Asii jsme vyzbrojili, ale v kvalitě na Evropu nemá, říká šéf oceláren

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropské ocelářské firmy bojují už třetím rokem s propadem globálního trhu, s drahými energiemi i se stále vyššími nároky na snižování emisí. V tuzemské ocelářské baště pod Beskydami ve stejné době hutnictví přichází o tradiční výhodu, díky níž tu v 19. století vzniklo: do konce příštího roku skončí na nedalekém Karvinsku těžba uhlí pro výrobu koksu, který je důležitý pro výrobu železa ve vysokých pecích.

Zároveň hraje roli cesta k uhlíkové neutralitě, která znamená dražší elektřinu. Sílí tak pochyby, zda má hutní produkce ve střední Evropě budoucnost.

Roman Heide, generální ředitel Třineckých železáren, v tom má ale jasno: „Ocelářství tu určitě udržitelné je. Platí to šířeji pro Evropu i pro náš region. Bez oceli se jako lidstvo neobejdeme,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys.

V Třinci ocelárny vznikly, protože se nedaleko těžilo uhlí. Těžba v OKD ale skončí za rok, levné energie už nemáte, železnou rudu dovážíte, musíte investovat do dekarbonizace. Nebylo by jednodušší ocel dovážet a tady uvažovat o jiné výrobě, méně náročné na energie a importované suroviny?

Třinecké železárny letos slaví 185 let od vzniku. Za ta léta jsme se velmi posunuli v odbornosti. Spousta asijských společností je dnes na špici v jednoduché masové výrobě oceli, která ale nemá vyšší hodnotu v podobě legování, jímž dosahujeme lepších mechanických vlastností. My jsme sice vyzbrojili Asii novými technologiemi, oni přeskočili období slepých uliček a omylů, ale nemají na evropské ocelářství v kvalitě. Na tom by Evropa měla stavět.

Dnes je ale podmínkou pro vaše další přežití výrazné snížení emisí CO2. Dekarbonizace je v ocelářství velmi obtížná. Jak to chcete udělat?

Chystáme se instalovat elektrickou obloukovou pec a odstavit jednu z našich dvou vysokých pecí. Nová pec bude mít zhruba stejný objem výroby, asi 1,3 až 1,5 milionu tun ocele ročně. Tím snížíme produkci emisí natolik, že splníme veškeré přísné emisní limity, které žádá Evropská unie.

Takže už nebudete muset nakupovat emisní povolenky?

Ne tak úplně. Pořád budeme potřebovat nějaký podíl povolenek, protože tu dál bude v provozu druhá vysoká pec a navíc máme vlastní energetiku. I ta prochází ekologizací, protože je nejlogičtější přetransformovat celou firmu v jednom období.

Zatím elektřinu vyrábíte z uhlí?

Nahrazujeme uhelný kotel paroplynovým. Ten může z přebytečného tepelného výkonu vytápět město Český Těšín. Už z dnešní energetiky vytápíme 9000 domácností v Třinci a v Těšíně tak bude možné nahradit místní malé kotelny.

Pro transformaci železáren ale potřebujeme také novou vysokonapěťovou přípojku, kterou sem přivede společnost ČEPS. Bez ní by to vše nebylo možné.

Jednu vaši vysokou pec nahradí nová elektrická pec, ale co bude s tou druhou?

Lidstvo se vyvíjí, i metalurgické technologie se budou dál vyvíjet. Proto jednu vysokou pec nebudeme odstavovat zcela, ale připravíme ji do jakéhosi pohotovostního režimu. Bude připravena k novým nízkoemisním technologiím. Na světě už se rýsují první vlaštovky, technologie jsou už známé, jen jsou enormně drahé. Ale chceme být připraveni na to, že za nějaký čas třeba bude možné jednu naši vysokou pec vybavit novou technologií a vyplatí se ji spustit.

Když mluvíte o nových technologiích, máte na mysli vodík?

Může to být i vodík, ale nechtěl jsem to výslovně jmenovat. Testují se i jiné ocelářské postupy. Možná se osvědčí různé směsi dalších plynů. Nebo jiné uspořádání v té vysoké peci. Její vnitřek bude třeba nějak speciálně vyzděn nebo jinak nastrojen, technologie vlastního tavení uvnitř se může změnit.

Až spustíte obloukovou pec, nebudete potřebovat koks. Zavřete pak třineckou koksovnu?

Ne, ne. Máme program transformace koksovny, ve které bychom pak mohli dělat speciální průmyslové koksy, které jsou třeba pro řadu výrob. Máme velice dobře zainvestovanou koksovnu, s emisemi je na fantastické úrovni.

Předpokládám, že kvůli tlaku na emise na tuto výrobu přecházejí i další ocelárny, zvýší to spotřebu železného šrotu. Bude ho v Evropě dost?

