Kdo vyhraje, je jedno. Jaderný tendr ale musí být nezpochybnitelný, říká expert

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Podle analýzy německé nadace Heinrich Böll Stiftung klesl ke konci roku 2022 podíl jaderných elektráren na globální výrobě elektřiny na 9,8 procenta. Zato podíl solárů a větrníků převýšil 10 procent a dál rychle roste. „Jaderná energie se na globálním trhu elektroenergetických technologií stala irelevantní,“ tvrdí autor zprávy Mycle Schneider.

Úplně jinak ale vidí jádro Vladimír Wagner, předseda Rady Ústavu jaderné fyziky Akademie věd. Podle něj naopak sledujeme jadernou renesanci. Česko by časem mělo postavit čtyři nové jaderné bloky, jak o tom uvažuje vláda. Teď je ale nejdůležitější nepokazit tendr na dodávku prvního bloku v Dukovanech, který je už projednaný s Evropskou komisí, soudí Wagner v podcastu Agenda SZ Byznys.

Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii bylo loni v lednu ve světě v provozu 422 reaktorů, tedy o 18 méně než v roce 2005. Jaká je perspektiva jaderné energetiky?

Pokud mají jaderné zdroje skoro 10procentní podíl na výrobě, není to úplně málo. V Evropě pokrývá jádro přes 20 procent celkové produkce elektřiny, z nízkoemisní výroby to představuje v Evropě polovinu. Pravda, absolutní výkon jaderné energetiky dlouhodobě stagnuje. Renesance se čekala už dříve, ale byla ovlivněna havárií ve Fukušimě.

V Evropě rychle roste podíl obnovitelných zdrojů. S tím stoupá poptávka po snadno řiditelných, hodně flexibilních elektrárnách, které větrníky a soláry musí doplňovat. Může jádro v takto se měnící energetice dobře fungovat?

Jaderné zdroje dokážou i regulaci, to je vidět na Francii, kde je podíl jádra přes 70 procent a funguje to i s regulací. Druhá věc je, že když se do regulace zapojují plynové a uhelné zdroje, musí to mít zaplaceno. A i jaderné zdroje by tedy měly mít nějakou formu kapacitních plateb, jestliže budou intenzivně zapojeny do regulování a budou vykrývat pohyby obnovitelných zdrojů na spotřebě.

Cesta k nízkým emisím je zatím možná jedině v kombinaci jaderné a obnovitelné energetiky. Ukázala to Francie, Švýcarsko, Švédsko, ostatně i Slovensko. Tyto státy mají nesrovnatelně nižší produkci emisí z elektroenergetiky než například Německo.

Jak se stalo, že je v Evropě zhruba polovina států ostře protijaderných a polovina naopak jádru věří?

Do jisté míry v tom hrají roli přírodní podmínky. Skoro celé Dánsko leží na pobřeží, má dobře dostupnou větrnou energii. Nemusí využívat jádro, a přebytky větrné elektřiny dokonce posílá dál do Evropy. Ale když nebude foukat, bude elektřinu z Evropy dovážet. Podobně se zase Španělsko může zaměřit na solární zdroje.

Někde je odpor k jádru dán historicky. Rakousko bylo projaderné do okamžiku, kdy se tehdy velice nepopulární spolkový kancléř Bruno Kreisky (ve funkci byl v letech 1970–1983, pozn. red.) rozhodl využít toto téma k získání politických bodů. Vyhlásil referendum a myslel, že společnost bude hlasovat projaderně, což bude znamenat jeho vítězství. Opozice ale z referenda udělala hlasování o Kreiském. Dopadlo to skoro fifty-fifty (zastavení jaderného programu prošlo mírně nadpoloviční většinou), ale politici už nemohli couvnout a z Rakouska se stala protijaderná země. Podobně jako v Německu.

Ideologický odpor organizací jako Greenpeace vycházel původně z boje proti testům jaderných zbraní. Řekl bych ale, že se v Německu ohledně jádra nálady ve společnosti obracejí. Politici teď však těžko můžou říct, že zavření jaderných elektráren byl nesmysl, skutečně otočit to může až další politická generace.

Vy tvrdíte, že v Evropě začíná jaderná renesance. Kde její známky vidíte?

Ukázalo se, že jaderné elektrárny mohou fungovat mnohem déle než zhruba 30 let, jak se zprvu předpokládalo. Tedy šedesát let i déle. V 80. a 90. letech se v Evropě dokončily rozestavěné zdroje a další intenzivní výstavba už neprobíhala. Když měla třeba Francie 75 procent své elektřiny z jádra, těžko mohla stavět další bloky. K tomu se přidala právě ona kampaň proti jaderné energetice.

Ale v rozvojovém světě, hlavně v Číně, probíhala jaderná renesance intenzivně už od začátku století a teď jde do Evropy. Ukazuje se totiž, že obnovitelné zdroje mají své hranice. Například Německo doufalo, že bude považováno za lídra na cestě k nízkým emisím, ale najednou je v tom v podstatě jednou z nejhorších zemí v Evropě. Reálné kroky v energetice, zvláště v té jaderné, ale neprobíhají rychle. Takže změna se teprve začíná ukazovat.

Německo je sice vysoce emisní, ale když nefouká vítr. V průměru třeba za 12 měsíců nejsou v Evropě nejhorší, i když nepatří k premiantům. Celkově Němci emise výrazně srazili.

