Mýtus o zodpovědných rozpočtech první republiky. „Pravdou je naprostý opak“

Podle historičky ekonomie Antonie Doležalové státní aparát často systému spíše škodí, než prospívá. Ukázalo se to například během války na Ukrajině, kde úředníci nebyli schopni efektivně řešit například problémy spojené s příchodem uprchlíků. Tyto věci měly podle ní řešit spíše neziskové organizace, které se v terénu pohybují.

A ani vysoké dotace a půjčky, které Evropská unie nabízí na nastartování ekonomiky, podle ní nemusí být samospásné. „Je to velké zlo. Myslím si, že kreativita a to, co může nastartovat ekonomiku, je na úrovni podnikatelů, kreativních jednotlivců, nikoliv na úrovni státu,“ říká v první části rozhovoru pro SZ Byznys Antonie Doležalová, která působí na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridgi.

V Česku vládne představa, že za první republiky byly – na rozdíl od dneška – rozpočty vyrovnané, politici byli zodpovědnější a rozpočtovou střídmost máme, tak říkajíc, v našem DNA. Souhlasíte s tím?

V žádném případě. To, co jsem zjistila ze studia meziválečných rozpočtů a daňových režimů, daňové morálky, ukazuje, že naprostý opak je pravdou. Navíc Češi ještě měli pověst neplatičů daní už za Rakouska-Uherska, kde daně byly opravdu nízké, velká část obyvatelstva byla osvobozena od placení daní, a ta skupina, která zůstala a měla daně platit, měla pověst lidí, kteří daně prostě neplatí.

Proč myslíte, že vzniklo to idealizování první republiky?

Rozhodně to souvisí s nějakou mytizací a to je téma asi na dlouho. Jak interpretovat historické skutečnosti, jak interpretovat materiály, které najdeme v archivu.

Když jsem se do toho tématu už opravdu před hodně lety pustila, tak autoři, kteří se tím tématem zabývali přede mnou nebo ve stejné době z jiného úhlu pohledu, tak pracovali s oficiálními statistikami, ale oficiální statistiky jsou oficiální od toho, že je tam něco, co chce být oficiálně uvedeno a co chce být oficiálně uvedeno ve známost.

A když jsem se podívala do jednání Poslanecké sněmovny, když jsem se podívala na to, jak se ty rozpočty přijímaly, jak se ty rozpočty utvářely, respektive co se do těch rozpočtů započítávalo – a když jsem započítala všechno, co se tam mělo započítat – tak rázem byl vyrovnaný jeden jediný rozpočet v celém meziválečném období. Takže ten mýtus padl po prvním „šťournutí“ do této konstrukce.

Chcete tedy říct, že dnešní velké deficity veřejných financí nebo státního rozpočtu nejsou ničím výjimečným?

Nejsou vůbec ničím výjimečným. Výjimečné bylo to období po konci socialistického období, když se po nějakou dobu podařilo udržet vyrovnané státní rozpočty. To byl zázrak, ale už není vůbec žádný zázrak, že v době konjunktury začaly vznikat deficity.

To už je něco, co je v DNA rozpočtové politiky zakódováno. A myslím si, že to je něco, co Johna Maynarda Keynese (britský národohospodář, pozn. red.), který byl velkým propagátorem aktivní státní politiky, ani ve snu nenapadlo, že to může mít takové konsekvence. Ale v ekonomii vždy víme, že se musíme dívat na to, co není vidět, nejenom na to, co vidět je.

Bylo za první republiky zdanění vyšší, než je v současnosti?

Když se podíváme na literu zákona a vidíme, jaké byly daňové sazby, tak to zdanění bylo nesrovnatelně nižší.

Ráda studentům uvádím příklad jednoprocentní DPH, které se říkalo daň z obratu. A to probojovával Rašín (prvorepublikový ministr financí, pozn. red.) opravdu velmi těžce. Stálo ho to ministerské křeslo, protože si nikdo neuměl představit, že z každé operace, která se realizuje v ekonomice, by se mělo platit, byť jenom jedno procento. Dnes diskutujeme v úplně jiných relacích.

