Expert: Česko nebude mít dost proudu, napojení na Německo bude výhoda

Evropu ovládl orwellovský „doublespeak“. Energetici se veřejně hlásí k rychlému odchodu od fosilních paliv a k obnovitelným zdrojům, ve skutečnosti tomu však často nevěří. Firmy se chlubí zelenými plány, protože to po nich žádají politici a banky.

Tak popisuje dnešní dobu Michal Macenauer, strategický ředitel poradenské firmy EGÚ Brno, jejímiž klienty jsou energetické i průmyslové podniky.

Podle něj jsou závazky plynoucí z evropské smlouvy Green Deal v mnoha ohledech nereálné. „Vybudovat celou funkční novou energetiku je možné snad k roku 2070, ale ne dřív,“ říká v rozhovoru.

Vláda se zavázala vytvářet podmínky, aby Česko mohlo skončit s uhlím do roku 2033. Jsme schopni do té doby uhelné elektrárny nahradit?

Do roku 2033 ne. Část uhlí nahradí plyn a ČEZ má velmi ambiciózní plány ohledně jádra, které ale začínají až rokem 2036. A i kdyby postavil čtyři velké bloky a 10 malých modulárních reaktorů, bude okolo roku 2050 potřeba dalších 35 až 40 terrawatthodin (TWh) ročně.

Hodně hnědouhelných elektráren u nás může vyrábět ještě relativně dlouho, je jen na politickém rozhodnutí, kdy u nás uhlí skončí. S jednou výjimkou – udržení uhelných elektráren bude záležet na vývoji cen emisních povolenek. To je pro nás nevypočitatelné, nedokážeme cenu predikovat. Pokud by cena povolenky stoupla ke 200 eurům, může uhelné zdroje z trhu vytlačovat plyn.

Bude ale hodně stoupat podíl obnovitelných zdrojů. Nepomůže to?

Odhadujeme, že obnovitelné zdroje u nás mohou zajistit asi 35 TWh roční výroby. K nim ale potřebujete ještě záložní zdroje. Kdyby česká soustava fungovala samostatně, potřebovali bychom podle našich odhadů mít k dispozici zhruba 70 až 75 procent instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů ještě v záložních zdrojích, schopných vyrábět na povel.

Co všechno tedy potřebujeme, abychom mohli v klidu zavřít uhelné elektrárny?

Mix jádra, obnovitelných zdrojů, plynu a záloh. Na zálohy pomůže větší propojení celého energetického systému, část záložní kapacity může fungovat v teplárenství, v nových kogeneračních jednotkách. Zvlášť, pokud by je doplňovaly elektrokotle, což je ideální zařízení ke zpracování přebytků elektřiny.

Výrazně mohou pomoci také baterie elektromobilů, pokud dojde k jejich většímu rozšíření. Okolo roku 2050 jde o technický potenciál dvou až čtyř gigawattů (GW) řízené spotřeby nebo i dodávky, s celkovým energetickým obsahem okolo 0,2 až jedné TWh k řízení spotřeby a 0,5 až dvou TWh dodávky.

A pak je tu další faktor, který ušetří záložní kapacitu: přizpůsobení spotřebitelského chování.

Myslíte to, že budeme odebírat víc elektřiny, když jí bude nadbytek, a šetřit během špiček? Jaký efekt to může mít?

To se těžko kvantifikuje, ale bude se to vyvíjet, spotřeba se bude přizpůsobovat. Odhadujeme, že to může vyřešit přibližně třetinu až polovinu problémů s výrobou obnovitelných zdrojů.

Takže se máme připravit na ztrátu dnešního spotřebitelského komfortu?

To, co je v roce 2023 vnímáno jako určitá ztráta komfortu, tak nemusí být vnímáno v roce 2050. Bude to něco stát, ale spotřebitelé se budou moci připravit, pokud bude rychlost dekarbonizace uměřená. Při vyšší cenové hladině energie bude spotřeba víc dýchat s výrobou.

Trh i spotřebitelské chování potřebují k adaptaci na novou energetiku čas. Ono se pak zřejmě ukáže, že nebudeme muset v zálohách stavět těch 75 procent výkonu obnovitelných zdrojů, může klidně stačit třeba 45 procent.

Pro Hospodářské noviny jste napsal, že musíme postavit vlastně tři nové energetiky. Co si pod tím představit?

