Na Trumpa budeme vzpomínat, že pomohl integrovat EU, soudí miliardář Pudil

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americký prezident Donald Trump odstartoval změny, které nevratně změní světový pořádek i globální obchod. „S Trumpovým příchodem se vytrácí tradiční liberální model, reprezentovaný Světovou obchodní organizací a jejími pravidly,“ říká v podcastu Agenda Petr Pudil, spolumajitel skupiny BPD Partners, jež patří k velkým domácím investorům působícím na globálním trhu – aktivní je v Evropě, Americe, jižní Africe i v Austrálii.

Podle Pudila nastává éra, kdy státy budou především chránit vlastní trhy, zaběhlé obchodní modely se změní. „Americká administrativa je přesvědčena, že světový obchod je hra s nulovým součtem. Je to špatná představa. Ale to je jedno, protože Spojené státy jsou natolik velká mocnost, že pokud změní názor, tak to změní celý svět,“ říká byznysmen.

Popisujete vlastně konec globalizace. Ale to nesouvisí s Trumpem, o tom se mluví přes dva roky, ne?

Za mne jsou příčiny dvě, určitě to nelze spojovat jen s osobou Donalda Trumpa. Za prvé, Západ udělal strategickou chybu, když přijal Čínu do Světové obchodní organizace. Čína od počátku hraje podle jiných pravidel a nedodržuje ta platná. Základní rozpor je v míře fiskálních stimulů ekonomiky, tedy v přesunu veřejných peněz ve prospěch soukromého sektoru.

Veřejná podpora je v Číně enormní, díky tomu se stala hlavní manufakturou světa. Teď jsme v bodě, kdy administrativa Spojených států pravděpodobně usiluje o návrat do stavu před přijetím Číny, ale to bude velmi bolestivé, velmi těžké. Pokud je to vůbec ještě možné.

A ta druhá příčina konce globalizace?

Mění se pohled mocností na to, jak organizovat světový obchod. My jsme se jako civilizace dostali poprvé do bodu, kdy klíčové technologie, které určují, jestli máte nebo nemáte nějakou strategickou výhodu, nejsou ve vlastnictví států. Jsou vlastněny soukromými firmami, což tu nikdy nebylo.

Pokud má nějaký stát ambici být globálním lídrem, musí najít cestu, jak mít tyto technologie pod kontrolou. Což v liberálním pořádku do určité míry jde, ale vyžaduje to hodnotový rámec, na kterém se všichni shodnou.

Jak Trumpova politika ovlivní Evropu?

Pro Evropu je to, co se děje, velká výzva. Nemyslím, že by se partnerství Evropy a USA mělo úplně rozpadnout, ale musíme reflektovat, že se priority v USA prostě změnily. A současně si musíme položit otázku, co jsou naše konkurenční výhody.

A co tedy jsou naše konkurenční výhody?

Spoustu věcí Evropa může zlepšit, ale ne hned. Teď je největší konkurenční výhoda Evropy asi to, že tu stále máme liberální prostředí a velmi velkorysou demokracii.

Copak tu v USA nemají? Chcete říct, že přes všechny ty regulace a byrokracii je Evropa svobodnější?

Amerika má demokracii, ale problém je, že její společnost je velmi polarizovaná. Každá vládnoucí strana vládne velmi tvrdě proti straně druhé. Vítěz bere všechno, mažou se všechny stopy předchozí vlády. V Evropě není polarizace společnosti zdaleka na takovém vrcholu.

Pro byznys a obchod to je důležité, takže můžeme do Evropy lákat chytré, vzdělané a bohaté lidi z celého světa. Symptomem kapitalismu je, že lidé nechtějí žít v zemích, kde je společnost silně polarizovaná, kde nedej bože vládne násilí a nějaký typ autokracie.

Možná nás to zásadní rozdělení společnosti čeká taky, zdá se, že k němu směřujeme. Ale vážně tvrdíte, že hlavní konkurenční výhodou Evropy je schopnost lákat nejlepší mozky z celého světa - na svobodu?