Ale třeba lidé, kteří měli minimální mzdu, což byla asi do 6000 korun ročně, tedy ty dělnické mzdy, tak ty se vůbec nezdaňovaly. A platy nejvyšších státních úředníků, které se pohybovaly kolem 90 tisíc československých korun, tak ty byly zdaněny 10 procenty.

Ale je tam jedno velké „ale“, které zjistíte, až když jdete dovnitř, do střev, když zjistíte, kolik vlastně stát vybral, a zkoušíte si to rozpočítat, kolik tedy kdo platil. A nějak to neodpovídá jednomu nebo pěti procentům.

Čím to tedy bylo?

Tehdy zjistíte, že za první republiky existoval nesmírně komplikovaný a nesmírně sofistikovaný systém daňových přirážek. Jestli jste četl Saturnina, tam je moje oblíbená věta - jak si může někdo myslet, že mám málo fantazie, říká hlavní hrdina, poměrně suchar, „jak si může někdo myslet, že mám málo fantazie, když jsem sám vyplnil daňové přiznání“.

Existovalo tam tolik přirážek, například válečné, které zavedlo ještě Rakousko-Uhersko. A zase ironie osudu je, že ty válečné přirážky pomohli prosadit čeští poslanci a pak je musel platit československý stát, s čímž nepočítali.

Ale potom každá obec, okres, země, zkrátka municipální úroveň, měla svoje přirážky, takže ve svém součtu přirážky mohly třeba tvořit 400 procent k oné nízké základní daňové sazbě.

Takže ve výsledku – aspoň z mého srovnání, které nemusí být přesné – vyplývá, že to daňové zatížení československého obyvatelstva bylo vysoké v rámci evropského srovnání. Ale já jsem do toho vzorku vzala jenom šest zemí. Vzala jsem Británii, Německo, Itálii, které se mi zdály, že by mohly něco vypovídat. A z tohoto srovnání Československo vyšlo jako země s velkým daňovým zatížením.

Vy jste byla během pandemie velmi kritická k postupu českého státu. Co jako historička považujete za největší nešvar současné společnosti, současné ekonomiky z historického pohledu?

Mně se zdá, že dlouhá léta byl, řekněme, ekonomický diskurz o tom, že se hledaly léky, jak napravit tržní selhání.

A ejhle, přešli jsme na aktivní roli státu – a to je přesně to moje meziválečné období – a potom krátce po druhé světové válce všechny socialistické, kapitalistické země, všichni znárodňovali, všichni prosazovali aktivnější roli státu, mluvili o plné zaměstnanosti. Byl zkreslen ten původní Keynesův koncept, což je představa, že v době, kdy je ekonomika v poklesu, měl by stát začít něco dělat, například investovat, aby lidem zajistil práci a oni mohli kritické období nějak přežít.

Ale s tím, jak se na stát přenášelo víc a víc funkcí, tak se úplně přehlédlo, že i stát selhává. Že jsou i státní selhání. My pořád žijeme v bublině, že stát je tady od toho, aby zachraňoval tržní selhání, ale trh už nemá prostor pro to, aby zachraňoval státní selhání.

A stát sám samozřejmě žádné nástroje nevymýšlí, aby zachraňoval svoje selhání, protože si nepřipouští, že se nějakých dopouští.

Takže si myslím, že největším problémem – to vyjevila pandemie velice silně, a myslím si, že teď se tváříme, že už je to za námi, a to je velká chyba – je, že se z tohoto nepoučíme, že stát selhává.

