Manažer Unipetrolu: Green Deal byznys komplikuje, ale horší jsou neustále změny

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Největší tuzemská petrochemická společnost Orlen Unipetrol se chystá investovat 15 miliard korun do snížení emisí CO2. Plánuje totiž výrobu zeleného vodíku, jenž má v petrochemii částečně nahradit vodík získávaný z ropných zbytků či fosilního plynu. Připravuje také přestavbu podnikové energetiky z uhlí na plyn a chce rozjet i chemickou recyklaci plastového odpadu.

Nejnáročnější investicí je 30megawattový elektrolyzér s vlastní solární elektrárnou o výkonu 55 MWp (megawatt-peak), což odpovídá milionu wattů, k výrobě vodíku. Kolem zeleného vodíku ale stále panuje nejistota. Evropská komise mu totiž přiznává obnovitelnou nálepku jen při splnění řady podmínek, jež mají vliv na ekonomiku elektrolyzérů.

„Pro výrobnu vodíku i recyklační linku chceme vybrat dodavatele klíčových technologií ještě letos, obojí bychom měli dokončit nejpozději do konce roku 2029. Oba projekty jsou velmi rozpracované, finální schválení však ještě není. Pořád řešíme například využitelnost kapacity elektrolyzéru. Projekt jsme museli už několikrát přehodnotit, protože se měnila legislativa pro výrobu obnovitelného vodíku,“ říká ředitel Unipetrolu pro dekarbonizaci Martin Růžička.

Co má vliv na využitelnost elektrolyzérů?

Evropská komise stanoví přísná pravidla pro původ elektřiny, která je má napájet. Musí to být výhradně obnovitelná elektřina, ale její výroba a spotřeba při elektrolýze musí časově i místně korelovat, mít nějakou souvislost. Máme s tím trochu problém – v České republice není dostupnost obnovitelné elektřiny po 24 hodin denně ideální. Většina jí pochází ze solárních elektráren, které vyrábějí jen přes den. Potřebovali bychom větší podíl větrníků, ale ty se tu nestaví.

Unipetrol je součástí polské skupiny Orlen a Polsko plánuje výstavbu offshorových větrných farem v Baltském moři. Nemůžete v Litvínově vyrábět obnovitelný vodík z polské elektřiny?

Problém je právě v podmínce místní korelace výroby a spotřeby elektřiny pro elektrolyzéry. Můžeme počítat s dovozem obnovitelné elektřiny, ale zatím ne pro výrobu obnovitelného vodíku. Podle platných pravidel musí být elektrolyzér a zdroj elektřiny ve stejné zemi. Zdroje ze zahraničí se dají využívat jen v obdobích, kdy je cena elektřiny stejná nebo vyšší než u nás.

Výroba dále vyžaduje časovou spojitost - obnovitelný vodík se dá vyrábět, jen když obnovitelné zdroje vyrábějí obnovitelnou elektřinu. Takže když nefouká-nesvítí, není z čeho elektrolyzér napájet. Elektrárny pro zásobování elektrolyzérů navíc nesmí být starší než tři roky.

Všechny tyto podmínky mají motivovat k výstavbě nových obnovitelných zdrojů, ale velmi zužují prostor pro výrobu vodíku. Pořád doufáme, že legislativa tato pravidla alespoň trochu uvolní, aby se využitelnost elektrolyzérů zvýšila.

Má pro vítr Česko potenciál? Využitelnost větrníků na Baltu nebo Severním moři dosahuje asi 40 procent, u nás v průměru sotva 20 procent, protože tu není tak větrno.

Víme o několika vhodných lokalitách pro větrné elektrárny, snažíme se hledat partnery mezi potenciálními developery. Bohužel takových projektů je velmi málo, navíc jsou v určité povolovací i ekonomické nejistotě.

Součástí vašeho dekarbonizačního plánu je i linka na recyklaci plastového odpadu. Jak takový proces snižuje uhlíkovou stopu chemické továrny?

V tomto případě se plasty zpracovávají takzvanou pyrolýzou, kdy se za vysokých teplot rozloží na chemikálie, které jsou pak dál využitelné. Sníží to množství zpracovávané primární fosilní suroviny a postupně to bude snižovat i uhlíkovou stopu chemické výroby.

V recyklaci odpadů vidím pro nás velký potenciál. Česká republika nemá surovinové zdroje – uhlí končí, netěžíme ropu, plyn ani vzácné kovy. Zato naše spotřeba je vysoká a produkuje se hodně odpadu, takže je vhodné zaměřit se na technologie, které umožňují odpad dál využívat.

Kolik fosilních surovin může recyklovaný materiál nahradit?

Cílíme na to, abychom do roku 2030 či 2035 nahradili zhruba 10 až 15 procent výroby plastů nefosilními alternativami, získanými mechanickou a chemickou recyklací, nebo zpracováním biosurovin. Chystaná jednotka by měla zpracovat ročně až 25 tisíc tun odpadu a vyrobit asi 19 tisíc tun takzvaného pyrolýzního oleje. To představuje potenciál náhrady asi dvou procent výroby plastů. (pyrolýzní olej je směsí aromatických uhlovodíků, vznikajících při pyrolýzním štěpení ropných produktů, pozn. red.)

Na kolik recyklační linka přijde?

Bavíme se zhruba o 1,5 miliardě korun na celý projekt, získali jsme na něj ale půlmiliardovou dotaci.

Co náklady na další projekty?

Přestavba energetiky přijde na více než 10 miliard korun. Celý projekt elektrolyzéru včetně fotovoltaiky bude stát asi 3,5 miliardy korun. Samotná fotovoltaika asi miliardu, na tu jsme získali také podporu - mezi 300 až 500 miliony korun.

