Evropská těžba plynu klesá, závislost na Rusku roste

Od konce minulého týdne kolísají dodávky plynovodem Jamal, který dopravuje ruský plyn přes Bělorusko a Polsko do Německa. V úterý Jamal zcela vyschl. Na trhu to vyvolalo paniku, ceny po dočasném zklidnění opět letí vzhůru.

K obratu k lepšímu v dohledné době nedojde, shodují se analytici poradenské společnosti EGÚ Brno Michal Kocůrek a Petr Čambala. Dva zkušení experti na trh se zemním plynem v rozhovoru pro SZ Byznys vysvětlují, jak se závislost Evropy na ruském plynu postupně zvyšuje.

Proč trh tak zběsile reaguje na úbytek plynu v Jamalu? Je to opravdu důvod k panice?

Michal Kocůrek: Nejde pouze o aktuální pokles již tak nízkého využití kapacity Jamalu. Aktuální propad o více než polovinu toho, co jsme mohli sledovat v posledním měsíci, se pohybuje na úrovni zhruba šestiny celkové kapacity plynovodu.

Přitom zveřejněné rezervace kapacity Jamalu na měsíc leden 2022 se pohybují na téměř stejně nízkých hodnotách, tedy jen asi 19 milionů kubíků denně. Mírné navýšení proběhlo u aukcí kapacity na ukrajinsko-slovenském propojení. Nicméně pořád je to signál, že k výraznému navýšení dodávek ruského plynu do EU nedojde ani v lednu, ba naopak – ještě se mírně mohou snížit.

Co za poklesem může být?

Petr Čambala: Může za tím být snaha Ruska nebo Gazpromu dostatečně jasně ukázat, že jedinou cestou k navýšení dodávek je zprovoznění plynovodu Nord Stream 2. Zároveň ale není stále jasné, jestli evropští odběratelé vůbec požadují od Gazpromu více plynu. Protože to, co měli dopředu nasmlouváno, Gazprom údajně plní.

Jak se vlastně tvoří cena plynu ve střední Evropě?

MK: Český trh se řídí tím, co se děje na evropských trzích. Když se podíváte na referenční trh TTF v Nizozemsku, víceméně se ceny jedna ku jedné přenášejí do Česka. Nemyslím, že by bylo v silách kohokoli v Česku toto jakkoli ovlivnit. Jen v okrajových částech Evropy to může vypadat trochu jinak.

PČ: Většina plynu do Evropy je dodávána na základě dlouhodobých kontraktů, které mají svoje vlastní vazby a ceny.

Jaká je evropská roční spotřeba?

PČ: V EU se pohybujeme na úrovni necelých 400 miliard kubíků. Podle statistiky přitekla za rok 2019 do Unie asi třetina plynu v podobě zkapalněného LNG, dvě třetiny plynovody.

Ten poměr je setrvalý, nebo v jednotlivých letech kolísá?

MK: V letech 2018 i 2019 do Evropy přicházelo hodně LNG. V Číně tehdy klesla poptávka, takže LNG mířil k nám za velmi nízké ceny, prodalo se ho tu až 100 miliard kubíků. Proto tu klesala cena plynu až tak, že jsme se v roce 2020 dostali k pěti eurům za megawatthodinu.

Byl to ale spíš exces, v předchozích letech se do Evropy dodávala sotva polovina. Loni se v tom promítl covid. Přišel pokles ekonomiky a jako první se rušily dodávky LNG. Rušily se dokonce i už nasmlouvané objednávky. Prodej LNG v Evropě klesl někam k 70 miliardám kubíků a teď tvoří jen zhruba čtvrtinu importu do zemí EU.

Co to dělá s cenou LNG?

PČ: U LNG se víc než u klasického plynu řídíme spotovou cenou volného LNG na trhu. Asi 70 procent LNG se obchoduje na základě dlouhodobých kontraktů, jejichž ceny jsou aktuálně nižší. Celkově ale cenou LNG hýbe především poptávka z Asie, klíčová je Čína. Ceny LNG jsou výrazně ovlivněny celosvětovým trhem, není to evropská záležitost. A v Číně je teď cena LNG vysoká, velmi blízká evropské úrovni.

