Německé mzdy v Česku nejsou nesmysl. Ale ne hned a bezpracně, říká ekonom

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mít jednoho dne platy jako v Německu, jak o tom před Vánoci mluvil premiér Petr Fiala (ODS), nemusí být úplně nereálná vize. Čtyři roky na to rozhodně stačit nebudou, ale na odstartování změn, které by ekonomika potřebovala, by stačit mohly. „Jde o to dotáhnout pár velkých principiálních změn místo stovek drobností,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys profesor ekonomie z CERGE-EI Filip Matějka.

Dává smysl měřit ekonomický úspěch tím, že se porovnávají české a německé mzdy?

Samozřejmě. Co si za práci můžeme koupit, je hlavní ukazatel toho, jak se ekonomicky máme.

Co vás napadlo, když Petr Fiala prohlásil, že „čtyři roky nestačily, potřebuji osm let, pak budeme mít platy jako v Německu“?

Já to pochopil tak, že by během dalších čtyř let rád nastavil takové prostředí, ve kterém bude možné německé mzdy postupně dohánět. A to už mi nezní jako úplný nesmysl. Za čtyři roky se toho dá stihnout strašně moc. V historii lze najít spoustu příkladů, kdy se povedlo nastartovat ekonomický zázrak během pár let.

Například kde?

Singapur, Jižní Korea, Irsko i Polsko nedávno, Belgie nebo Německo po druhé světové válce. Jsou příklady, kdy to šlo velmi rychle.

Dá se vůbec Německo dohonit?

Probíral jsem to s kolegou Sebastianem Ottingerem, který se hospodářským dějinám věnuje. Je mnoho etap, kdy Čechy byly bohatší než některé části Německa. Třeba než Bavorsko před druhou světovou válkou, to mě překvapilo. Až pak se vývoj otočil, mimo jiné i proto, že do Bavorska odešlo z Čech v rámci odsunu plno schopných lidí. O všechno přišli a začínali budovat nový život, proto se museli snažit.

Když se německé mzdy jen vydělí kurzem eura, bez složitějšího očišťování o kupní sílu a různou pracovní dobu, tak ty české jsou dnes v průměru zhruba poloviční (viz box). Není to – po 35 letech polistopadového dohánění – málo?

Je, čekal bych víc. Na druhou stranu, začínali jsme z hodně nízké úrovně. A srovnáváme se z jednou z nejúspěšnějších zemí světa, která – možná až na poslední roky – si vedla velmi dobře i celých posledních třicet let. My v součtu za celou ekonomiku podle HDP na hlavu začínáme předbíhat Itálii nebo Španělsko, to by nás před třiceti lety nenapadlo. Náš výsledek mohl být ještě lepší, ale není to úplně strašné. Mimochodem, rozdíl mezi západním a východním Německem je pořád kolem 15 procent. A to mají jednu vládu, jazyk i zákony.

Proč jsme teprve na polovině? V čem to mohlo být lepší?

Pamatujete si za posledních 15 let nějakou zajímavou a důležitou reformu? Konsolidační balíček byla věc, kterou bylo potřeba udělat, ale šlo de facto jen o přesypávání drobných v rámci padesáti položek z jedné do druhé kolonky rozpočtu. Nic reformního to nebylo. Podobné je to s penzijní reformou. Nechci shazovat její potřebnost, ale jde o posun odchodu věku do důchodu – nic složitého, to šlo dohodnout za týden, navíc se to bohužel ještě mockrát změní.

Co dalšího by Česko potřebovalo? Jaké jsou ty opravdové reformy?

Jde o to dotáhnout pár velkých principiálních změn místo stovek drobností. Posílit školství, ctít 130procentní platy učitelů a nahlas učitele lákat do profese. Začít transparentně srovnávat školy, nejen podle testů znalostí, ale třeba podle spokojenosti a úspěšností absolventů. Kvalitní školství je základ, abychom měli šikovné lidi a tím pádem vyšší mzdy. Současně potřebujeme přitáhnout šikovné lidi zvenčí. To znamená „zmezinárodnit“ zákony pro startupy, zjednodušit jejich danění, zpřehlednit zdejší prostředí a neprotežovat český kapitál. Vylepšit antimonopolní úřad, nastartovat soutěž, nedotovat zavedené firmy.

Omezit exekuce – trh by fungoval, i kdyby ani lidé neručili celým svým majetkem, podobně jako ve firemní sféře, kde společnosti „s ručením omezeným“ fungují standardně. Zjednodušit stavění. Nedotovat obce, aby samy stavěly, ale motivovat je, ať tvoří projekty, odbaví povolovací procedury a pak v aukci prodají projekt developerům.

Je teď čas říct si o vyšší mzdu? Dohnat to, co poslední roky sežrala inflace?

