Manažer Agrofertu: Pokud EU nezmění Green Deal, zničí svou ekonomiku

Evropské chemičky bojují s čím dál nepříjemnější konkurencí. Výrobci dusíkatých hnojiv, jejichž hlavní surovinou je zemní plyn, čelí stoupajícímu dovozu levné produkce z Ruska. Stojí kvůli tomu až čtvrtina výrobní kapacity evropských firem.

„Politici jsou schizofrenní: Slovně podporujeme Ukrajinu, proti Rusku zavádíme 15 balíků sankcí, ale neděláme to důsledně. Podle generálního ředitelství EU pro obchod jdou z Evropy do Ruska jen za hnojivářské produkty ročně dvě miliardy eur,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys místopředseda představenstva skupiny Agrofert Petr Cingr.

Evropa podle něj laxním přístupem k ochraně trhu likviduje vlastní průmysl a zároveň přispívá ke zvýšení emisní stopy.

Tlak na chemické firmy stoupá v době, kdy by měly rozjet investice do dekarbonizace, aby splnily cíle unijního Green Dealu. „Jsme nekonzistentní, nedůslední, de facto podporujeme ruský režim i válečný průmysl. Dříve nebo později budou politici muset přiznat, že máme pravdu, začít chránit trh a dát chemii podporu,“ říká také Cingr.

Dovoz ruského plynu do Evropy klesl. Povedlo se nám zbavit se závislosti na něm?

Dovoz ruského potrubního plynu sice klesl, zato se masivně zvýšil dovoz ruského LNG. Státy s přístupem k moři jako Španělsko, Francie nebo Benelux ho nakupují bez skrupulí. Paralelně s tím Rusové zintenzivnili dovoz hnojiv, ve kterých plyn surovinově představuje přes 80 procent hodnoty a nákladově 76 až 80 procent.

Takže Rusové, místo aby vyváželi jen plyn, začali vozit i konečný produkt. Který vyrábějí samozřejmě za úplně jiné ceny než my - mají nesrovnatelně levnější plyn, neplatí za povolenky, neřeší Green Deal. A my tím, že dovážíme hnojiva z ruského plynu, likvidujeme vlastní průmysl. Navíc zvyšujeme emisní stopu, protože ruská hnojiva ji mají výrazně vyšší a k tomu je třeba přičíst ještě emise z dopravy.

Dřív se sem ruská hnojiva nedovážela vůbec?

Po konfliktu na Ukrajině se trh s hnojivy absolutně změnil. Ruský export tady byl i předtím, ale třeba v Německu stoupl šestinásobně, ve střední Evropě řádově trojnásobně. Ruskými hnojivy je zaplavená celá Evropa počínaje Polskem, konče Francií. Dovážejí se po moři, z přístavů pak zboží teče dál do Evropy. Nejméně zatížená je ruským dovozem asi střední Evropa, protože je sem z přístavů nejdál. Na českém trhu je asi 15 procent hnojiv původem z Ruska.

Kdy se začal zvedat dovoz hnojiv z Ruska?

Začalo to v roce 2023 a pokračuje to, tržní úroveň dnes určuje Rusko. Rusové se trvale drží pod konkurenční hodnotou ostatních regionů. Egypťané, Nigerijci nebo Alžířané pod určitou cenovou úroveň nejdou, Rusové s tím nemají problém. S rostoucím dovozem z Ruska roste i tlak na využití výrobních kapacit v celé Evropě. Kontinuálně říkáme legislativcům v Evropské komisi, ať s tím něco dělají.

Není menší zájem o vaši produkci dán i tím, že se zemědělci snaží hnojiva méně používat, protože zdražila, a trendem je šetrnější přístup k půdě? Neklesá jejich spotřeba?

Nijak masivně. Náš problém je v tom, jak razantně stoupla cena plynu. Nakupujeme ho minimálně čtyřikrát dráž než ve všech ostatních regionech počínaje Amerikou přes Afriku, Střední východ až po Rusko. V některých měsících jsme byli i na desetinásobku. To se samozřejmě promítá do výrobních nákladů.

Evropská komise zavádí uhlíková cla, která by měla zpoplatnit dovoz ze zemí, které neregulují emise CO2 u výrobců. Nepomůže to?

My se bavíme s generálním ředitelstvím EU pro obchod o nezbytnosti ochrany trhu s hnojivy, o zavedení cel. Evropská unie je ale v ochraně trhu naprosto jalová. Než se tady zavede nějaká sankce, antidumpingové nebo importní clo, trvá to roky. V USA prezident Trump takový výnos podepíše za půl dne.

