Článek
Ještě před několika lety měl práci, kterou by mu mnozí záviděli. Ředitelská pozice v nadnárodní korporaci, šestimístný plat, benefity a jistota. Lukáš Loun ale postupně zjišťoval, že mu něco podstatného chybí.
„Cítil jsem jistou frustraci z toho, že jsem jenom kolečko v tom soukolí,“ říká dnes. Ve 37 letech proto udělal krok, který se v Česku stále příliš často nevidí: odešel z dobře placené práce a vzal si půlroční neplacené volno.
Nebyl to útěk za dobrodružstvím. Spíš záchranná brzda. „Člověk, jak má ty dva režimy, bojuj nebo uteč, tak po nějaké chvíli jsem zjistil, že kdybych to neudělal, tak bych vyhořel, už jsem byl vlastně na pokraji vyhoření. Člověku už se ani nechce zvednout telefon, nechce se mu otevřít e-mail,“ vzpomíná Loun v seriálu Plán B, mapujícím příběhy lidí, kteří změnili kariéru.
Plán B. Seriál o lidech, kteří změnili kariéru
Martin Brna: Ze stavaře designérem tenisek
David Borges: Z vrcholového bankovnictví do neziskovky
Eva Hankusová: Objevila v sobě vášeň pro data
Miloslav Laštovička: Z ajťáka pěstitelem plísně
Lukáš Loun: Z manažera k AI diagnostice rakoviny
Eva Debora Pavlíková: Z vrcholové státní správy kaplankou v nemocnici
Loun předtím strávil jedenáct let v korporátním světě. V ABB začínal projektovým řízením energetických celků, později se přesunul k robotice a řídil obchod v Evropě a na Blízkém východě. V Siemensu měl na starosti technologie pro chytrá města a budovy. Kariérně byl tam, kam se jiní teprve snaží dostat. Jenže čím výš stoupal, tím víc mu začínalo vadit, jak velkou část práce tvoří politika, procesy a rozhodnutí, jejichž smysl není vždy zřejmý.
„Na otázku ‚proč‘, kterou jsem hodněkrát pokládal, byla odpověď: ‚proto‘,“ říká. Začal mít pocit, že jeho práce neodpovídá jeho možnostem. „Najednou člověk začne mít pocit, že nevyužívá ten svůj potenciál naplno.“ A právě tenhle pocit se postupně změnil v otázku, co vlastně dál.
Záchranná brzda jménem sabatikl
K odchodu nakonec pomohla i náhoda. Siemens globálně reorganizoval jednu ze svých divizí a propouštěl pětinu zaměstnanců. Loun měl propouštění části svého týmu na starosti a zároveň se rušila i jeho vlastní pozice. Firma mu nabízela další možnosti.
On je odmítl. „Já jsem si řekl: To je znamení, už jsem 11 let v korporátu a zkusím vlastně něco sám.“ Ve skutečnosti ale ještě vůbec nevěděl, co.
První týdny sabatiklu rozhodně nevypadaly jako promyšlený podnikatelský plán. Chtěl odpočívat, vzdělávat se a přemýšlet o budoucnosti. Jenže po letech v pracovním tempu nedokázal ani pořádně číst. „Člověk, jak jede dlouho v tom kolotoči, tak najednou zjistí, že nemůže číst knížku, že prostě čtete jednu stránku třikrát a nevíte, o čem to je.“
Místo toho odjel sám na Sicílii kitovat. Pak se na měsíc zavřel na chatě, kterou s kamarády nejdřív vybourali a potom ji začal vlastníma rukama znovu stavět. A právě tam zjistil, co mu v korporátu chybělo.
„Byl jsem v takovém flow, že jsem pracoval dvanáct hodin denně. Hrozně mě to bavilo. Ani jsem neotevřel počítač, neřešil jsem žádné e-maily.“
Po návratu ale přišla jiná emoce. Strach, že už si nenajde práci. Nabídky přicházely, dokonce zajímavé. Jednu z nich šel řešit až do výběrového řízení. A právě tam pochopil, že se vracet nechce. Rozhodl se proto, že si dá čas a začne hledat vlastní cestu.
Pět nápadů a jeden náhodný úraz
Lukáš Loun si nastavil poměrně systematický režim. Čtyři hodiny denně dělal rešerše, sledoval nové technologie a hledal oblasti, kde by mohl využít zkušenosti z průmyslu. Jeden z nápadů souvisel s robotikou. Chtěl pomocí robotů tisknout designové prvky přímo na zahradách, třeba lavičky nebo sochy. Brzy ale zjistil, že takový projekt by se obtížně škáloval.