První energetika jsou obnovitelné zdroje a jejich zálohy. Vedle toho potřebujeme energetiku, nezávislou na počasí, což bude jádro a plyn. I když ten má být brzy také nepřijatelný, časem by ho měl nahradit syntetický metan, možná vodík, v omezeném množství biomasa.

Třetí energetikou je sezónní akumulace, bez té se neobejdeme. Dnes pro ni ale ještě nejsou ekonomicky přijatelné technologie, v podstatě ještě neexistuje.

Když provedeme dekarbonizaci příliš rychle, nebudeme mít reagující spotřebu a budeme potřebovat víc akumulace. Což se nám neskutečně prodraží. Baterie jako energetické úložiště je možné řešení, ale je drahá, má krátkou životnost, je nejméně ekologická.

Je zachování uhelné energetiky do 40. let v Česku společensky přijatelné?

Dnes se to tak jeví. Do roku 2040 může ale stejně zůstat v provozu jen malá část dnešní uhelné energetiky. Většina lidí chce energetiku dekarbonizovat, byť občas pochybují. Vidíme, jak mezi našimi klienty přibývá těch, kteří chtějí čistou energetiku, nechtějí kouřící komíny, nechtějí uhlí. Trochu lépe smýšlejí o plynu.

Když si společnost rychlé snižování emisí přeje, je třeba na to brát ohled. Pak ale přichází otázka, jak budeme pokrývat spotřebu. A to předpokládáme, že do roku 2050 u nás stoupne spotřeba elektřiny oproti současným 60 TWh ročně o dalších 22 TWh. Případný deficit bude zvedat cenu a tak snižovat odhodlání dekarbonizovat.

Kdy podle vás uhlí v Česku skončí?

Neumím na to odpovědět. Znáte Orwellovu knihu 1984 a pojem „doublespeak“, jazyk, jehož účelem – záměrným nebo nechtěným – je zakrýt skutečný význam a je obvykle využíván oficiálními institucemi? Tak to dnes funguje. Něco říkají politici a energetici na konferencích a do novin, protože zejména ti velcí to říkat musí kvůli politikům a bankám. Něčemu jinému často skrytě věří, v něco jiného doufají.

Například ČEZ ve své strategii Vize 2030 slibuje do konce dekády snížit podíl výroby z uhlí z dnešní třetiny na 12,5 procenta a vybudovat obnovitelné zdroje o kapacitě šest tisíc MW. Nevěříte, že to je míněno vážně?

Takhle ostře bych to neřekl. Jejich sdělené je správné, chápu je. Lidé si přejí podobné závazky.

Německo plánuje pokrývat obnovitelnými zdroji do roku 2030 až 80 procent své spotřeby. Jsme s jejich trhem úzce propojeni, má na nás vliv. Jsou německé plány reálné?

V elektroenergetice možná ano. Ale to je jen malá část energetiky, přibližně 20 procent konečné spotřeby. Němci odstaví jádro, pravděpodobně i uhlí, to mohou zvládnout relativně rychle. Nastaví spoustu větrníků, fotovoltaiky, doplní to plynem. To může být reálné.

Ale dekarbonizovat do té doby zbytek energetiky, byť by jen na 90 procent, je nereálné. Vybudovat celou funkční novou energetiku je možné snad k roku 2070, ale ne dřív. Na to bych si vsadil i hodně velkou částku.

Má smysl co nejrychlejší budování obnovitelných zdrojů, jak po tom volají i čeští ekologičtí aktivisté?

Pro společnost je vhodné, aby to nebylo co nejrychlejší, ale také nákladově optimální. Uvedu velmi zjednodušený příklad. Dnes máme v Evropě asi 160 GW instalovaného výkonu ve fotovoltaice. V dnešních cenách to nákladově odpovídá 28 velkým jaderným blokům. Jenomže fotovoltaika má životnost 20 až 25 let, těch 28 reaktorů by mělo životnost 60 až 65 let. Za stejné investorské peníze by jádro dokázalo vyrobit čtyřikrát víc bezemisní energie.

A to nepočítám s náklady na všechnu tu flexibilní spotřebu, záložní a akumulační kapacity, které k obnovitelným zdrojům potřebujeme. Bateriová úložiště jsou dnes ekonomicky pro rutinní použití neúnosná. Můžeme ve velkém stavět přečerpávací elektrárny, ale i ty jsou drahé a jejich návratnost je běh na dlouhou trať. A pořád nemáme vyřešenou tu sezonní akumulaci.

