Článek
Slovo kapitalismus nevymyslel Karl Marx ani Adam Smith. Pochází z Francie přelomu 18. a 19. století a jeho původní smysl byl v mnoha ohledech odlišný od toho, jak ho známe dnes. Historik Michael Sonenscher z King's College v Cambridge v podcastu PFI Talks, který vznikl ve spolupráci se Seznam Zprávami, hovoří o tom, jak se fenomén kapitalismu vyvíjel od Velké francouzské revoluce do současnosti.
Společnost obchodu
V 18. století se o státním dluhu neuvažovalo primárně jako o ekonomickém nástroji, jímž se řídí ekonomika a financují služby pro občany, od sociálních až po důchody. Státní dluh se podle Sonenschera chápal především jako zbraň v mezinárodních konfliktech. Logika byla následující: stát, který přestane splácet své dluhy, ušetří na úrokových platbách, přičemž daňové příjmy mu zůstanou. Tento přebytek pak může přesměrovat do armády. Sonenscher v rozhovoru tuto myšlenku spojuje se situací ve východní Evropě po roce 2022, kdy řada evropských států debatovala o využití výnosů ze zmrazených rezerv ruské centrální banky k financování ukrajinské obrany.
Ve Francii v letech 1800 až 1830 se slovo „kapitalismus“ začalo v politické literatuře objevovat právě v tomto kontextu. Používali ho převážně zastánci restaurované monarchie, a nikoli jako označení žádoucího modelu, ale jako svého druhu výstrahu. Kapitalismus pro ně pojmenovával systém, který Francii přivedl nejprve k revoluci a poté ke dvěma desetiletím válek.
V tomto původním pojetí nebyli „kapitalisty“ obchodníci ani průmyslníci, ale držitelé státních dluhopisů. Kritici takto tehdy označovali věřitele, kteří půjčovali státu a dostávali úroky, které byly financovány z daní ostatních obyvatel. Daňové břemeno se tak postupně přesouvalo na zemědělce a producenty, zatímco majitelé státních cenných papírů pobírali výnosy bez přímé účasti na výrobě. Vznikla majetková polarizace mezi vlastníky finančních aktiv a těmi, kdo je nevlastní.
Tato struktura má svou paralelu v diskusích o nerovnosti ve 21. století. Ekonomové jako Thomas Piketty zdokumentovali, že pokud výnosy z kapitálu dlouhodobě převyšují tempo ekonomického růstu, má ekonomika tendenci ke koncentraci bohatství a růstu majetkové nerovnosti. Sonenscher ukazuje, že tato obava provází kapitalismus od jeho vzniku.
Držitelé finančního majetku mají přitom v moderní době větší moc než v počátcích kapitalismu. Viděli jsme to například v době evropské dluhové krize v prvních letech minulého desetiletí, kdy držitelé řeckých, italských nebo španělských dluhopisů, tedy velké evropské banky a institucionální investoři, byli schopni vyvíjet tlak na fiskální politiku suverénních států.
Kudy vede dělicí linie
Sonenscher definuje současný kapitalismus jako systém, který je založen na zřetelném oddělení majetkového systému od systému politického. Obojí jsou aspekty širší dělby práce.
Kapitalismus je v ní chápán jako institucionální architektura, která umožňuje, aby vlastnictví a politická moc nebyly totožné. V různých zemích se však dělicí čára mezi politickou mocí a majetkovými právy liší. V Rusku či Číně určitě neexistuje stejná jistota ochrany soukromého majetku jako v evropských státech.
