Jsme jako kojot Wile. Dluhová krize může přijít náhle, říká historik

Vysoký veřejný dluh USA a dalších vyspělých států, politický tlak na americkou centrální banku Fed, technologická bublina a návrat protekcionismu. Podobná konstelace rizik naposledy vyústila v katastrofu Velké hospodářské krize 30. let minulého století. Tvrdí to profesor ekonomie na Rutgers University Michael Bordo, který rovněž působí na Hooverově institutu. Tentokrát podle něho může krize udeřit stejně náhle, jako když si postavička z kreslených filmů až příliš pozdě uvědomí, že už běží nad propastí.

„Představte si postavičku Wileho kojota, jak běží za Roadrunnerem a náhle se ocitne nad propastí. Chvíli ještě běží ve vzduchu, ale pak se podívá dolů - a spadne,“ ilustruje Michael Bordo varování před možnou fiskální krizí. Tento „moment Wileho kojota“ podle něj hrozí Spojeným státům i dalším vyspělým ekonomikám, které se dostaly do pasti vysokého veřejného dluhu.

Bordo, jeden z předních světových znalců měnové historie, v rozhovoru pro podcast PFI Talks ve spolupráci s Prague Finance Institute mluví poměrně skepticky. „Abych řekl pravdu, současná éra mě extrémně znepokojuje,“ konstatuje. Paralela s meziválečným obdobím podle něj není lichá.

Bordo vidí podobnosti s rozpadem první vlny globalizace, která vyvrcholila před 1. světovou válkou a definitivně skončila ve třicátých letech. „Pozoruju posun směrem k autarkii, k nacionalismu. Nacionalismus byl pro mě vždy negativní. Když se podívám na třicátá léta, vidím, jak hrozné věci se mohou stát,“ říká Bordo.

Globální řád vybudovaný po druhé světové válce, tj. mezinárodní měnový systém Bretton Woods a postupná liberalizace obchodu, přinesl podle Borda nesmírnou prosperitu. „Většina světa se zapojila do mezinárodního obchodního a finančního systému,“ říká. Tento systém se však podle něho začal rozpadat pod tlakem těch, kdo na globalizaci tratili.

„Před dvaceti lety jsme diskutovali o transakčních nákladech, jež nesou poražení globalizace. Zlehčovali jsme to a mýlili jsme se,“ přiznává Bordo. Podle něj právě tato podceněná sociální propast otevřela prostor populistickým politikům typu Donalda Trumpa.

Trumpovo prezidentství Bordo považuje za historický zlom. „Nevím, kdo byl horší, jestli Nixon nebo Trump. Historie nám to ukáže,“ poznamenává s odkazem na Nixonův tlak na předsedu Fedu Arthura Burnse v sedmdesátých letech 20. století. Právě Burnsova politika v čele Fedu tehdy přispěla k vysoké inflaci.

Nezávislost centrálních bank je podle Borda klíčová pro prosperitu ekonomiky, a současně i nejvíce ohrožená. Trumpův pokus odvolat členku Rady guvernérů Fedu Lisu Cook považuje za velký zásah do nezávislosti centrální banky.

„Nixon si Burnse vzal stranou hned první den a řekl mu: Arthure, drž ty sazby dole,“ popisuje Bordo historickou paralelu. Burns prezidentovi ustupoval a historicky se tak zařadil k těm méně úspěšným guvernérům americké centrální banky.

Trump podle něj dělá totéž. „Trump se chová stejně. Jde po lidech. A to je přesně to, co dělal Nixon,“ varuje Bordo. Pokud by Nejvyšší soud rozhodl v Trumpův prospěch, otevřelo by to cestu k dalším zásahům do Fedu.

Bordo shrnuje desítky let zkušeností s měnovou historií do několika doporučení. „Nejdůležitější je udržovat stabilitu peněz. To znamená zachovat hodnotu peněz a k tomu si udržovat důvěryhodnost,“ říká.

Důvěryhodnost získá Fed tak, že provádí konzistentní politiku. „Potřebujete rámec založený na pravidlech, které mají za cíl cenovou stabilitu. To je můj přístup. Evropská centrální banka se takto chová a mně se to líbí,“ říká. Americká má duální mandát, který zahrnuje kromě udržování cenové stability i plnou zaměstnanost. Podle Bordo vždy způsoboval problémy, protože do hry vstupuje politika.

Další doporučení se týká role centrálních bank, které by se podle něho měly starat jen o stabilitu peněz. „Neměly by dělat nic jiného. Nemyslím, že by se měly starat o klima, příjmovou nerovnost, apod. O to se centrální banky starat nemají. V tom jsem velmi konzervativní,“ dodal.

Poslední doporučení je historické. Vracejí se podle něho všechny špatné nástroje, které vznikly ve 20. století, tedy intervence na devizových trzích, cla či kapitálové kontroly. „Celý můj život jsem se věnoval tomu, že jsem ukazoval výhody volného trhu. V mezinárodních financích, v pohybu zboží atd. A teď se všechna tato ochranářská opatření vracejí z nacionalistických a populistických důvodů,“ uzavírá Michael Bordo.