MK: Dlouhodobě je největším importérem LNG Japonsko, Čína ho ale předloni předběhla. Další velký odběratel je Jižní Korea, ale objevují se také další země jihovýchodní Asie, kde se dovoz LNG rychle rozvíjí. Evropský region nebyl vnímán jako rostoucí odbytiště, říkalo se mu „trh poslední naděje“. Což znamenalo, že když už nikdo ve světě LNG nechce, tak ho vždycky můžete zavézt do Evropy.

PČ: Právě světová poptávka po volném LNG je hlavní faktor, který ovlivňuje ceny plynu v našem regionu. Jeho spotová cena určuje ceny pro Evropu právě v situacích, jako je ta současná, kdy máme aktuálně nedostatek plynu na trhu. Levněji nám ho nikdo neprodá.

Jak silný vliv na cenu našeho plynu má Rusko?

MK: Dalším faktorem rozhodujícím pro cenu na burze ve střední Evropě je fyzická dodávka. Ta je z velké části realizována na základě dlouhodobých kontraktů. My nevidíme přesně do toho, jak jsou v kontraktech stanovené ceny. Ale víme, že Gazprom dlouhodobě ustupuje od předchozích způsobů stanovování ceny a stále více do svých kontraktů zahrnuje proměnlivou složku postavenou na cenách plynů na trhu v Evropě.

Kdo jsou hlavní odběratelé ruského plynu od Gazpromu v Evropě?

PČ: Dodávky řeší mezistátní dohody a na ně navázané kontrakty velkých firem, ať už je to RWE Supply & Trading, které realizuje dodávky pro Českou republiku, dále OMV, Shell a podobně.

Dlouhodobé kontrakty postupně ztrácejí na významu, burza má v plynovém obchodu stále větší váhu. Kdy tato změna začala?

PČ: Ona se začala výrazně projevovat po roce 2010 s rozsáhlejší liberalizací trhu v Evropě. Tlak šel přes zmíněné velké odběratele, kteří pomocí arbitráží tlačili na dodavatele, aby ceny nebyly tolik závislé na ropě a ropných produktech. A aby se víc přiblížil tomu, jak se otevírá trh v Evropě.

V roce 2013 vedla třeba takový spor s Gazpromem společnost RWE. Šlo o doložku „take or pay“, kdy RWE musela odebírat nasmlouvaný plyn, který prodávala na trhu, kde ho levněji nakupovali menší dodavatelé a pak RWE konkurovali na lokálních trzích.

Odkud přesně pocházejí dodávky plynu, který se prodává v Česku? Je i u nás plyn ze zámořských dodávek LNG?

MK: Střední Evropy se týká jediný LNG terminál v Polsku. Má relativně nižší kapacitu ve srovnání s jinými LNG terminály v Nizozemsku, ve Francii, v Itálii, ve Španělsku. Česká republika se zásobuje primárně plynem dopravovaným pomocí plynovodů, dominantně na základě kontraktů s Gazpromem.

Když je letos plynu v Evropě takový nedostatek, proč se nepovedlo jednoduše dodávky LNG zase navýšit na předloňskou úroveň?

MK: Dalo by se to, kapacitu máme, můžeme dodávku LNG zdvojnásobit. Ale ty velké firmy, které dovážejí plyn do Evropy, by si musely domluvit kontrakty. Je velmi komplikované nakupovat plyn jen na volném trhu ve chvíli, kdy poptávka roste.

Kdyby měli dovozci kontrakty dohodnuté dlouhodobě dopředu, navázané třeba na americký index burzy Henry Hub, tak se dnes dostáváme k cenám zhruba 25 eur za megawatthodinu. A to i přesto, že třeba v Americe je trojnásobně dražší plyn než loni.

