Hořkosladké zakázky. Firmy přežívají díky padlé konkurenci, říká podnikatel

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Výroba téměř o třetinu nižší než před krizí a také méně zaměstnanců. Průmyslové firmy v Česku se i po konci covidové krize stále potýkají s problémy. Některým se ale teď blýská na lepší časy – daří se jim totiž získat zakázky po konkurenci, která se dostala do fatálních problémů.

„Máme zákazníky, které před dvěma lety získali naši konkurenti, ale protože jsme byli druzí na pásce, tak tyto zakázky dá nyní zákazník z konkurenční slévárny nám. To je stav posledních měsíců. Řekl bych, že od Nového roku se s tím roztrhl pytel,“ říká v pořadu Agenda SZ Byznys Jan Lát, spolumajitel společnosti Beneš a Lát, s tím, že tyto nové zakázky tak mají hořkosladkou příchuť.

Naposledy jsme spolu mluvili před rokem, tehdy padaly zakázky i objem výroby. Únorová čísla Českého statistického úřadu naznačují po několika měsících poklesu oživení. Pociťujete ho také?

Ten nárůst deklarovaný Českým statistickým úřadem je velmi nízký. Ano, je tady jisté oživení, ale z pohledu objemu zakázek to není nic, co by nás – ať už nás jako firmu, nebo nás jako českou ekonomiku – posouvalo směrem ke světlým zítřkům. U nás je ta situace stejná jako před rokem. Nedošlo k žádnému dramatickému zhoršení, ale ani k růstu.

Řekl bych ale, že pro toto období je poměrně příznačné, že se daří rozbíhat zakázky, které byly z nějakého důvodu ve stand-by režimu. Naopak ale proti tomu dále lehce klesly či stagnují zakázky, které dlouhá léta fungovaly.

Zavedení zákazníci brzdí?

Ano, to je velmi přesné. V poslední době jsou to spíš ti velcí. Možná bych to pojmenoval tak, že ti malí brzdili dříve, protože jsou opatrnější a rychlejší na brzdě i plynu, zatímco ti větší, dlouhodobě rozjetí, jsou ve svých rozhodnutích uvážlivější. Nebo pomalejší.

A kdo je nahrazuje?

To, co nastupuje nově, jsou zakázky, které se nám podařilo získat v roce 2021 a 2022. I takhle do minulosti musíme sahat. Mnoho nových projektů se tehdy odvzorkovalo, odsouhlasilo, ale zůstalo ve stand-by režimu a čekalo… Teď sice přišel tem moment, kdy se dočkaly, ale co je tím startérem, to neumím pojmenovat.

Pro nás jsou to každopádně nové projekty, noví zákazníci a nové segmenty trhu. Dostali jsme se třeba do oblasti lodních motorů.

Jestliže teď pracujete na zakázkách nasmlouvaných z roku 2021, daří se vám aktuálně domlouvat další nové projekty pro budoucí roky?

Do konce roku 2023  jsme měli velmi napilno a velkou část našich kapacit vytěžovalo právě vzorkování, příprava nových projektů a jejich schvalování. K závěru loňského roku se to zpomalovalo a teď je to velmi ploché. Ale na roky 2024 až 2026 máme připravenou celou řadu zakázek a možná se děsím toho, že se ekonomika oklepe a všechny začnou být požadovány.

A kdy věříte, že i tyto zakázky naběhnou? Kdy přijde to oživení?

Nevidím ten moment startu. Nevím, co bude tím oživením. Chybí tu ten šém, který bychom dali Golemovi, aby se rozsvítil. Zakázek, které jsme v předchozích letech a v roce 2023 ulovili, je opravdu velké množství, ale čekají na to rozběhnutí. Nevím, co bude tím momentem, jestli volba amerického prezidenta, jestli doba, kdy začnou z trhu proudit pozitivní zprávy.

