Uhlí skončí a jádro nás nezachrání. Podle experta zbývá odepisovaný plyn

Česko doufá, že útlum uhlí „nějak ukecá“. Proto stát ani soukromí investoři zatím nezačali pracovat na výstavbě zdrojů, které uhelné teplárny a elektrárny nahradí. „Je to nebezpečné,“ varuje Vratislav Ludvík, nestor českého plynárenství a stále jeden z nejrespektovanějších domácích expertů na energetiku.

Podle Ludvíka nepřežije v Česku uhelná energetika rok 2035 nikoliv z rozhodnutí politiků, ale prostě proto, že se přestane ekonomicky vyplácet.

„Stát se řítí do jisté propasti. V momentě, kdy přestaneme těžit uhlí, přijdeme o celý elektrárenský výkon pro regulaci, přijdeme o většinu kapacity centralizovaného zásobování teplem. Na řešení máme jen 12 let. Problém je zcela evidentní, je datovaný. Máme přesně určený čas k tomu, abychom definovali řešení a hlavně abychom ho realizovali,“ říká Ludvík.

Představy, že uhlí lze nahradit jádrem nebo obnovitelnými zdroji, jsou podle něj nereálné. Jako optimální řešení navrhuje výstavbu husté sítě malých plynových kogeneračních jednotek, jež vyrábějí teplo i elektřinu současně. Nejdřív by takové stanice měly vznikat na sídlištích.

Nedávno jste na sociální síti LinkedIn napsal: „Blížíme se značnou rychlostí k okraji energetické propasti a nepozorujeme, že by to kohokoliv alespoň trochu zajímalo.“ Co je ta blížící se propast?

Česká energetika i teplárenství jsou silně závislé na těžbě uhlí. Ale už za 12 let, kolem roku 2035, by mělo uhlí zmizet z energetického trhu a ze spotřeby. Když přestanete užívat uhlí, musíte nahradit elektrickou energii a teplo, které z tohoto uhlí vyrábíte. Parní uhelné elektrárny nám v současné době dávají 48 gigawatthodin ročně, mají instalovaný výkon 11,8 gigawattu. A toto musíme nahradit.

Jak to nejlépe vyřešit?

Teď se musím dopustit jedné technologické vsuvky. Výroba elektrické energie se člení na několik sektorů, které kryjí dodávku podle křivky spotřeby. Existuje základní výkon, který u nás zajišťují jaderné elektrárny a malá část uhelných elektráren. Tato výroba běží neustále a pokrývá základní spotřebu.

Dále existuje takzvaný regulační výkon. Tedy elektrárny, které pracují víceméně podle toho, jak se vyvíjí spotřeba elektrické energie. Platí totiž přírodní zákon, že elektřina, která vstupuje do sítě, se musí přesně rovnat elektřině, která se z ní odebírá. Není tam žádná časová tolerance.

To znamená, že když klesá spotřeba, musí okamžitě klesat dodávka, tedy i výroba.

K tomu slouží právě ten regulační výkon. A dále nastávají tzv. energetické (nebo odběrové) špičky, ty jsou v současné době kryty také parními uhelnými elektrárnami. Zbytek, takový ten superšpičkový výkon, dává voda, hlavně přečerpávací elektrárny.

Po odstavení uhlí nám zůstane zhruba základní výkon. A to ještě elektřinu zhruba jednoho temelínského bloku, kterou dnes vyvážíme, budeme muset nechat na tuzemskou spotřebu. S koncem uhlí však přijdeme o celý regulační výkon, bez kterého soustavu provozovat nelze.

Nemohou alespoň trochu pomoci obnovitelné zdroje, kterých u nás rychle přibývá?

Tyto zdroje jsou vynikající, skvělé. Mají jedinou nevýhodu. Musíte se modlit, aby vyráběly. Na obnovitelné zdroje se nemůžete spolehnout, dokud nebudete mít nějaké rezervy typu bateriových úložišť a podobně.

Pokud přestaneme těžit uhlí, přicházíme asi o 56 procent naší instalované kapacity. A to je ta propast, ten malér, který nás čeká. Tahle elektřina bude chybět, i když se bude zvedat podíl obnovitelných zdrojů třeba až na úroveň instalovaného výkonu těch rušených elektráren.

My potřebujeme nahradit uhelné zdroje během následujících 12 let něčím, co bude za prvé samostatně spolehlivé, za druhé ekonomicky přijatelné. A za třetí, neříkám, že žádoucí, ale nejméně škodlivé z ekologického hlediska. Něčím, co bude schopno krýt výkon zelených elektráren v době, kdy nevěje a nesvítí. Němci tuto situaci řeší plynovými elektrárnami.

Je vůbec objektivní důvod k tomu, abychom rušili těžbu uhlí do poloviny 30. let, když máme několik uhelných elektráren, na jejichž modernizaci společnost ČEZ v posledních 20 letech dala kolem stovky miliard korun? Má smysl je zavřít a stavět nové zdroje, na něž bude třeba vyrobit ocel, beton, přepravovat obrovské náklady na velké vzdálenosti a potom dovážet plyn v podobě LNG ze zámoří? Je to výhodné pro životní prostředí, když zvážíme celkovou uhlíkovou stopu obou variant?

