Majitel kliniky: I kvůli covidu lidé ochotně platí tisíce za soukromou péči

Oldřich Šubrt, majitel pražské kliniky Health Plus, je původní profesí lékař, neurochirurg. Většinu kariéry ale strávil jako manažer ve zdravotnictví. Patnáct let šéfoval státní Nemocnici Na Homolce, později řídil soukromé zdravotnické firmy Agel Tomáše Chrenka a Euroclinikum, v jeho éře fungující pod německými investory. Teď ale Šubrt už 13 let buduje vlastní byznys. Nejen o něm ale i o zdravotnictví a jeho financování mluvil v pořadu Agenda SZ Byznys.

Jeho firma Health Plus vlastní v Praze tři polikliniky, které poskytují takzvanou prémiovou zdravotní péči pro děti i dospělé. Nejlevnější z nabízených programů přijde na téměř 3,5 tisíce korun měsíčně, nejdražší skoro na 100 tisíc ročně. Přesto Šubrt tvrdí: „Zájem o naše programy roste, zájem o placené služby ve zdravotnictví celkově stoupá.“

Jak se u vás projevuje, že inflace srazila příjmy domácností a lidé mají hlouběji do kapsy?

Dnes máme 10 tisíc klientů a máme čekací řadu. Teď se zvýšil zájem, takže po Novém roce otevíráme naši třetí polikliniku. Přináší nám to zajímavý manažerský problém. Nesmíme zkazit vstřícnost vůči zákazníkům, která funguje v relativně malém měřítku někde do osmi tisíc pacientů. My už máme víc než 200 zaměstnanců a řešíme, jak vedle sebe postavit tři firmy, které se budou doplňovat. Očekávám, že skončíme někde na 25 až 30 tisících klientů.

Měli bychom vysvětlit, jak funguje prémiová zdravotní péče. Léčba je financována z běžného zdravotního pojištění, které mají klienti všech zdravotnických zařízení stejné. Vy nabízíte navíc – jak říkáte – osobní přístup k pacientovi, víc času na pacienta, lepší dostupnost služeb přes mobilní aplikace, lepší servis. Za ten lepší servis klienti platí řádově tisíce korun měsíčně.

Ano, náš nejdražší program je za 100 tisíc ročně, nejlevnější za 25 tisíc ročně.

To nejsou malé částky. Přesto zájem o služby, jako je vaše, stoupá?

Tady proti sobě jdou dvě věci. Za prvé, střední třída je opravdu na tom hůře. Na druhou stranu lidé si víc než dřív uvědomují důležitost zdraví. Nezní to hezky, ale nám vlastně pomohlo, co se stalo za covidu. Ten byl pro nás úplně zdrcující, protože my vybíráme členský poplatek za to, že se o vás budeme nějak starat. A teď najednou byly ordinace zavřené, tak proč by za to někdo platil? My jsme se ale pak snažili maximálně otevřít a lidé si uvědomili, že mít doktora, na kterého mají smlouvu – ne jenom kartičku pojišťovny, má hodnotu i těch tisíců korun měsíčně.

Není větší zájem o placené služby daný i tím, že během covidu se odkládaly operace, lidi méně chodili k lékaři, zanedbávala se prevence a teď je jednak možná zdravotní stav populace horší, jednak se na různé specializované zákroky i vyšetření déle čeká?

Přesně jste to shrnula. Dostali jsme se do situace, kdy nejsou hotové některé operace a vyšetření z roku 2021 nebo 2022. Ještě toto jaro byla u nás větší úmrtnost než na jaře před covidem, i když samotný covid už byl fakticky pryč. Dostupnost péče je zhoršená, protože se musí dohnat ty zanedbané záležitosti, zdravotnictví se znovu restartuje a tak dál.

Může se pacient díky placeným službám dostat dříve na operaci nebo vyšetření?

U nás to funguje tak, že sice nezařizujeme předbíhání, ale máme za peníze klientů připravené lékaře a zdravotníky. Naše plánovací kalendáře jsou stavěné tak, aby v nich na konci týdne zůstalo 12 procent volných okýnek, aby si pacienti mohli vybrat termín. Za to naši klienti platí – že jim poskytujeme čas, prostor a jistý komfort.

Máte informace o tom, jakou část péče dnes poskytuje soukromé zdravotnictví, kde si pacienti připlácejí za lepší komfort?

Musíme to rozdělit. Jednak jsou tu prémiové služby, kde v podstatě jde o předplacenou péči, tam platíte za lepší personalizovanou organizaci. A dále jsou tu soukromá ambulantní zdravotnická zařízení, která vůbec nejedou na pojišťovnu. Tam se zpravidla platí poplatek někde mezi 2,5 až čtyřmi tisíci korun za vyšetření.