Jaké tempo dekarbonizace je optimální?

V našich scénářích vychází jako ještě únosná varianta, při které by se do roku 2050 mělo přenést zhruba 60 procent konečné spotřeby od starých fosilních zdrojů ke zdrojům novým, ať už jaderným, plynovým nebo obnovitelným. To je obrovské tempo, ale ještě snesitelné. Ostrá hrana optima ale neexistuje.

Podle vás je tedy celý Green Deal a závazek dosáhnout do roku 2050 v Evropě uhlíkové neutrality jen iluzí?

Celková uhlíková neutralita je v tomto století naprostý nesmysl. Není to technicky řešitelné, vždyť jenom zemědělství má obrovské emise, i další obory. Museli bychom emise začít pohlcovat.

Proklamace této iluze, to je právě ten „doublespeak“. Jsme v situaci, kdy politika něco chce, ale neví, do jaké míry je to realizovatelné. Takže přestřeluje cíle a čeká, že na to trh zareaguje.

Je řada firem, které mají nízkou závislost na energii, takže si mohou dovolit náklady na zelenou energii neřešit. Řada byznysmenů deklarovaným cílům úplně nevěří. Mnoho se jich obává, že kdyby byli nyní investičně aktivní, mohli by na to doplatit. U těch poučených celkově vládne obrovská nejistota, jak to nakonec dopadne. To je hlavní důvod, proč se málo investuje do energetiky. Když se ale začtete do Frankfurter Algemeine Zeitung, vypadá to jako hotová věc.

Řada odborníků tvrdí, že se do energetiky neinvestuje, protože selhává energetický volný trh. Souhlasíte?

Nesouhlasím, trh funguje v rámci možností tak, jak má. Vždy, když je něčeho málo, roste cena, což omezuje poptávku, a naopak navyšuje nabídku. Je zásluhou fungujícího trhu, že jsme meziročně uspořili 19,6 procenta plynu, když se zvedla jeho cena. Trh má lví podíl na tom, že letos máme dostatek plynu. Obávám se, že kdyby trh nahradilo nějaké centrální plánování, dnes bychom tu měli regulační stupně.

Na světě je plynu i ropy dostatek. Když je očekávání růstu spotřeby a produkce v rovnováze, cena energií je stabilní. Když se něco vychýlí, může na tom spousta lidí nebo firem prodělat nebo dokonce padnout jako u nás Bohemia Energy. A spousta dalších na tom vydělá. To je prostě byznys. Zákazník z volného trhu bez nejmenších pochyb převážně profituje.

Energetická krize ale ukázala, jak je společnost na růst cen energií citlivá. Většina vlád musela sáhnout k regulacím a Evropská komise se rozhodla reformovat – „redesignovat“ – trh s elektřinou. Po reformě volá i řada českých energetiků.

Máme dobře fungující liberalizovaný trh. Je sice svázán určitými regulacemi, ale to se týká i všech ostatních trhů. Totálně volný trh s čímkoliv je absurdní mýtus.

Příčiny loňské energetické krize nemají nic společného s energetikou. Nastartovaly ji obavy o dostatek plynu a následný šok způsobený drahým plynem. Příčina ale byla geopolitická, přerušení dodávek ruského plynu způsobil geopolitický konflikt. Reagovat na to přestavbou trhu je nesmysl. Ten šok už je pryč, odezněl. Spotřeba plynu ani nemusela být regulována a ukázalo se, že krizi zvládneme.

Dnes se plyn na rok 2024 prodává za 53 eur na MWh, na rok 2025 za 45 eur. Tvrdím, že se dostaneme přinejmenším až ke 35 eurům. Dodávky jsou diverzifikované, záleží na dostatečnosti nových terminálů na LNG, na disponibilitě. Plyn v každém případě bude.

Z pohledu ceny vstupů žádný velký redesign trhu s elektřinou není třeba, udělejme jen drobné kosmetické změny.

Jaké?

Bylo by vhodné dobře vymezit systém takzvaného kapacitního mechanismu záloh výroby elektřiny (platby provozovatelům záložních zdrojů, pozn. red.). Systém by měl pobízet investory do nových energetických zdrojů. Nastavení by mělo být co nejvíc tržní, pak bude nákladově optimální.