Jednou jsem si to počítal. Plynová kogenerační elektrárna má termickou účinnost kolem 64 až 65 procent. Moderní parní elektrárny na uhlí se pohybují kolem 30 procent. To znamená, že jejich účinnost je méně než poloviční. V plynových zdrojích palivo lépe využijeme a emise by vyšly asi na 80 procent poklesu.

Má ale plyn perspektivu? Je to přece jen fosilní palivo.

Česká vláda vyjednala v Bruselu v rámci taxonomie dvě výjimky významné pro Českou republiku, a to zařazení jádra i plynu mezi zelená paliva. Zemní plyn je považován za ekologické palivo v případě, že nahradí uhlí. Co se týče jaderné energetiky, tak je tu podmínka postavit trvalý sklad jaderného paliva. Ten je mnohem dražší než samotná jaderná elektrárna.

Navíc pořád nemáme jasno, kde by v České republice měl být umístěn.

Ona je tu hlavně otázka, jestli potřebujeme jádro stavět. Dodává jenom ten základní výkon a my základního výkonu budeme mít relativně dost. Myslím, že při ekonomické situaci a perspektivě tohoto státu, s ohledem na zadlužení státu a podobně, by byl šílený nápad pustit se do jaderné elektrárny. Ale vím, že v tomto mám řadu oponentů.

Týká se vaše skepse vůči jádru i malých modulárních reaktorů? Jejich stavba by měla být, jak si slibujeme, rychlejší, a tím pádem ekonomičtější.

Mám vůči jaderné energetice námitky. Je to jedna z nejnebezpečnějších věcí, které lidstvo za dobu své existence vytvořilo. Nejsem s jádrem kamarád. Ale to nevadí, vraťme se k otázce, čím nahradit uhlí. Na řešení máme jen 12 let. Nemůžeme teď jen vytvářet energetické koncepce, času je málo.

V každém případě nestihneme do půli 30. let spustit ani ten jediný, již několik let připravovaný nový jaderný blok v Dukovanech.

Ani náhodou. Vždyť se tam ještě ani nekoplo. Takže čím nahradit uhlí? Jsem přítel plynu. Domnívám se, že by bylo velmi jednoduché postavit velkou síť malých zdrojů na bázi kogenerace, tedy na výrobu elektřiny a tepla z plynu.

Těmito kogeneračními jednotkami by se měly nahradit v prvé řadě všechny předávací stanice tepla u sídlišť. Za druhé, měli bychom z nich vytvořit celou kompletní zálohu zelených elektráren tak, aby bylo možno z nich plynule dodávat elektrickou energii za situace, kdy počasí není solárům a větrníkům příznivo.

Když energetici komentují budoucí rozvoj české zdrojové základny, mluví spíš o velkých elektrárnách. Vy tvrdíte, že by nám stačila soustava malých kogenerací?

Samozřejmě. Dokonce lépe než jakákoliv jiná zařízení, protože jsou operativnější, flexibilnější. A hlavně je můžete propojovat do sérií. Takže jestliže potřebujete zdroj s ideální regulační funkcí, tak stačí propojit dálkově několik plynových výkonnějších zdrojů. Můžete je řídit z centra. A plynová elektrárna ve srovnání s normální parní elektrárnou naběhne ve zlomku času.

Podle odborníků ze státní společnosti ČEPS bude česká energetika potřebovat až čtyři nové jaderné bloky. Bez nich bychom se díky výstavbě mnoha kogeneračních jednotek také obešli?

K jaderným blokům není důvod, protože u jádra není člověk schopen regulovat výkon, rozhodně nikoliv rychle. A regulovat jadernou elektřinou je strašně drahá věc. Je to v podstatě spíš otázka tří, možná čtyř větších kogenerací nebo paroplynových elektráren. Jenomže tím pokryji pouze část regulačního výkonu v elektřině. Nepokryji tím to, co mi útlumem uhlí odpadne z centrálního zásobování teplem. A my budeme potřebovat jak centralizované teplo, tak regulační výkon a k tomu zálohování zelené elektřiny. Tyto tři prvky musíte dát dohromady.

Na všechny tyto tři funkce by tedy podle vás stačila soustava většího počtu kogeneračních jednotek, které zároveň vyrábějí elektřinu a teplo. Mluví se o této variantě mezi energetiky?

Nemluví. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že za laxností, se kterou v současné době jak energetika, tak stát přistupují k uzávěře těžby uhlí, je úvaha, že se to nějak přežije. Že to uhlí „ukecáme“. Myslím, že právě v to všichni potichu doufají.

A opravdu není možné protáhnout životnost uhlí za roky 2033 či 2035? Poláci počítají se spalováním uhlí po delší dobu. A zdá se, že uhlí do druhé půli 30. let přežije i na východě Německa, kde zatím o útlumu není rozhodnuto.