Máme tu tedy dva sektory soukromé ambulantní péče, jeden spolupracuje s pojišťovnami, má víc času na pacienta a užívá některé technologické nástroje. A vedle druhý sektor, který pracuje úplně soukromě. Oba ty sektory rostou jednak kvůli tomu, že dostupnost péče se zhoršuje. A druhý důvod je, že ve zdravotnictví prostě nebude dost peněz. A to máme velmi dobré zdravotnictví. Má výborné výsledky za ty peníze, které v něm jsou, tedy 480 miliard korun ročně.

Zhoršuje se ale dostupnost péče. Ubývá lékařů a sester, některé nemocnice zavírají oddělení kvůli personálním problémům. Pořád máme velmi dobré zdravotnictví?

Zdravotnictví je od toho, aby vám pomáhalo dožít se co nejvíce roků života ve zdraví, v určité kvalitě. I přesto, že se dostupnost péče zhoršila, když si srovnáte, jak je to ve světě, a teď myslím Amsterdam, Brusel, Paříž, tak u nás není situace o moc horší. Samozřejmě jsou problematičtější obory jako porodnictví, ortopedie a další, ale celková situace není nijak hrozná.

My dáváme do zdravotního pojištění devět až 10 procent HDP. To je podobné jako v některých dalších zemích, v Belgii nebo ve Francii. My ale za srovnatelný balíček peněz děláme širší a dostupnější službu bez jakýchkoliv poplatků. Ale je pravda, že se zhoršuje dostupnost péče. A je otázka, kdo přidá do systému peníze, aby byla v pořádku.

Mohou to být pacienti? Na pouze symbolickém pacientském poplatku zkrachovala před 15 lety reforma, o kterou se pokusil tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Nebo může peníze dál přisypávat stát? Ten od příštího roku zvedne platby za státní pojištěnce, které se začnou valorizovat. Je otázka, zda to stačí a zda státní kasa zvládne víc.

Problém týmu pana ministra Julínka byl, že začali špatně. Podstatou jejich reformy nebyly poplatky, ale ty byly nejjednodušší, a tak je zavedli nejdříve. Reforma na nich ale nestála, měla stát na tom, co běží v některých zemích Evropy – na vícesložkovém pojištění.

WHO i nejrůznější světové organizace počítají, že šest až sedm procent HDP posílaných do zdravotnictví stačí na medicínu zachraňující život. Medicína, která vám zajistí kvalitní život bez bolestí, stojí víc peněz. Někdo si může na zdravotním pojištění platit míň a má trochu omezenější péči, protože je zdravý. Někdo může platit maličko víc, protože chce trochu víc. To byla Julínkova reforma, ale oni bohužel začali poplatky, a to bylo špatně, na tom se to rozpadlo.

Syndrom jednoho eura (pacientských příplatků na zdravotní péči – pozn. red.) položil dvě pravicové vlády, jednu v Čechách, jednu na Slovensku. A levicovou vládu v Maďarsku. S tím se nemůže začít. Základ je v tom, kdo drží těch 480 miliard, které se vyberou od zaměstnavatelů a jejich zaměstnanců a které jdou do pojišťoven, přičemž podstatně menší částka jde od státu.

O těch penězích mají rozhodovat zaměstnavatelé a zaměstnanci, což dnes v pojišťovnách není. Chtělo by to změnu systému tak, jak je v mnoha evropských zemích, kde správní rady zdravotních pojišťoven tvoří zaměstnavatelé a zaměstnanci. V dozorčích radách je pak stát. Nám ale dnes třetinu správní rady tvoří poslanci. To je první věc. Druhá věc je, že se může pojištění rozvolnit, že se s ním může hýbat.

Jak by pohyblivé pojistné fungovalo?

Dnes, ať budete u jakéhokoliv zaměstnavatele, vždycky za vás bude odvádět do zdravotního pojištění 13,5 procenta z vašich příjmů. Bylo by krásné, kdyby kterákoliv pojišťovna mohla nabídnout produkt třeba jenom za 12 procent z vašich příjmů. Když budete mít kolena v pořádku, můžete mít levnější pojištění, ale pak si nebudete moci vybrat ortopeda a musela byste na zákrok čekat. Nebo si vyberete jiný program, který vás přijde na těch 13,5 procenta. Nebo zase dražší program, kde budete odvádět 15 procent z příjmu, ale doktor na vás bude čekat a bude na vás mít čas, jako je to u nás.