Ano. Ceny u nás za poslední tři čtyři roky stouply víc než jinde. Kdyby stouply o 20 procent méně, mohli jsme být v reálném vyjádření o 20 procent bohatší. Mzdy ale inflaci postupně dohoní. V praxi už to nejspíš začalo.

Kde?

Hodně lidí – často těch dobře placených lidí – v Česku nepracuje na zaměstnanecký poměr, ale jako OSVČ. Jde o volnější smlouvu, přidat je v tomto formátu jednodušší a děje se to rychleji. I kvůli nižšímu zdanění OSVČ – pro firmu je to levnější než přidat někomu, za koho platím navíc ještě odvody.

Mzdy – respektive výplaty všeho druhu v součtu za celou ekonomiku – tedy rostou ve skutečnosti víc, jen to nevidíme?

Přesně tak, to je můj odhad. Přesná data o OSVČ nemáme, ale dá se leccos odvodit třeba z toho, že pořád máme relativně vyšší inflaci ve službách, kde jako OSVČ pracuje hodně lidí. Nabízí se hypotéza, že rostou náklady na odměňování, a tak rostou i ceny.

Často se mluví o tom, že jde o neudržitelný systém, protože tyto úlevy pro OSVČ nejsou fér vůči klasickým zaměstnancům a nebude z čeho financovat stát.

Ano, to je pravda. Mně ale vadí spíš ten nesrozumitelný chaos. Není vyjasněno, co je dovoleno a co už ne. Jinak ve své základní formě malých podnikatelů OSVČ smysl má. České firmy se v tom možná už zorientovaly, možná už vědí, kde si mohou dovolit zariskovat a zaměstnat někoho jako OSVČ. Ale kdyby zde měly Amazon nebo Google otevřít velkou vývojářskou pobočku, riskovat nebudou.

Odrazuje to firmy, které z principu nechtějí kličkovat mezi paragrafy a luštit to, čemu rozumíme jen my sami. I proto sem top firmy nepřicházejí ve velkém. Aby přetáhly místní OSVČ na zaměstnanecký poměr, tak by musely hodně připlatit, téměř polovinu. Klička s OSVČ nepomáhá, abychom se otevřeli světu a snažili se z něj dostat to nejlepší.

Neotvíráme se dost?

Voliči obecně mívají rádi věci, které jsou takzvaně „naše“, i když na tom prodělávají. Potravináři stavějí svoje reklamní kampaně na tom, že jsou lokální, zákazníci rádi kupují něco českého. Když si ale náš malý trh zakonzervujeme a zůstanou na něm dva domácí výrobci, nemůžeme se pak divit, že ceny jdou nahoru. Podobně iracionální patriotismus je vidět i jinde. Chystáme obří zakázku na Dukovany, ve vzduchu létají stovky miliard, což jsou řády, které si ani nepředstavíme. Rozumíme spíš tomu, že to či ono staví česká firma. Pokud ale jde něco pořídit daleko levněji jinak, měli bychom to zvážit.

V některých jiných srovnáních nevypadá náskok Německa tak velký, v HDP jsme na 77 procentech. Čím to je a proč jsou mzdy o tolik pozadu?

Srovnání HDP se počítá přes paritu kupní síly. Ta je u nás díky nižším cenám nižší. I mzdy vycházejí při zohlednění kupní síly lépe. Vyšší číslo u HDP ale hlavně souvisí se strukturou ekonomiky. Ta naše je spíš pořád z konce dvacátého století. Stojí hodně na průmyslu, kde je logicky potřeba zapřáhnout hodně strojů a s těmi se pak zaměstnanci musí dělit.

Když si dáme vedle sebe dvě pracovní místa, programátora s počítačem a řidiče kamionu za pět milionů, tak v prvním případě půjde z vyrobeného a prodaného produktu – neboli z HDP – víc peněz k programátorovi, v druhém na splátku kamionu. Někdo zkrátka vytváří hodnotu díky lidem, což je typické třeba pro nejhodnotnější technologické firmy v USA, ty dnes mají nejvíc nákladů na lidi. A někdo potřebuje spíš velký bagr.

Co se s tím dá dělat?

Klíčem ke všemu je mít šikovné lidi. Buď nás vychovat, což znamená dramaticky zlepšit zdejší školství, anebo je přilákat zvenčí.

Jsou Němci dvakrát šikovnější?

Mzdy a platy se zjednodušeně řečeno odvíjejí od toho, co děláme, jak jsme šikovní, jakou máme produktivitu. Tedy jakou hodnotu má to, co vytvoříme za nějaký čas. A v tom jsme zkrátka pořád z mnoha důvodů pozadu. Nejsme tak šikovní a důvěryhodní jako Němci, ale podobně jako Španělé a více než lidé v zemích na východ od nás. Německo mělo velký náskok.

My můžeme šikovnost vylepšovat dlouhou dobu postupně, nebo to zkusit rychleji. Dlouhodobě to jde vzděláním, Němci mají prostě trochu lepší školy. Když toho tam všichni dospělí umějí více než my, tak i většina jejich učitelů děti lépe učí. Občas se snažíme ty lepší z nás posunout na místa pedagogů, ale drhne to.