V současné době se v Bruselu projednávají povolenky. Skončí to tím, že se povolenky nebudou rozdávat zdarma, ale budou se platit. Náklady na výrobu z uhlí pak násobně naskočí. Věřím, že východní Německo uvažuje stejně jako naši představitelé, jako Poláci. Doufají, že uhlí ještě přežije. Ale nevsadil bych na to ani boty.

Co by měl tedy teď dělat stát, respektive Ministerstvo průmyslu a obchodu, které je zodpovědné za energetickou koncepci a energetickou bezpečnost?

Nevím, jakým způsobem přemýšlejí na ministerstvu v současné době, protože už to je přece jen řada let, co jsem se tam „ometal“. Zřejmě vycházejí z dojmu, že jaderná elektrárna je náhradou za uhlí. Ale to není a nebude, nemůže být z fyzikálních důvodů. Vycházejí z toho, že to s uhlím nějak ještě „ukecáme“. Ale neukecáme.

Tento stát se řítí do jisté propasti. V momentě, kdy skutečně přestanu těžit uhlí, přijdu o celý elektrárenský výkon pro regulaci, přijdu o většinu kapacity centralizovaného zásobování teplem. Na řešení máme jen 12 let. Tento problém je zcela evidentní, je datovaný. Máme přesně určený čas k tomu, abychom nalezli řešení, definovali ho a hlavně ho realizovali. A jediné, co se dá realizovat, jsou ony paroplynové jednotky. Jsou to běžné standardní výrobky, nic speciálního, nepotřebujeme k tomu žádný výzkum.

Budeme ale mít na plynovou energetiku dost plynu?

Odhaduji, že by spotřeba plynu, která je dnes někde kolem sedmi miliard krychlových metrů, mohla stoupnout na nějakých 14 miliard. Naše plynárenská soustava byla dimenzována na přepravy daleko většího objemu plynu, než by byl potřeba v tomto případě.

Ale ta soustava byla postavena na levný plyn proudící z bývalého Sovětského svazu, s kterým už nelze počítat.

To je řešitelné. Rouru máme, je jen otázka, odkud ji sytíte. Když ji nebudete sytit z východu, můžete to dělat ze severu. V Německu se staví stanice na LNG, které jsou přímo napojené na Českou republiku dvěma vysoce kapacitními plynovody. Není problém sem těch 14 miliard kubíků plynu dostat.

Dá se ale čekat, že až se Čína definitivně vzpamatuje z následků covidu, vrátí se k rychlému růstu. Bude se rozvíjet Indie a řada afrických zemí. Globální poptávka po plynu bude stoupat. Co to udělá s jeho cenou na světovém trhu?

Přijde na to. Evropská unie se zhlédla ve volném trhu jako jediné spáse všehomíra a předpokládá, že v plynárenství lze zavést trh právě tak jako v elektroenergetice. Je to mýlka. V současné době pro Evropu pracuje pět nebo šest zdrojů plynu, to je počet, který spíš směřuje ke kartelu, nikoliv ke konkurenci.

Ale plynu je fyzikálně, pod zemí, dostatek. Nic zásadně nebrání zvyšování jeho dovozu a ceny budou směřovat ke stabilizaci na takové úrovni, aby se uživili všichni. Podle mne bude mezi dodavateli vznikat mentalita podobná účastníkům kartelu OPEC. Budou sledovat, aby byl zisk z plynu pro jednotlivé těžaře vyrovnaný. Ale pro ně je důležité plyn prodávat. Kdyby nasadili vysoké ceny, přijdou o zisky, které potřebují.

Jak se podle vás bude cena plynu vyvíjet v příštích měsících a letech?

Osobně se domnívám, že během tohoto roku do podzimu klesne cena ještě o nějakých možná až 30 procent.Předpokládám, že na podzim může dojít k nějakému malému cenovému hrbu, až se bude počítat, kolik plynu je v zásobnících a jaký je nutný rozsah nákupu. Protože ono není důležité, jak je zásobník plný, ale jestli máte k dispozici smlouvy s producenty plynu. To znamená s Norskem, se Spojenými státy a tak dál. Plus smlouvy na cesty, které plyn přivádějí.

Co by tedy teď měla dělat vláda? Motivovat investory, pobízet k výstavbě soustavy malých kogeneračních elektráren? Vstupovat do jednání o kontraktech na plyn? Nebo do těchto obchodů má stát vstupovat jen v podobě společných nákupů Evropské unie?

Pravda, kontrakty na plyn se dříve dělaly na úrovni státní. Tehdy se vytvářely jiné vzorce pro ceny, než bylo uváděno zákazníkům – hlavně pro Německo, Itálii, Francii a Rakousko. I my jsme plyn získávali významně levněji, než potom bylo deklarováno na fakturách za spotřebu. Ale to už pominulo, ruský plyn skončil téměř úplně a myslím si, že do konce tohoto roku skončí zcela.

Evropská unie může pro obchod vyjadřovat podporu. Je jediná věc, kterou může skutečně dělat a kterou už měla udělat dávno, ale zatím tak neučinila – centralizovaný nákup zemního plynu pro Evropskou unii. Ale nákupní organizace stejně musí být složena z největších importérů, kteří vlastní ony smlouvy.