Projekty za desítky miliard vám umožní pokrýt část spotřeby zelenou elektřinou a nahradit pár procent fosilních vstupů při výrobě. Je při poměru nákladů a výkonnosti těchto technologií reálné dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050?

Naše skupina tak jako další chemický průmysl musí nakupovat emisní povolenky, už to nás nutí snižovat emise. Máme pro to schválený plán dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Nová strategie skupiny Orlen předpokládá snížení emisí o 25 procent do roku 2035 proti roku 2019.

Ale pro dosažení skutečné klimatické neutrality v chemickém průmyslu by bylo zapotřebí extrémních inovací. Je velmi obtížné ekonomicky smysluplně dosáhnout klimatické neutrality při současném vědění, současném chápání světa a asi i při současné spotřebě společnosti.

Pro takový cíl máme velký problém kvůli nedostupnosti potřebných surovin. Teoreticky by se to dalo řešit zachytáváním a ukládáním uhlíku vznikajícího při výrobě, případně jeho zpětným zpracováním. Ale dekarbonizace všech výrobních procesů vyžaduje extrémní množství nízkoemisní elektrické energie. V tom je největší problém. Jen pro dekarbonizaci výroby v Orlen Unipetrolu bychom se museli bavit o gigawattech elektřiny, z dnešního pohledu o astronomických číslech.

Pomohlo by dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050, kdyby Evropská unie začala podporovat zachycování a ukládání uhlíku jako dekarbonizační metodu?

Jinak to ani nepůjde. Technologie pro zachycování, ukládání a zpracování CO2 jsou z pohledu Evropské komise principiálně uznávané, realizaci ale brání národní legislativy, které se v jednotlivých zemích liší. Nicméně přístup Evropské komise k těmto technologiím se mění, tyto projekty se začínají připravovat.

S ukládáním uhlíku se ale bude začínat v podmořských dutinách, což je pro vnitrozemské Česko nedosažitelné. I český stát ale už začal zpracovávat budoucí národní strategii pro tyto postupy, snaží se vytipovat i v Česku lokality, které by byly pro ukládání CO2 vhodné. Zároveň startuje příprava studií pro budování infrastruktury na potrubní přepravu CO2 do míst vhodných pro uložení.

Jaké legislativní změny by zlepšily podmínky pro dekarbonizaci v chemickém průmyslu?

Určitě zjednodušená legislativa pro výrobu obnovitelného vodíku. Obecným českým cílem by mělo být zjednodušení povolovacích procesů pro stavbu obnovitelných zdrojů. Na druhou stranu oceňujeme českou legislativu pro recyklaci odpadů – v té jsme v evropském srovnání na velmi dobré úrovni.

Většina průmyslníků i energetiků, s nimiž mluvíme, se shoduje, že dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 je nereálné. Sám potvrzujete, že bychom k tomu potřebovali buď úplně nové, dnes ještě neznámé technologie, nebo změny ve spotřebním chování. Neměl by se tedy Green Deal přehodnotit?

Green Deal je určitá vize, která se vztahuje k dostatečně vzdálenému období. Motivuje k tomu, abychom se na cestu dekarbonizace vydali, přestože asi všichni tušíme, že je to cíl velice ambiciózní.

Jestli se ale v této fázi něčeho bojíme, tak jsou to náhlé dramatické obraty v přístupu k dekarbonizaci. Prohlášení některých politiků, že se Green Deal zruší a podpora dekarbonizace se úplně zastaví, zvyšují nejistotu mezi investory a brání jakémukoliv posunu. Oddalovat reálné a již připravené projekty není dobré.

Pokud ale základní cíl Green Dealu zůstane v platnosti, bude třeba přijímat regulace, které k němu směřují, což zatěžuje průmysl náklady, jež konkurenti mimo Evropu nenesou.

Nám ale nezbývá než se vydat na cestu k dekarbonizaci už proto, že Evropa nemá fosilní zdroje. Zásoby uhlí se vyčerpávají, máme omezené zdroje ropy a nemáme zemní plyn. Měli bychom teď směřovat k cílům, které si EU stanovila pro roky 2030 či 2035, což je dosažitelné se současnými znalostmi, technologiemi i financemi. A náklady by se měly spravedlivěji rozdělit – i v průmyslu a energetice je stále řada oborů, které jsou v dekarbonizaci černými pasažéry a zatím se na ní nepodílejí.

Určitě nás v chemickém průmyslu čeká obtížná doba, už teď ji zažíváme. Ale já vidím v dekarbonizaci spíš šance. Když budeme ustupovat od dekarbonizačních požadavků, naši konkurenceschopnost to nezvýší, protože nikdy nebudeme mít na výrobu tak nízké náklady jako výrobci v zemích, které disponují vlastními surovinovými zdroji. Když se budou chemické produkty vyrábět z ropy, země s vlastní ropou nás převálcují tak jako tak, protože my nikdy stejně levnou ropu mít nebudeme.

I proto se Orlen Unipetrol prioritně nesoustředí třeba na výrobu hnojiv, pro která mají lepší podmínky země s dostupnějším a levnějším plynem. Klíčové jsou pro nás tak třeba plasty, kde je šance uplatnit kvalitu, specifické postupy nebo schopnost reagovat pružně na specifické požadavky zákazníků. Což není zajímavé pro výrobce, kteří díky dostupnému levnému plynu nebo ropě vydělávají na velkých objemech běžné produkce. Naše šance jsou ve výrobě různých specialit, ve využití inovací a invence. Podmínkou k přežití je také zvýšení efektivity, protože už zdaleka neplatí, že máme levnou pracovní sílu. Musíme prostě hledat cesty, jak se obejít bez fosilních zdrojů, které tak jako tak nemáme.