Podobných slepých uliček bylo celkem pět. A pak přišel náhodný moment, který změnil směr celé jeho kariéry. Loun si poranil kotník a vyrazil na vyšetření za kamarádem ortopedem. Lékař ho poslal na rentgen a pak se pustil do psaní lékařské zprávy. Loun přitom pozoroval, jak pracuje na počítači.
A nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Byl jako pokladní v supermarketu, kdy pětkrát zmáčkl page down, pak šipku doleva, doprava. Hledal kód, který má zadat,“ popisuje. Pro člověka z technologického průmyslu to byl šok.
Rakovina tlustého střeva často vzniká z polypů - drobných výrůstků, které může lékař při kolonoskopii odhalit a odstranit.
Najednou před sebou viděl obrovský prostor, kde by mohly moderní technologie pomoct. „Říkám si - zdravotnictví, to by mě naplňovalo, tam bych něco se svými znalostmi z průmyslu přinesl.“
Začal proto studovat zdravotnictví a hledat problém, který by mohl řešit. Zjistil, že mezi největší zdravotní problémy patří onkologická onemocnění. A postupně se dostal ke kolorektálnímu karcinomu. Rakovina tlustého střeva často vzniká z polypů - drobných výrůstků, které může lékař při kolonoskopii odhalit a odstranit.
Jenže jejich nalezení není vždy jednoduché. Lékař při vyšetření ovládá endoskop, šlape na pedály a zároveň sleduje obrazovku, na které hledá i velmi malé nebo ploché nálezy. Jak vysvětluje Loun, jde o mimořádně náročnou úlohu na soustředění:
„Jestli lékař je unavený, jestli se díval v noci na Netflix nebo se pohádal s manželkou, to všechno se na tom výkonu projevuje,“ vysvětluje. A právě tady Lukáš Loun uviděl místo pro umělou inteligenci.
AI jako druhý pár očí pro lékaře
Jeho firma Maia Labs dnes vyvíjí systém, který pomocí počítačového vidění sleduje obraz z kolonoskopie společně s lékařem. Pokud zaznamená podezřelý nález, označí ho a upozorní lékaře, aby se na místo znovu podíval.
Nejde tedy o náhradu lékaře, ale jeho „druhý pár očí“. Cesta od nápadu k fungujícímu zdravotnickému prostředku ale byla mnohem delší, než si Loun původně představoval. Musel získat data, vytvořit model, vyvinout zařízení kompatibilní s nemocniční technikou a projít klinickým testováním i certifikací.
Přístroj z dílny Maia Labs používají i v prestižní americké Mayo Clinic.
Celý proces trval čtyřikrát déle, než si na začátku maloval. „Jenom samotná certifikace toho našeho už hotového zařízení nám trvala rok a půl.“ Klinické testování nakonec proběhlo na 600 pacientech v několika nemocnicích.
Odhalováním lézí, které by lékař mohl přehlédnout, ale Maia Labs nekončí. Firma už připravuje systém pro gastroskopii a sbírá data také pro další endoskopická vyšetření. Spolupracuje přitom s prestižní americkou Mayo Clinic.
Ze zlaté klece rovnou all-in
Za čtyři roky se Loun dostal od nápadu vzniklého při vyšetření kotníku k technologii používané v nemocnicích. Zaplatil za to ale vysokou cenu. „Slovem hráče jsem do toho šel all-in. Stálo mě to veškeré vlastní úspory,“ vzpomíná.
Ani dnes přitom jeho pracovní tempo není zrovna obrazem vysněné svobody podnikatele. Na dovolenou se podle svých slov dostal po čtyřech letech. „Je to opravdu full-time job se vším všudy a nepočítá se, jestli jsou svátky, víkendy.“
Přesto by se do korporátu nevrátil. Největší odměnou pro něj není ani prestiž, ani peníze, ale pocit, že staví něco, co může mít skutečný dopad. „Když zkušený lékař na začátku říká: To pro mě není, to je pro ty mladé, pak systém začne používat a po nějaké době říká: Už to je stejně dobré jako já.“
A kdyby měl poradit někomu, kdo je kolem třicítky nebo čtyřicítky, má dobrou práci, ale uvnitř cítí, že chce něco jiného? „Je to ten pocit v žaludku. Pokud ho máte, tak dřív nebo později stejně nebudete spokojení. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem to neudělal mnohem dřív,“ uzavírá Lukáš Loun.
Celý rozhovor můžete zhlédnout nahoře ve videu.