Myslím, že v tuto chvíli – když použiju Trumpův slovník – to je jediná silná karta, kterou máme v ruce. Všechno ostatní se dá v Evropě zlepšit, ale nebude to zítra.

Donald Trump říká, že jeho cílem je vrátit průmysl do USA. Má reindustrializace Spojených států šanci na úspěch?

Obtížná otázka, záleží na tom, kam až cla vystoupají a o jaký jde byznys. Částečné navrácení výroby do USA dává smysl. Pokud máte ve Spojených státech konečného zákazníka, může to fungovat. Ale představa, že se míra industrializace v USA vrátí o 30 let zpět, je absolutně nereálná. Ani kdyby Američané dali cla na víc než 100 procent na celý svět.

Spojené státy se potýkají s nízkou nezaměstnaností, není tam jednoduché najít pracovní sílu. Je to pro výrobu drahá země. Je otázka, jestli investoři budou věřit ve financování projektů, které stojí jenom na těch clech. Protože cla můžou být zase zrušena, a v tu chvíli je vaše investice v ohrožení. Do určité míry to Trumpovi fungovat bude, ale nečekejme, že by se USA rychle staly opět průmyslovou velmocí.

Jak vnímáte podmínky v USA vy, kteří si právě v Americe pořídili k Draslovce další chemičku?

Pro nás tehdy před pěti lety šlo o akvizici našeho největšího konkurenta, firmy čtyřikrát větší, než jsme byli my. Byla to prostě příležitost. Spojením jsme získali kritickou velikost, abychom mohli naše inovativní technologie představovat většímu portfoliu zákazníků. Velikost nám dává větší kredibilitu, že jsme globální lídr.

Pro chemický průmysl je také samozřejmě podstatná cena vstupů, energií. Elektřina a zemní plyn jsou v Americe dramaticky levnější než v Evropě, což se asi v příštích letech moc nezmění. A to, když jsme do USA vstupovali, ještě nikdo netušil, jak rychle se ceny energií v Evropě zvednou. Toto byly naše hlavní motivy a dnes jsme rádi, že jsme to udělali.

Mají dnešní Spojené státy proti Evropě pro investory ještě další přednosti?

Je to také velký a rozvinutý kapitálový trh, největší na světě. Velkou předností je, že držitelé kapitálu tam jsou ochotni riskovat. Panuje tam důvěra střadatelů vůči fondům, které investují do akcií, je tam silný apetit po riziku i po výnosu. To je výborné pro firmy, které rostou a inovují. V tom je velký rozdíl vůči Evropě, byť právě v tomto Evropa může USA dohnat.

Myslíte tím vytvoření společného evropského kapitálového trhu?

Jistě, společný kapitálový trh by mobilizoval to obrovské množství úspor, které Evropa má. V tom je na tom vlastně výrazně lépe než Amerika. Evropa má čtyři- až pětkrát větší objem úspor. Jenomže my kapitál dáváme do našich „špárkasen“ (bank). Držitelé kapitálu v Evropě mají tendenci být konzervativní a neriskovat. Teď nás okolnosti nutí to změnit.

Vidíte ještě další výhody, které má průmyslový investor v Americe oproti Evropě?

Pak je tam skutečně spojený velký vnitřní trh. Byť samozřejmě teď, když Trump zaútočil na Kanadu a Mexiko, se tato výhoda trochu otřásla. Evropa by této výhody mohla dosáhnout také, protože představuje větší trh než USA, jak na počet obyvatel, tak na to, jak se tu utrácí. Ale my srážíme svou konkurenceschopnost tím, že jsme integraci evropského vnitřního trhu nedotáhli. Dopad našich vnitřních bariér je možná větší než dopad vnějších bariér, které nyní vytváří Trump.

Proč Evropa tolik zaostává za Amerikou i Čínou v inovacích?

