena. Zorganizovali jsme speciální konvoje, speciální hotely a cestou jsme zastavili jen na naší zavřené benzínce. Ta opatření všude i v naší výrobě byla neskutečná a doufám, že už se to nikdy nebude opakovat.

Jak velkou roli na takovéto pozici hraje a hrála politika?

Na strategické firmy má politika určitě vliv. Jak polská, tak česká, to je jasné. Orlen je částečně vlastněný polským státem, takže tam jsou očekávané cíle, které před státem stojí, a ty se nějakým způsobem promítají do aktivit firmy.

Zároveň je to jediný zpracovatel ropy a jediný výrobce paliv v Česku, takže tu jsou i zájmy českého státu.

Byly tam třeba netradiční politické požadavky?

Těch schůzek jsem měl za pět let hodně. Vzpomínám si na jednu s premiérem Babišem kvůli litvínovskému hokeji. Premiér chtěl, abychom spolupracovali s městem a krajem a postavili nový zimní stadion. To samo o sobě až tak netradiční není, ale dost mě překvapilo, že to bylo v 7 ráno v Litvínově, a já tedy musel vstávat v 5 hodin.

Dále si vzpomenu na to, jak jsme řešili transformační procesy v Kolíně. Z Kolína pochází pan prezident Miloš Zeman a tehdy měl zájem na tom, aby tam výroba existovala co nejvíc, aby tam byli dál lidé zaměstnaní.

Když člověk vede velkou a viditelnou firmu, musí očekávat, že se politici budou snažit do toho vstupovat. Vy jen musíte najít způsob, který neovlivňuje byznys.

Výrobu v Kolíně jste zachovali?

Nějakou dobu jsme to tehdy nechali. Ale už je několik let zavřená. Řídit velkou firmu není jen o investicích a tématech, která mají lidé rádi. Občas musíme i závody, které nefungují, zavírat, aby byla firma do budoucna silnější. Mé bývalé kolegy v Orlenu tohle možná ještě v případě několika věcí čeká.

Jaký je Orlen Unipetrol dnes?

Firmu, která byla ohrožena po explozi a nehodě v Litvínově a která fakticky skončila výrobu, se nám podařilo posunout dopředu. Všechno opravit. Investovali jsme skoro 60 miliard korun a tím jsme Orlen Unipetrol dali lepší život a budoucnost.

Vyhnuli jste se placení válečné daně – považujete to za úspěch?

Nevnímám to jako úspěch Orlenu nebo českého státu. Dlouhodobě je důležité stavět vztahy se státem a velkými firmami na základě důvěry. Aby firmy nebyly překvapené rozhodnutími na nejvyšší úrovni, které vše takto obrovským způsobem ovlivní.

Dialog a komunikace jsou základem toho, aby tu investoři či velké firmy investovali a stát byl spokojený, že se tu platí daně. Válečná daň ale nebyla dobré řešení. Stačí se podívat na valnou hromadu ČEZ a naslouchat hlasu minoritních akcionářů.

Jaké výzvy teď stojí před firmou Orlen Unipetrol v České republice?

Pokračování procesu transformace. Zdůraznil bych pár věcí, které je potřeba nutně vyřešit. Když jsme v úvodu zmiňovali Kolín, podobné rozhodnutí je potřeba udělat v Neratovicích se Spolanou. Jestli pokračovat v procesech investic, nebo rozhodnout jinak.

Je možné ji zavřít?

To ne, ale je možné změnou konfigurace částečně omezit výrobu. Je však potřeba rychle rozhodnout, není možné nechat firmu v současném obchodním prostředí fungovat tak, jak funguje nyní.

Další klíčovou věcí je vyřešit zdroje páry a elektřiny v Litvínově. I tady bude nutná investice. Stále tam totiž funguje uhelná elektrárna, kterou je potřeba nahradit novým, méně emisním zdrojem. Může to být plyn, malá jaderná elektrárna. Řešení je několik, ale to rozhodnutí je potřeba rychle.

Jak velké investice to budou?

To jsou investice přes 20 miliard korun. Bude záviset na finálním výběru technologií a dodavateli, ale investice jsou to obrovské.

Promítnou se takové investice do cen paliva na pumpách?

Ne. Ten trh funguje trochu jinak a jedna firma – byť velká, jako je Orlen Unipetrol – není schopna trh ovlivnit.

Jací jsou podle vás Češi? Jaké je Česko?

Mám Čechy rád, naučil jsem se česky a dost Čechů jsem poznal. Myslím si, že pokud Čechy poznáte, bavíte se a potkáváte se s nimi, zjistíte, že je to extrémně sympatický a společenský stát. V jiném případě se ale cizincům mohou zdát trošku ledoví.

Česko jako takové je pak pro mě zemí paradoxů. Na jedné straně tu potkávám spoustu velice vzdělaných lidí, kteří mají mnoho energie a nápadů a startují desítky nových věcí. Jsou tu spolky, které chtějí zemi posunout dopředu, transformovat ekonomiku. Z druhé strany je ale naopak vše velmi pomalé.

My se často díváme na Polsko jako na dravce Evropy. Co z tohoto pohledu Česku chybí?

No, síť dálnic je tu trošku stará a staví se pomalu, ale věřím, že se to zlepší. Už jsem zmínil, že máte hodně vzdělaných lidí, ale na druhou stranu je tu velmi málo těch, které byznys a ekonomika potřebují. Dnes je poptávka po lidech, kteří umí řemeslo a moderní technologie. Tohle by podle mě měl zajistit edukační systém.

Další velký problém je stavební povolování – to je opravdu dost dlouhý proces a umím si představit, že stát může fungovat rychleji. Tady je důležité, aby kraje a obce byly motivované přitáhnout k sobě byznys. To se neděje a tím to celé začíná.

Jaká je obecně budoucnost čerpacích stanic v České republice?

Očekávám, že se bude trh hodně konsolidovat a zmizí menší sítě. Možná si je koupí stát a bude pokračovat v dalších investicích v této oblasti.

Teď narážíte na nákup firmy Robin Oil státním Čeprem – byla to dobrá investice?

Nechci hodnotit cenu, neznám detaily a podmínky transakce. Co se týče samotného nákupu, nehodnotím to negativně. Je otázka, jaké zvažovali alternativy. Rozhodně je ale investování vždy lepší než držet peníze na účtu.

Nějakou dobu budou tyto stanice určitě fungovat a je šance, že se ta investice státu vrátí. Kontrolu nad trhem tím však stát nezíská.

Jaká je budoucnost čerpaček? Uvidíme všude nabíječky?

Bude jich určitě víc, o tom nepochybuji. Trh se postupně změní. Velcí hráči jako Škoda Auto či ČEZ mají zájem, aby tu síť nabíječek vznikla. Jak rychle to bude, je ale vždy otázkou ceny.

Myslím si však, že dnes jsou lidé více citliví na náklady. Ta dobrá konjunktura, kterou jsme tu měli před čtyřmi lety, se zabrzdila a lidé už víc koukají do peněženky a počítají, na co mají. Nákup a využívání elektroaut není v tuto chvíli ekonomicky efektivní. Pokud nemáte nabíječku doma a solární panely na střeše, ekonomicky to nevychází.

A jaká je budoucnost Tomasze Wiatraka?

Věřím, že bude úspěšná a že se rozhodnu správně.

Zatím ještě nevíte, kam zamíříte?

Mám stále konkurenční doložku, takže zatím jsem určitým způsobem omezený. Nyní pracuji na několika zajímavých projektech s poradenskou společností KPMG.

Zůstanete v České republice?

Určitě minimálně jeden rok. Nikam nespěchám.