Nenabourává takový systém rovný přístup občanů ke zdravotní péči? Kdo má lepší příjem, mohl by si dovolit vyšší pojistku a lepší zdravotnickou službu.

Já jsem pamětník, v managementu zdravotnictví dělám od roku 1991. Už počátkem 90. let jsme říkali: „Politici, musíte říct lidem, že nemůžou mít všichni všechno zadarmo.“ Od 60. let minulého století jde medicína tak rychle nahoru, že žádná společnost (ani Norsko, ani Singapur, ani Kuvajt, ty nejbohatší státy) si nemůže dovolit pro všechny všechno.

Systém musí to být strukturovaný. Samozřejmě, jsou vzácné nemoci, kde z pojištění platíme všechno. Ale pak jsou nemoci, kde si někdo něco doplatí. Ale to nemůžeme říkat my, to nemůžou říkat pojišťovny, to musí říct politici. Jenomže ti si zvykli právě po tom, co se stalo Julínkovi, říkat, že všechno pro všechny bude zadarmo. Kdo to vidí trochu jinak, na toho se začne střílet a vyčítat mu, že chce zabíjet lidi. Politici jsou populisti. Takže aby opravdu došlo ke změně, musí být situace ve zdravotnictví ještě horší.

Dnes si lékaři v nemocnicích stěžují, že pracují mnoho hodin přesčas, řada absolventů lékařských fakult odchází do zahraničí, v nemocnicích chybí tisíce sester. Medicína se vyvíjí, nové účinnější postupy, jsou ale dražší. A zároveň se možnosti financování ze strany státu zhoršují. Pokud k reformě zdravotnictví nedojde, co bude dál?

Bude se to dál zhoršovat. Zhorší se dostupnost péče. A myslím, že se dál bude zvyšovat sektor těch přímo placených zdravotnických služeb. Už dneska seženete za pět tisíc ortopeda hned, ale když ho budete chtít na pojišťovnu, tak to bude prostě chvíli trvat.

Bude podle vás přibývat oborů, kde budou lékaři fungovat za přímé platby, bez smlouvy s pojišťovnami? Tak jak to je čím dál rozšířenější ve stomatologii, kde mnoho pacientů nesežene zubaře na pojišťovnu a musí platit drahé soukromé služby?

Ve stomatologii většinou nejde o život. V jistých částech medicíny často ano. Myslím, že se dostaneme na hranu, záleží na tom, jak rychle, kdy se už bude muset nějaké řešení stát. Odpověď je jediná: vyšší efektivita.

Mohou efektivitu zdravotnictví řešit i nové technologie? Mluví se o telemedicíně, na trhu jsou různá chytrá zařízení a aplikace, které hlídají zdraví člověka a mohou zlepšit prevenci. Umělá inteligence nebo analýza dat zase mohou zlepšit diagnostiku. Nemůže tohle všechno zásadně šetřit peníze ve zdravotnictví?

Když se podíváte na velké fakultní nemocnice v Čechách, tak u nich se produktivita naopak snížila. Naše generace si musí zvyknout na to, že technologie není lepší „cétéčko“ nebo lepší operační přístroj, ale že to je digitalizace. Velké soukromé firmy, které sdružují obrovské počty nemocnic kdekoliv po světě i v Evropě, investují velké peníze do ICT, do informačních technologií, protože to neuvěřitelně posunuje kvalitu medicíny a neuvěřitelně zvyšuje její efektivitu.

Uvedete příklady?

Třeba v Izraeli už 10 let mají digitalizovanou celou zdravotnickou dokumentaci. Existuje tam veřejnoprávní firma, která spravuje zdravotnictví pro 40 procent populace. Má všechna data, má vlastní nemocnice. A díky analýze dat vám může poslat dopis: „Přijďte, hrozí vám infarkt,“ nebo „Máte ty a ty imunologické příznaky, zřejmě máte zánět střev.“

Digitalizace přináší obrovský posun ve Skandinávii. Teď se s ní začíná v Rakousku nebo v Beneluxu. Předpokládá to tři věci: stát musí razantně říct, že to bude podporovat, a musí zainteresovat zdravotníky. Ti to budou muset akceptovat, zatím je to tak, že si nechceme vyměňovat informace, jak by bylo potřeba. A musíme vyřešit GDPR, ochranu osobních údajů, aby se s těmi informacemi neděly nekalé věci. Ale když se to udělá, výsledky jsou neuvěřitelné, můžeme vidět obrovskou změnu v efektivitě.

Na celý rozhovor se můžete podívat v úvodním videu.