Problém evropského ekonomického modelu není v tom, že by se tady málo inovovalo. Evropa dává z veřejných zdrojů na inovace asi 2,4 % svého HDP, zatímco Amerika méně než půlku. Problém je v tom, že v dalších fázích růstu firem je v Americe k dispozici desetkrát, patnáctkrát více kapitálu, ať venture kapitálu nebo dalších zdrojů z kapitálového trhu. Toto nám tu chybí, takže nám tu sice rostou velké firmy a zajímavé projekty, ale ty pak většinou odejdou do Spojených států, nebo si je koupí nějaký americký fond.

Máte s tím osobní zkušenost?

Bezpochyby, mnohokrát. Draslovka je dnes skvělá inovativní firma. Ale po cestě do tohoto stavu jsme na růst potřebovali nějakých 800 milionů USD. Z toho jsme 95 procent získali ze Spojených států, jen pět procent z Evropy. Důvodem je, že tady je finanční architektura postavena tak, aby se vyhnula jakémukoliv riziku. Ale růst je vždycky spojený s rizikem. Tenhle mindset musíme v Evropě změnit, pokud chceme, aby tu firmy rostly.

Jak se díváte na řešení, které na zvýšení evropské konkurenceschopnosti navrhuje Evropská komise?

Evropská komise začala pracovat na mandátu, který rámuje Draghiho zpráva. To je perfektní popis, kde jsme. Teď je ovšem otázka, jak rychle se ho podaří implementovat, jak rychle ty změny chtějí přijmout členské státy. Protože v konečném důsledku to vždy povede k větší ekonomické integraci Evropy a postupně k její federalizaci.

Dovede si představit, že by třeba v Česku vyhrála volby strana, která slíbí větší integraci nebo rovnou federalizaci Evropy? To je přece nereálné.

Myslím, že tentokrát se Evropa začne k větší integraci posunovat kvůli vnějším hrozbám, jaké tu předtím nikdy nebyly. Nikdy Putin nepochodoval s velkou armádou za naší východní hranicí, nikdy jsme neměli tak špatné vztahy s klíčovým spojencem, jakým jsou Spojené státy. Kombinace těch hrozeb Evropany nutí k tomu, přijmout jediné možné řešení. Tím je víc se ekonomicky a následně i politicky integrovat.

Jsme v situaci, kdy musíme vydat násobně více peněz na obranu. Dojde k poklesu ekonomiky v důsledku celních válek. A současně máme pořád ambice v oblasti klimatu. Bez toho, že mobilizujeme soukromý kapitál a vytvoříme podmínky pro investování na kapitálovém trhu, se tyto priority financovat nedají. Kromě toho si myslím, že i nálada ve společnosti se mění a že na to budou politici reagovat.

Kombinace všech těch rizik přináší Evropě perfektní příležitost. Myslím, že za 10 let budeme vzpomínat na Donalda Trumpa jako na největší osobnost, která pomohla integraci Evropské unie.

Evropská komise zmínila ve své strategii na zvýšení konkurenceschopnosti koncem ledna plán na takzvaný 28. režim, který by vedle 27 národních trhů nabídl možnost dalšího jednotného právního rámce pro investice a obchod. Je to reálné řešení?

Myslím, že právě 28. režim je cesta, jak se k jednotnému trhu dostat. Před třemi lety bych řekl, že jeho zavedení bude hodně těžké a že pozice Ameriky jako Mekky kapitálového trhu se neotřese minimálně 35 let. Teď si tím tak jistý nejsem, může se to změnit. Amerika se chce uzavírat do sebe, to je příležitost pro Evropu.

Takže čekáte, že příště už získáte na své růstové projekty třeba 800 milionů eur z evropského trhu?

Zatím bych nechtěl slavit. Doba je extrémně nejistá a predikovat cokoliv, je jako hádat z křišťálové koule. Jedno je ale jasné: Pokud si Evropa chce udržet svou míru bohatství a kvalitu života, musí začít s kroky, které sice možná měla dělat před 10 či 15 lety, ale pořád má dost času je zvládnout.