Jsme schizofrenní, nekonzistentní, nedůslední a de facto podporujeme ruský režim i válečný průmysl. Stejné firmy, které sem vyvážejí hnojiva, vyrábějí také základní produkty pro výrobu exploziv. Vydělávají na vývozu hnojiv, díky tomu mohou rozšiřovat kapacity a dodávají víc surovin do ruských zbrojovek.

Jak se situace projevuje u evropských výrobců hnojiv?

Důsledkem je 25 procent odstavených evropských výrobních kapacit, vesměs na jihu - v Chorvatsku, Rumunsku, Itálii, částečně ve Španělsku. Jde většinou o podniky, které neinvestovaly dostatečně do modernizace, takže mají větší nákladovost. Ale i BASF v Německu zavřel polovinu svých kapacit včetně kompletní výroby hnojiv.

Jak jsou vytíženy vaše vlastní továrny na hnojiva?

Zhruba na 70, 80 procent kapacity v závodech, kde máme jen jednu čpavkovou jednotku. Ta z technologických důvodů na méně než 75 procent jet ani nemůže. V továrnách, kde máme jednotek víc, jako v Linci a SKW Stickstoffwerke Piesteritz, jsou období, kdy jednu jednotku odstavíme, a fabrika pak jede třeba na 45 až 50 procent kapacity.

Co to znamená pro hospodaření Agrofertu?

Jsme nuceni omezovat investice. Na krytí provozních nákladů pořád ještě vyděláváme díky tomu, že jsme dlouhodobě investovali do nejmodernějších technologií. Jsme schopni naše fabriky udržet při životě, ale nemáme tolik prostředků, abychom mohli investovat do rozvoje, do zelených projektů.

Jsme ve dvojitých kleštích. Jednak jsme tlačení do snižování emisí, což máme nachystané a umíme to udělat. Na druhou stranu jsme legislativou a evropským laxním přístupem k ochraně trhu omezovaní tak, že nám na to nezbývají peníze – i proto, že platíme neskutečné peníze za povolenky.

Udržel se Agrofert za loňský rok v zisku?

Tržby nám koupí Borealisu narostly značně, narostli jsme i v EBITDA. Skupina má výhodu, že má kromě chemické divize silnou divizi potravinářskou a zemědělskou. Když jeden z oborů nemá nejlepší období, kompenzují to další divize. Tak to bude i za rok 2024. Chemický segment bude ve ztrátě, ale jeho propad je kompenzovaný ostatními segmenty. Celý Agrofert, předpokládám, bude v zisku. Nemáme ale ještě hotová loňská čísla.

Jaký další vývoj čekáte na trhu s plynem?

Megawatthodina zemního plynu dnes stojí 50 eur, je nejdražší za poslední rok a půl. Způsobil to konec tranzitu přes Ukrajinu i další vlivy. Němci teď oznámili, že zahájili plnění zásobníků, protože je mají vyčerpanější než loni touto dobou. Jen tím úplně zbytečně vyhnali cenu o další tři eura výš.

Pro srovnání, Američani platí kolem 10 až 15 eur a v Rusku je MWh někde za tři, čtyři eura. Úsměvná historka: Když jsem byl v Ománu, stěžovali si místní, jak je tam plyn drahý, že proti roku 2023 stoupl o 100 procent, takže je MWh v přepočtu za dvě eura.

Jak problém řeší vaši hlavní konkurenti?

Největší evropský výrobce, norská Yara International, nakupuje plyn stejně jako my na evropských burzách, ale mají proti nám výhodu, že vyrábějí čpavek také mimo Evropu, mají i vlastní flotilu lodí. V kritických obdobích, kdy je plyn extrémně drahý ve srovnání třeba s Amerikou, si vozí čpavek z výrobních závodů v USA a redukují si tak vstupní náklady. Jsou vlastně jediní z našich konkurentů, kdo má tuto možnost.

Co třetí největší hráč v EU, polská Grupa Azoty?

Poláci začali teď ohledně ochrany trhu hodně argumentovat, tlačí na ni i díky tomu, že Polsko dnes předsedá Radě EU. Německý BASF otevřeně mluví o tom, že pokud se něco nestane, zcela zavře továrnu v Ludwigshafenu, což je asi 30 000 zaměstnanců, a přestěhuje všechno do Číny. BASF má výrobu hnojiv ještě v Antverpách, ale po světě mají i další továrny a zvažují, že v EU vůbec podnikat nebudou.

Tady přestává být podnikání možné – není to jenom o plynu, ale také o elektřině, o zrychlování Green Dealu, o ceně povolenek a celkově o podnikatelském prostředí. Evropa jde úplně opačným směrem než zbytek světa.

Myslíte opačným směrem v dekarbonizaci? I mimo Evropu se přece nasazují nízkoemisní technologie a největším investorem do snižování emisí je Čína.

