Článek
Když se dnes Miloslav Laštovička ohlíží za svou kariérou, nemluví o povýšeních, velkých projektech ani o tom, že vedl téměř stovku lidí. Mluví o jednom okamžiku, který všechno rozdělil na období před a po.
Narodilo se mu třetí dítě. Těžce hendikepovaný syn. „Všechny hodnoty a priority se změnily. Najednou mi spousta věcí přišla strašně banální. Přišlo mi až úsměvné, že se člověk honí za kariérou,“ vypráví v další epizodě letního seriálu Plán B, který mapuje příběhy lidí po změně kariéry.
Do té doby budoval deset let kariéru v IT. Začínal jako projektový manažer, postupně se vypracoval až na provozního ředitele a pod sebou měl téměř devadesát lidí. Dařilo se mu a zvenčí nebyl jediný důvod něco měnit.
Zároveň ale začínal mít pocit, že noví, mladší kolegové přicházeli do firmy s jinými hodnotami než jeho generace. „Byl jsem zvyklý, že když se nestíhalo, tak se to ubije další prací. Holt jste v práci déle nebo přes víkend. To se s hodnotami nové generace nepotkávalo. Ve čtyři hodiny spadla tužka. V tom prostředí jsem jako manažer nebyl schopný hodně věcí dosáhnout.“
Ušlechtilá japonská plíseň koji je základem miso polévek. Miloslavu Laštovičkovi změnila život.
„Ptal jsem se, co mi to dává“
Doma mezitím řešil úplně jiné starosti než rozpočty, porady nebo obchodní výsledky. Kvůli synovi začal hledat nové možnosti léčby, zajímat se o čínskou medicínu, o jídlo, o zdraví. A především začal přemýšlet, jestli čas, který tráví v práci, skutečně věnuje tomu, co je pro něj důležité.
Nešlo o vyhoření. Spíš si začal uvědomovat, že člověk může být úspěšný, a přesto už nechce pokračovat stejnou cestou. „Pamatuju si jeden moment. Vždycky se snažím si v období kolem Vánoc udělat čas pro sebe na zamyšlení. A tenkrát se objevila myšlenka: co mi ta práce vlastně dává. A ta odpověď mě úplně vyděsila,“ vzpomíná a přikyvuje, že vlastně nic.
Tým Kojibakers (zakladatel Miloslav Laštovička druhý zprava) ve výrobně ve středočeské Otročiněvsi. Vše se tu vyrábí ručně.
Neutekl ze dne na den. Naopak. Majitelům firmy své rozhodnutí oznámil rok a půl dopředu. Chtěl dokončit rozdělanou práci a připravit nástupce. Přesto přiznává, že opustit svět pravidelné výplaty pro něj bylo psychicky mnohem těžší, než čekal.
„Vůbec jsem si to neuměl představit. Samozřejmě jistota je to, že vám každý měsíc přijdou peníze. Z dnešního pohledu vidím, že je to taková umělá věc. Žádná jistota to vlastně není.“
Jak zahořet pro japonskou plíseň
Jeho nový život nezačal velkým podnikatelským plánem. Na začátku byla obyčejná zvědavost. Při studiu čínské medicíny narazil na fermentované potraviny a postupně objevil japonskou pastu miso.
Společně s manželkou začali doma experimentovat. Jejich hlavním „parťákem“ se stala ušlechtilá japonská plíseň koji, která je základem výroby misa, sójové omáčky tamari i dalších fermentovaných potravin. Právě koji během fermentace vytváří desítky enzymů a dalších látek, které proměňují chuť i vlastnosti surovin.
Plán B. Seriál o lidech, kteří změnili kariéru
Martin Brna: Ze stavaře designérem tenisek
David Borges: Z vrcholového bankovnictví do neziskovky
Eva Hankusová: Objevila v sobě vášeň pro data
Miloslav Laštovička: Z ajťáka pěstitelem plísně
Eva Debora Pavlíková: Z vrcholové státní správy kaplankou v nemocnici
Lukáš Loun: Z manažera k AI diagnostice rakoviny
Z původního koníčku se postupně zrodil podnikatelský nápad. A právě tady se ukázalo, že zkušenosti z let strávených v korporátu rozhodně nepřišly vniveč. Obchod a řízení firmy zvládali, mnohem náročnější bylo zvládnout samotné řemeslo. Výroba misa totiž není jen otázkou receptu, ale především času, trpělivosti a absolutní konzistence.
„Nejtěžší bylo, aby každá šarže misa chutnala stejně. Když dodáváte do michelinské restaurace, tak tam nemůžete dodat jednou miso víc slané, jednou míň slané. Dodáváme do Německa, tam i změna barvy o jeden odstín začíná být problém.“
Sotva se byznys rozjel, přišel covid. Restaurace, do kterých chtěli dodávat, zavřely. „Restaurace byly asi 12 až 18 měsíců zavřené a neobjednal si vůbec nikdo,“ popisuje Laštovička.
Šéf je poslední na řadě
Místo aby projekt vzdali, změnili směr. Začali prodávat přes e-shop, vyvinuli hotové miso polévky a postupně si našli nové zákazníky. Dnes jejich výrobky používají nejlepší české restaurace Field a 420 Radka Kašpárka, V Zátiší, Mlýnec, hotel Alcron nebo olomoucké Entrée.
Firma roste i za hranicemi. Obrat Kojibakers se letos dotkne 25 milionů korun. Za svůj největší úspěch ale Laštovička nepovažuje rostoucí výkon ani prestižní klientelu. „Je to svoboda. Svoboda v rozhodování. Pracuju hodně, to zas nechci kecat. Ale sám si to volím,“ přemýšlí.
Z koji vyrábí firma už přes sto fermentovaných produktů.
Na svou někdejší mzdu z manažerské pozice zatím nedosáhl. „V podnikání jste úplně na konci té výplatní pásky. Nejdřív zaplatíte lidi, zaplatíte suroviny, zaplatíte vybavení a další věci. Ale už se to láme,“ říká Miloslav Laštovička.
Svůj úspěch už dnes ale měří jinak než jen penězi. „Strašně důležité je být spokojený a bez tlaku… Necítím na sobě dlouhodobý tlak a zároveň dokážu uživit rodinu a dát práci lidem tady z vesnice a z okolí. Tohle mi stačí.“
Proto ani lidem, kteří sní o podobné změně, nedává jednoduché návody. „Nemůžu nikomu doporučit: nechte všeho a běžte podnikat. Spíš bych doporučil najít si nějakou přestupní stanici. Ať testují svoje nápady, ať zkouší, ať prostě jdou s kůží na trh. Klidně v malém.“