Tak to je trochu věštecká otázka. Dnes je šrotu přebytek, Evropa ho vyváží. Ale pokud více oceláren přejde na výrobu tohoto typu, tak se samozřejmě vývoz musí zastavit. Otázka je, kolik společností ve finále tento proces zahájí. Některé firmy uvažují o tom, že budou využívat jako vsázku redukované železo, které může tvořit jistou náhradu šrotu. Ale neznáme detaily, je to know-how každé společnosti a musíme počkat, než se nové technologie dostaví a rozjedou.

Kdy obloukovou pec spustíte?

Rádi bychom začali příští rok výběrem vhodného dodavatele a vlastní realizace. Zatím probíhají přípravné práce v počítačích, bez toho nemůžeme spustit výběrové řízení ani vyhodnotit projekt, což je potřeba už kvůli dotacím, které by pro nás připadaly v úvahu. Dotace jsou časově limitované, abychom se k nim dostali, měli bychom první tavbu udělat do konce roku 2028. Zatím se díváme do okolí, protože v zahraničí už nějaké realizace tohoto typu začaly.

Co zahraniční zkušenosti ukazují?

Třeba v Německu, kde je velice dobře rozvinuté ocelářství, má vlastní dotační politiku spolková vláda, ale většinou přispívají i lokální vlády, které mají zájem na udržení těžkého průmyslu. Věříme, že nějak takto to budeme mít i my.

Technologie obloukových pecí se v Evropě používá už řadu let, proč je najednou nutné přechod na ně podporovat dotacemi?

Já dotace nepovažuji za dobré. Obecně myslím, že by neměly být, kazí princip trhu. Ale my děláme investice na základě vize, s kterou přišla Evropská unie. Kdybychom se nepřihlásili ke Green Dealu, mohli bychom dál vyrábět pomocí vysokých pecí, máme tu technologii zvládnutou. A pokud si Evropa dotační princip zavedla, firmy se podle toho chovají. Když nevyužiju dotace já, ale využije je můj konkurent, budu znevýhodněn.

Češi občas zpochybňují Green Deal a žádají, aby od něj Česká republika odstoupila. Kdyby čeští oceláři rezignovali na snižování emisí, pomohlo by vám to na globálním trhu?

My bychom bez ekologizace náš produkt vůbec nedokázali prodat – z finančních důvodů. Podle legislativy Evropské unie bychom museli nakupovat velké objemy emisních povolenek, takže bychom se nákladově dostali úplně mimo hru.

Druhá věc je, že by nám hrozil odliv zákazníků, kteří chtějí po dodavatelích snižování emisí. A pak tu jsou i banky, které jsou pro nás naprosto klíčové. I banky se dnes dívají na to, jestli ekologizujeme a jak Green Deal plníme.

Na kolik vás přijde celá transformace železáren?

Odstavení jedné vysoké pece, její nahrazení obloukovou pecí, ke které ještě náleží různé navazující technologické celky, se pohybuje někde kolem miliardy eur. Věříme, že dotace z programu Ministerstva životního prostředí, o kterou se ucházíme, nám podobně jako v jiných státech pokryje několik desítek procent investice, až přes polovinu.

Pak je tu přestavba energetiky, ta přijde na řádově jednotky miliard korun. Pomůže nám s tím teplárenský dotační program Heat. Dotace by měla být necelých 50 procent.

Klesnou vám po dokončení všech zmiňovaných investic náklady na provoz?

Propočítáváme to. Samozřejmě velkou roli hrají v těch kalkulacích emisní povolenky a vstupy v podobě koksu a rudy. Stoupnou samozřejmě náklady na elektřinu. Ze studií, které máme, nám vychází, že bychom měli určitě být v rámci výroby konkurenceschopnější.

Jaké budou dopady celé transformace na zaměstnanost?

Budeme potřebovat nové, více sofistikované pracovní pozice. Bude víc práce s počítači, s technologiemi. Nová pec je automatizovaná, zmizí s ní hodně manuální práce. Výraznou změnu v zaměstnanosti nepředpokládáme.

Jak se vyvíjí hospodaření Třineckých železáren? Loni samotným železárnám klesl zisk, celá skupina v konsolidaci má vysokou ztrátu. Jde o výkyv, nebo dlouhodobější trend?

Byli bychom rádi, kdyby to byl výkyv. Ale my pracujeme na globálním trhu a ten je celosvětově přibrzděn, téměř na všech kontinentech.

Ve výrobě oceli za první pololetí jsme na podobných číslech jako loni. Máme před sebou ještě celý podzim a zimu, těžko odhadovat hospodářský výsledek. Manažersky máme teď dvě cesty: Soustředíme se jednak na vnitřní snižování nákladů, důsledně kontrolujeme celý nákladový tok.

Druhá cesta je inovace a rozvoj. Začínáme třeba výstavbu linky na výrobu briket z železnorudného koncentrátu, které budeme sázet do vysoké pece. Budou se vyrábět zastudena, takže jakmile spustíme výrobu, můžeme si škrtnout emise CO2, které ročně vyprodukuje 19 000 osobních automobilů Škoda Octavia. Je to sice energeticky náročné, ale ušetříme povolenky, mělo by se nám to výrazněji projevit v nákladech. A je to postup, který v Evropě máme asi jako jediní.