Jak to dělat, aby to nedrhlo?

Před pár lety jsem se to snažil politikům navrhnout, v době covidu s nimi bylo v kontaktu mnoho z nás ekonomů. Pár politickým stranám jsem rozdal jednu stránku velmi jednoduchého textu s návrhem, aby učitelé dostávali 130 procent průměrné mzdy v nekomerční sféře a nemuseli o peníze každý rok bojovat. Studenti, kteří se rozhodují o kariéře pedagoga versus finančníka či programátora, musí přibližně tušit, jak budou placeni v průběhu celé kariéry.

Učitelské platy u nás neurčuje trh, takže buď je bude určovat každodenní politika, nebo dlouhodobější konsensus. Pak prošel zákon v podobném znění, jaké jsem navrhoval. Pořád to ale není ideální – už teď se zas řeší, jestli se na školství opravdu přidá, což ten dlouhodobý výhled zásadně podkopává.

Co dalšího je potřeba školství vylepšit?

Lidé obvykle umějí to, co uměli naši rodiče. V Česku to platí dvojnásob – úspěch dětí je tu hodně předurčen tím, z jakých pocházejí poměrů. U dětí vysokoškoláků je obecně nízká pravděpodobnost, že skončí v chudobě, a v Česku je nejmenší z celé Evropy. Na to jsou data a ta samá data říkají, že nemít rodiče vysokoškoláky je naopak velký handicap. Pravděpodobnost, že děti spadnou do chudoby, je pak v Česku naopak druhá nebo třetí největší. Kdybychom měli kvalitní rovnocenné školství, tak na rodičích tolik nezáleží, protože všechny děti dostanou stejnou příležitost. Jestli chceme v dohánění něčeho opravdu dosáhnout, školství je zásadní.

Co je třeba změnit?

Být učitelem je strašně těžké. Když výjimečně učím hodinu denně, tak jsem úplně vyždímaný, obdivuju je. Jako ekonom ale nerozumím tomu, jak má náš systém fungovat bez jakýchkoli informací o srovnání škol. Nevíme, podle čeho si školu vybrat. Nevíme, jaké školy nechat, jak jsou, jaké postrčit a jaké zrušit. Když si koupíte jogurt a nechutná vám, tak to znova už neuděláte. Děti dáte do školy a za devět let možná zjistíte, že nic neumí a ani nevíte proč, a hlavně už je pozdě. Soutěž, učení se navzájem a centrální podpora chybí. Spousta neziskovek se snaží pomáhat. Když je stát pomalý, tak snad jim alespoň podá pomocnou ruku a nebude překážet.

Existují i rychlejší cesty k větší šikovnosti Česka?

Středně rychlá cesta je, že u nás bude vznikat více nových nápaditých firem, které budou růst, a od nich se budou učit ostatní. Nepodporovat export nebo jednorázové výzvy na dotace do konkrétních oborů, protože to je hlavně pro zavedené firmy. Nedávno vláda trochu zpružnila pracovní trh, to může novým firmám oproti těm zavedeným trochu pomoci. Každá nová firma by také po nějakou dobu měla mít možnost účtovat ve zjednodušeném režimu. A měla by se zakládat tak, aby to přesně kopírovalo zahraniční zákony, ať tomu rozumí zahraniční investoři.

Nejde o to vymyslet něco lepšího, ale okopírovat to, na co jsou zvyklí. Založit firmu je strašně riskantní, většina pokusů nevyjde. Ale když to vyjde, tak v Německu díky většímu trhu se to vyplatí desetkrát víc než v Česku. V USA třeba stokrát. Když nejsme právně a finančně podobní, tak naši startupisté nemají jediný důvod zakládat firmy zde. V Německu ten důvod mají větší.

Jaká je nejrychlejší cesta?

Že ty šikovné firmy a jednotliví špičkoví lidé si sbalí kufry a se všemi svými nápady a zkušenostmi se k nám přestěhují. Druhý den si odpočinou a třetí se už od nich budeme učit, jak toho za týden vytvořit více a lépe. V 90. letech zahraniční firmy kupovaly ty české a tím jim strašně pomohly. Nyní se to téměř vůbec neděje. Nevěřím, že český kapitál je hlavní cesta vpřed. Spíš bych sázel na světové zkušenosti a nápady dohromady s českými znalostmi zdejšího prostředí.

Když ty světové nápady přijdou odtud, tak tím lépe. Ekonomice je téměř jedno, jestli firmu vlastní Franta, Franz, nebo Francois. Hlavně ať nás ten vlastník naučí něco nového a umí to lépe než ten před ním či před ní. Není potřeba vozit sem levnou pracovní sílu, ale top lidi, kteří nás můžou něco naučit.