Ale když srovnáte Německo s Francií, Švédskem nebo Švýcarskem, tak nikdy, ani na hodinu, nemá Německo nižší emise než tyto jaderné státy. Má je dramaticky vyšší. A v době, kdy nesvítí a nefouká, dováží Německo elektřinu třeba z Francie a vylepšuje tak svůj emisní průměr na úkor jiných států.

Proč se všechny jaderné projekty v Evropě, například ve Finsku, Francii, Velké Británii nebo na Slovensku, výrazně opožďují a prodražují? Týká se to i americké elektrárny Vogtle, jejíž první blok byl spuštěn loni a další se dokončuje.

Musíme to trochu oddělit. Slovenské Mochovce dejme stranou a podívejme se na ty ostatní. Všechno to byly první projekty svého druhu reaktorů třetí generace.

Například Francouzi: Ti stavěli čtyři prototypové bloky v různých zemích – dva v Číně, pak po jednom ve Finsku a ve Francii. Každý z těch států má svá pravidla regulace, takže prošlapávali cestičku u každého projektu do jisté míry zvlášť. Navíc šlo původně o francouzsko-německý projekt, ale Němci od toho odstoupili na základě ideologického tlaku. Francouzi se tak vypořádávali s něčím, s čím neměli zkušenosti.

Když se podíváme na uchazeče o stavbu jaderných bloků v Česku – korejskou KHNP, francouzskou EdF a americký Westinghouse –, dá se věřit, že všichni tři mají učednickou fázi za sebou a že nehrozí zdržení a prodražení dukovanského projektu?

Ony se v podstatě pořád stavějí ty první bloky. Zatím se absolutně nedá říct, že jsou z toho dodavatelé venku, že problémy mít nebudou. Na druhé straně ale už mají velkou část cesty k určité standardizaci ze sebou. Třeba Westinghouse, jak jste už zmínila, dokončuje elektrárnu s dvěma bloky ve Spojených státech, takže bude mít v mateřské zemi dva fungující bloky a čtyři další fungující v Číně. Mimochodem, Čína vytvořila na základě jejich modelu AP1000 vlastní model CAP 1000 a chtějí ho stavět ve velkém, přestože má Čína i svůj vlastní model reaktoru.

Co Korejci a Francouzi?

Korejci intenzivně staví doma. Situace se tam změnila poté, co se po protijaderném prezidentovi vrátil prezident projaderný, takže obnovili výstavbu bloků, které byly předtím zastaveny. Zároveň dokončili čtyři bloky ve Spojených arabských emirátech. Tam je vidět, že každý další blok měl o něco kratší dobu výstavby. Přitom Emiráty s jádrem začínaly úplně od nuly a Korejci tam budovali celou novou infrastrukturu. Všechno tak ukazuje, že vědí, jak na to.

Detaily nabídek Westinghousu, KHNP a EdF v českém tendru zatím neznáme, můžete ale srovnat tyto tři uchazeče?

Můj názor je, že je vcelku jedno, který z těch bloků se u nás bude stavět. Ono je nejdůležitější, aby tendr proběhl transparentně a jeho výsledky byly přijaty. Vypadá to, že se v Evropě budou stavět bloky všech tří těchto společností. Třeba Poláci uvažují jednak o korejském reaktoru, smlouvu na další lokalitu ale mají s Američany. Francouzi už staví ve Velké Británii a budou stavět také u sebe doma.

Má někdo z těch tří pro Česko speciální přednosti nebo naopak handicapy?

Velkou výhodou Korejců je, že pravděpodobně budou mít lepší možnosti v takzvané lokalizaci, tedy v podílu českého průmyslu na dodávce. Mají u nás vlastní závod Doosan Power a jako jediní předpokládají, že pro svůj blok použijí českou turbínu. Francouzi budou používat turbínu vlastní, ani Westinghouse pravděpodobně českou turbínu používat nebude.

Na druhé straně třeba Westinghouse má výhodu, že dodává veškerý kontrolní systém pro Temelín. Všechny tři firmy u nás mají partnery, všem něco dodávaly naše podniky. V tomto směru mají všechny tři nabídky své výhody i svá rizika. Nejdůležitější je, aby tendr byl v pořádku a aby kolem něj nebylo nějaké „frflání“. Kdyby ho naši politici nebo odborníci začali zpochybňovat, to by bylo nešťastné.

V tendru je poptáván jeden reaktor pro Dukovany a také nezávazná opce na další tři. Máme tedy šanci na „množstevní slevu“, ale zároveň se můžeme uvázat k obří zakázce na dvacet let dopředu, která se časem ukáže jako nevhodná. Třeba proto, že časem bude levnější i lepší stavět více menších modulárních reaktorů. Je to problém?

Můj osobní názor je, že Česko se bez čtyř velkých bloků neobejde. Dva jsou v podstatě náhradou Dukovan, které časem skončí. Pro dva reaktory je v Temelíně připraveno staveniště. Myslím, že je Česká republika v každém případě bude muset postavit, i když budeme stavět také malé modulární bloky jako náhradu za odstavované uhelné elektrárny na severu. Ale malé reaktory nebudou na trhu dřív než za 10 let, i když se situace v jejich vývoji za poslední roky dramaticky změnila.

Takže má podle vás vláda objednat hned čtyři bloky, pokud pro nás bude nabídka přijatelná?

Je tu jiná věc, čistě praktická. Zatím máme s Evropou vyjednaný jen ten jeden blok v Dukovanech. A tomu by se měla vláda věnovat. Momentálně je třeba se soustředit na to, abychom rozjeli stavbu prvního bloku, a politici prozatím můžou vyjednávat podporu na další.

Na celý rozhovor se můžete podívat v úvodním videu.