Evropa říká, že musíme být v dekarbonizaci první a jít v tom příkladem. Trvá na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, ale nemá k tomu předpoklady. Ostatní neodmítají snižování emisí, ale CO2 neutrální chtějí být později. Evropa nepřemýšlí, jestli Green Deal nezabije její ekonomiku.

Je to jednoduchá matematika. Dekarbonizace se odráží ve výrobních nákladech. A jestli Číňané nebo Indové vyrábějí totéž co my, s tím, že my musíme dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 a oni až v roce 2060 nebo 2070, tak my jim těch 10 nebo 20 roků nebudeme schopni konkurovat. I proto, že máme dražší energie a vyšší úroveň mezd.

Jaký čekáte vývoj v USA poté, co Donald Trump podepsal odstoupení od Pařížské dohody a vyvázání z jejích dekarbonizačních závazků?

Nečekám, že Trumpovo rozhodnutí úplně zastaví dekarbonizaci v USA. Američané říkají - máme fosilní zdroje, chceme je využít a vydělávat na nich, ale jdou na rozdíl od Evropy primárně cestou ukládání CO2 do země. Tato technologie existuje a není drahá. Kdyby byla přijatelná jako dekarbonizační cesta pro evropské legislativce, bude fungovat.

Myslím, že i v Evropě už se pomalu začíná měnit názor na to, že snižovat emise lze i tak, že z plynu nebo ropy vyrobím sice ne zelený, ale takzvaně modrý produkt, kdy se CO2 uloží pod zem nebo zpracuje.

Funguje v praxi „modrý“ čpavek a „modrá“ hnojiva, tedy produkty při jejichž výrobě se uhlík zachytí a uloží, případně zpracuje?

Můžeme mluvit o modrém čpavku. My dnes ze zemního plynu vyrábíme takzvaný šedý čpavek - CO2 vznikající při jeho výrobě vypustíme do vzduchu. Ale třeba v Německu z CO2 vyrábíme další hnojivo – močovinu. Nebo aditivum AdBlue. Také dodáváme CO2 do skleníků, kde urychluje růst rostlin. V dekarbonizaci nám to ale nepomáhá, není to konformní s politikou EU.

Naproti tomu Američané mají i po nástupu Donalda Trumpa slíbenou dotaci 80 dolarů na tunu uloženého nebo využitého CO2. Trump zastavil subvence na zelená řešení, ale zachovává podporu těch modrých. Nechce podporovat elektrolýzu ani obnovitelné zdroje, ale nechá běžet projekty na ukládání uhlíku nebo na jeho zachycení a zpracování (tzv. CCUS).

Největší množství hnojiv se dnes celosvětově vyrábí na bázi močoviny získávané právě z CO2 při výrobě čpavku. Na to se dnes buduje neskutečné množství kapacit, zejména v Rusku, v Indii, v Číně. Je třeba uživit rostoucí populaci, to bez hnojiv nelze. Ale Evropa jde opět opačným směrem. Zatím nám nikdo neodpověděl na to, zda evropská legislativa bude akceptovat výrobu močoviny jako CCUS. Kdyby to prošlo, nám by se ulevilo, nemuseli bychom kupovat tolik emisních povolenek.

Majitel Agrofertu Andrej Babiš byl v prosinci roku 2019 mezi státníky, kteří schvalovali Green Deal s cílem dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. Proč, když Green Deal dnes likviduje jeho vlastní průmysl?

Já se od politiky minimálně v České republice distancuji. Upřímně, nevím, co z Green Dealu schvalovala Babišova, a co Fialova administrativa.

Babišova administrativa schválila dohodu o směřování k uhlíkové neutralitě v roce 2050. Tento cíl udává tempo dekarbonizace, které vám vadí. Mluvíte o tom s vaším šéfem?

Je třeba to dát časově do globálního kontextu. Zkuste si odpovědět na otázku, co se stane s evropským průmyslem, když čínský průmysl má splnit tento cíl k roku 2060 a indický k roku 2070. Odpověď je, že jestli jejich průmysl bude mít dostatečnou kapacitu, tak nás ekonomicky převálcuje. Nebude muset plnit tak rychle stejné dekarbonizační cíle, a ty prostě znamenají vyšší náklady.

Nezískáme díky rychlejšímu tempu alespoň technologický náskok, jak doufají politici?

Ani to jako reálné nevidím, žádné technologické bariéry mezi Čínou, Amerikou a Evropou nejsou. Evropa není na planetě sama. Pokud na strategii ostatních kontinentů a zemí adekvátně nezareaguje a svůj cíl z roku 2050 neposune, zničí svou ekonomiku.