Ale ona je třeba podpora státu i pro výstavbu jádra, na komerčním principu se dnes v Evropě jaderné elektrárny nestaví.

Jádro je extrémní případ, příliš velká zakázka, přílišná kontroverze a přílišné riziko. Je výhodou, pokud se na financování bude podílet stát, pokud se zaručí. Ale všechny ostatní zdroje to obecně nepotřebují. Potřebovat to nebudou ani malé modulární reaktory.

Máme tu ale další netržní opatření, vezměte si jen ten obrovský balík dotací na obnovitelné zdroje a vybrané technologie.

Když něco začnete dotovat, dodavatelé často nasadí ceny výš. Fotovoltaika se v Česku dnes velmi často vyplatí i bez dotací. Sami nyní chystáme na naší budově fotovoltaickou elektrárnu, bez dotace se investice vrátí do sedmi let. Velké většině zákazníků z výrobních firem, kterým radíme, to vychází podobně.

To, co by evropské energetice skutečně pomohlo, je transparentní investiční prostředí. Moc by pomohla například proměna systému obchodování s emisními povolenkami v systém zpoplatnění emisí tak, aby byl více předvídatelný. Cenu CO2 nemůže dobře určovat trh, protože požadavek snížit emise CO2 je v rozporu s ekonomikou a je diktován naším odhodláním snížit dopady globální změny klimatu.

S jistým zjednodušením můžeme říci, že emise CO2 bychom mohli snižovat jen a pouze jejich postupným transparentním zdražováním. Nepotřebovali bychom to řešit přes desítky strategií a další politické administrace. Kolik agendy, úředníků a nepředvídatelnosti by tím zaniklo…

Emisní povolenky ale Česko nemá a nebude mít ve svých rukou. Co můžeme dělat pro energetiku sami?

Například nedestruovat trh nápady, jako je státní obchodník s energiemi a podobně. Další a další zásahy do relativně volného trhu jsou cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly. Dále, pokud možno nechat výrobní zdroje co nejvíce v soukromých rukou. Pokusit se co nejvíce udělat prostředí energetiky předvídatelné. A nepřehánět to s dotacemi.

Není pro nás nebezpečné zůstávat součástí společného evropského energetického trhu? Dnes jsme schopni vyrábět elektřinu levněji než třeba Němci, ale nakupujeme ji za vysoké „německé“ ceny.

Tak první mýtus je, že levně vyrábíme elektřinu. Vyrábíme levně, protože vyrábíme většinou v elektrárnách, které jsou na sklonku svého života. Jenomže my nutně potřebujeme v energetice nové investice, a tomu odpovídají jiné cenové úrovně.

Druhý mýtus: V Německu je často nižší cena elektřiny než v Česku, za což mohou například dotované obnovitelné zdroje. Propojený trh do jisté míry vyrovnává ceny v jednotlivých zemích či zónách. Vyrovnává je tím více, čím lépe je propojený. V zemích, kde je aktuální přebytek a relativně levná elektřina, to může cenu navyšovat oproti stavu oddělení, v zemích, kde je nedostatek, to cenu naopak oproti vydělenému trhu snižuje.

Celkový efekt našeho zapojení do společného evropského trhu je ale z ekonomického pohledu dlouhodobě kladný. Tím spíš, že se Česko řítí do energetického deficitu. Hrozí, že během několika málo let budeme muset elektřinu dovážet, takže pro nás bude naopak výhodnější být součástí velkého celku.

To ale znamená přijmout i evropskou energetickou politiku a Green Deal. I když jeho cílům podle toho, co říkáte, nevěříte.

Vydělit se z trhu s čímkoliv je pro EU nepřípustné a buďme za to rádi. Na Západě je poptávka po dekarbonizaci větší než u nás. Pravděpodobně se ukáže, že je v požadované míře a čase neuspokojitelná.

Skeptičtější Česko je jen malou součástí EU, v mnoha věcech se budeme muset přizpůsobit. Když si něco přeje většinová populace EU, nemá smysl s tím bojovat. Říkám to, i když sám jsem velmi skeptický co do rychlosti. Snaha o rychlou dekarbonizace brzy začne narážet na realitu technických a finančních možností. Ve skutečnosti bude celá transformace pomalejší. A bude to muset stačit. Snažme se na tom vydělat, najít si jakoukoliv malou jistotu a tou se zabývat.