Vnímám to tak, že letošní rok bude velmi podobný jako ten loňský. Co se mění a kde třeba vzniká jakási naděje pro oživení konkrétních firem a konkrétních byznysů, je to, že už to období stagnace nebo poklesu je tak dlouhé, že některé firmy ztrácejí dech.

Co znamená, že ztrácejí dech?

Že končí. Nebo jejich zákazníci ztrácí trpělivost, protože vyhodnotili riziko jejich úpadku natolik, že od nich třeba odchází. To je pro nás ta naděje zisku dalších nových projektů. Zákazníci je relokují od dodavatelů, u kterých mají obavu o přežití nebo kteří již nepřežili.

Kolik takových firem je?

Je to bezesporu mnohem víc firem, než tomu bývalo v minulosti. Za posledních šest až osm měsíců víme o pěti firmách, které mají finanční potíže nebo už skončily. Máme zákazníky, které před dvěma lety získali naši konkurenti, ale protože jsme byli druzí na pásce, tak v tuto chvíli zákazník z konkurenční slévárny dává zakázku nám. To je stav posledních měsíců. Řekl bych, že od Nového roku se s tím roztrhl pytel.

Můžeme mluvit o recesi a krizi ve slévárenství?

Celkový slévárenský trh se zmenšuje. Je to dáno mnoha aspekty – třeba automotive nejede stejně jako před šesti lety, a tak se neinvestuje do nových linek, technologií. Výroba strojních zařízení je tou největší brzdou strojního průmyslu. To ale není otázka jen České republiky.

Kapacity jsou volné. Ani my nejedeme na plný plyn, jedeme na 70–75 procent. To je setrvalý a dlouhodobý stav. Teď k nám ale na úkor jiného slévárenského producenta v Evropě práce přichází a blýská se na lepší časy, byť to má ten hořký podtext, že to je na úkor jiného slévárenského producenta v Evropě.

To jsou slévárny z Česka nebo Evropy.

To, co teď komentuji, je konkrétní případ ve vztahu k Rumunsku.

Co by mohlo pomoci český průmysl nakopnout?

Já se asi necítím být v pozici, že bych měl radit, co s českým průmyslem, a něco doporučovat. Co já vnímám, je fakt, že to zastavení trvá už nějakou dobu. Například s ohledem na tlak na udržitelnost a ekologičtější hospodaření a podobně jsem zastáncem toho, že se máme chovat udržitelně a korektně ke svému okolí, ale na druhou stranu mám pocit, že se dostáváme trošku do pozice, že se uregulujeme k tomu, že nebudeme vědět, kde je naše cesta.

Všichni se bojí investovat do strojů, zařízení, nových linek, nových výrobních kapacit, protože nevědí, jestli za pět let, kdy by ty výrobní kapacity měly nabíhat, budou ještě dost dobré. Jestli to vlastně nebudou zbytečně proinvestované peníze. Byť na jednu stranu fandím přesně tomu, že bychom jako Evropa měli jít cestou udržitelnosti, a kvituji snahu o dorovnání ekologické stopy český producent versus zámoří.

My jsme se ale vydali druhou cestou. Vlastní produkci, která není tak ekologicky náročná, zatěžujeme dodatečnou administrativou a regulacemi. Začínáme od toho marginálního, od toho, co tu planetu ovlivňuje významně méně, než abychom se snažili ovlivnit velké celky a velké producenty znečištění . Tím se Evropa může dostat do stavu, že se sice zaregulujeme a uděláme si krásná dovozní cla s uhlíkovou stopou a podobně, ale vlastně ze sebe vytvoříme skanzen a nekonkurenceschopnou enklávu. To je moje obava.

To odbrzdění bych viděl v tom, pojďme trošičku víc přemýšlet strategicky, dívat se, kam chceme dojít, co je cílem a kdo tu cestu bude prošlapávat. Všichni přešlapujeme na místě, všichni jsou opatrní a nikdo do ničeho raději neinvestuje. A když nikdo neinvestuje, nevyrábí se stroje a zařízení a to pak dojde až k nám do té slévárny.

Na celý rozhovor se můžete podívat v úvodním videu.