Studie, které dnes vycházejí o velké depresi, tedy velké hospodářské krizi přelomu dvacátých, třicátých let, říkají jednoznačně: Státní zásahy způsobily, že ta krize byla delší, že měla delší dopady a že déle trvalo, než se státy nebo i lokální ekonomiky vzpamatovaly. Ale od té doby uplynulo 80 let, než takové studie vlastně začaly vycházet, anebo spíš převažovat, a my se z toho nedokážeme poučit.

Měl by být stát podle vás menší? Nebo jaké vidíte řešení této situace?

Rozhodně, stát má pod palcem věci, na které vůbec nemá. Vezměte si jenom aktuálně otázky související s vlnou imigrantů z Ukrajiny bezprostředně poté, co vypukla válka. Ukázalo se, že stát neví, co má dělat. Stát neví, kde má jaké kapacity, kde a koho může použít.

Když srovnáte třeba Česko a Polsko, tak v Polsku všechnu práci dělaly neziskové organizace, protože ty neziskové organizace jsou v terénu a vědí, kde mají kapacity a na koho se mají obrátit.

Stát tam pošle úředníka, který na místě nikoho nezná, s nikým neumí komunikovat, takže vytváří neustále nějaké týmy a řeší krizové situace. Ale ke krizovým situacím by nemuselo docházet, kdyby se ty věci řešily na úrovních, kde je na ně know-how. Na státní úrovni rozhodně na takové mikro problémy žádné know-how není.

V Česku se hodně mluví o modernizaci ekonomiky, o investicích do infrastruktury, do automatizace průmyslu a tak dál, aby se česká ekonomika celá posunula. Evropská unie na tuto modernizaci teď nabízí obrovské prostředky. Kam bychom se tedy mohli vydat?

Začala bych tím, že to je velké zlo, ale asi to není úplně vhodné. Protože si myslím, že kreativita a to, co může nastartovat ekonomiku, je na úrovni podnikatelů, kreativních jednotlivců, nikoliv na úrovni státu. I to, kam stát investoval a kde otevíral prostor, ukazuje, že z toho není takový efekt, v jaký bychom doufali.

Po druhé světové válce ale probíhala v rámci Marshallova plánu v západní Evropě ekonomická rekonstrukce, která přece nepopiratelně pomohla státům postavit se na nohy.

Ano, nepopiratelně pomohla. Ale když budeme zkoumat do detailů nejenom politickou rovinu, co Marshallův plán představoval, ale i ekonomickou, tak vidíme, že státy byly vedené k tomu, aby řekly, co s tím budou dělat, jak využít ten balík peněz, na co použít úvěry. A byly motivovány k tomu, aby našly něco, čím by tu ekonomiku nastartovaly.

Můj oblíbený příklad je Rakousko, které z těch peněz, které z Marshallova plánu získalo, začalo budovat lyžařská střediska. Vždycky si na to vzpomenu, když sedím každý rok na nějaké novější a novější lanovce, protože to není jenom o tom, že si řeknete fajn, soustředíme se na turistický ruch.

Ale to je i o tom, že dominový efekt potom způsobí, že vy můžete rozvíjet i nějaký těžký průmysl, protože potřebujete lanovky. Můžete rozvíjet jiná odvětví průmyslu, protože potřebujete lyže. Všichni jezdíme na rakouských nebo německých lyžích. Všichni nosíme rakouské nebo německé oblečení.

Má to silný multiplikační efekt do ekonomiky, který na začátku musíte vidět nebo tušit, že je to možné, že se vám podaří nakopnout zájem lidí právě o toto odvětví. A že to je odvětví, které může generovat rozvoj dalších a dalších odvětví: hoteliérství, restauratérství, produkce vína.

V sedmdesátých letech Rakušané neměli takové víno, jak mají dneska. Ale pochopili, že aby si lidé kupovali v restauracích víno, musí ho mít kvalitní, začali investovat do vinařství. Takže to vlastně oni si tím Marshallovým plánem otevřeli rozvoj ekonomiky a nastartovali ekonomický růst nechci říct na století, ale už je to 80 let.