To bychom se ale také museli zapojit do realizace LNG terminálu, který v Americe vzniká. V USA je v plánu vývoz dalších až 80 miliard kubíků plynu přes nové LNG terminály. Ale ty jsou zatím v plánu, není jisté, že se opravdu všechny zrealizují. K tomu je třeba mít dopředu nasmlouvané kontrakty. Takhle to mimochodem dělá Polsko.

Proč je americký LNG o tolik levnější?

MK: Zaprvé plyn se v USA často těží spolu s břidličnou ropou. Část nákladů se dá přenést do její ceny. Druhá věc je, že je americký trh extrémně likvidní. A třetí věc – v USA funguje jiné vnímání investičního rizika. Je hodně firem, které se na plynu spálily a prodělaly, ale pořád je nahrazují nové, které jdou do těžby a věří, že se ceny pohnou. A právě teď se ceny pohnuly a ony jsou schopny vydělávat.

Kdo jsou největší dodavatelé LNG do Evropy?

MK: Historicky to byl Katar, ten ale v poslední době ztrácí první pozici a nahrazují ho USA. Hned za nimi je Rusko následované Nigérií a Alžírskem.

Rusko je dovozcem LNG do Evropy? Mluví se o něm jen v souvislosti s dodávkou plynovody…

MK: Rusko má dva LNG terminály. Jeden na Sachalinu na Dálném východě, tím zásobuje především japonský trh. A jeden na poloostrovu Jamal, kde se dnes rozvíjí jedna z hlavních těžebních oblastí Ruska. Nejaktivnější tam ale není státní Gazprom, ale Novatek – soukromá ruská společnost zaměřující se na těžbu plynu a vývoz LNG. Vyvážet zemní plyn plynovodem smí jen Gazprom, částečně proto vznikl i tento LNG terminál. A dodávky LNG do Evropy postupně rostou.

Jaká je pozice Ruska v dodávce plynu do Evropy?

PČ: Je to největší dodavatel. Rusko dnes pokrývá zhruba polovinu plynového importu do zemí EU.

MK: Ruský podíl se přitom mírně navyšuje. Byť nám trošku klesla spotřeba, za posledních deset let zároveň výrazně klesá evropská domácí těžba. Netýká se to jen Norska, které má minimální spotřebu plynu a obrovskou těžbu. Norsko naopak za posledních deset let mírně navyšovalo těžbu, která je primárně určena pro dovoz do Evropy.

PČ: Norsko je zajímavý hráč. V poslední době bylo schopné navyšovat těžbu, kulminovala na nějakých 120 miliardách kubíků před třemi lety. Nedávno také pod tlakem současné krize Norové zmínili, že budou ochotní rozvíjet nová ložiska, především ta poblíž stávajících podmořských plynovodů.

Norsko, zdá se, funguje pragmaticky. Nepůsobí jako výrazný podporovatel Green Dealu, svou ekonomiku částečně postavenou na fosilních palivech si chce nějakým způsobem zachovat.

Norsko není členem Evropské unie. V samotné Unii je největším těžařem Nizozemsko?

MK: Samozřejmě, tam jde ale těžba dolů. Ještě před deseti lety těžili ročně 75 miliard kubíků, letos 20. A chtějí jít na úplné minimum, tlumí své největší těžební ložisko Groningen kvůli nepříznivým dopadům na okolí, což jsou lokální zemětřesení.

PČ: V Nizozemsku je i řada menších ložisek, těžba ale celkově klesá, z letošních 20 miliard kubíků se čeká do pěti let pokles na deset.

Co další evropský těžař – Velká Británie?

MK: I ta už je mimo EU a i tam je produkce nižší, než bývala. Letos se pohybuje kolem 30 miliard kubíků. Pak se těží v Německu, v Polsku, v Itálii, ale celkem nevýznamné jednotky miliard. Největším těžařem po Nizozemsku v samotné EU se dnes stává Rumunsko s 10 miliardami kubíků ročně. Tam měla velké ambice na rozvoj těžby rakouská skupina OMV, nicméně se nedohodli s rumunským státem na nastavení odvodů a poplatků z těžby.

PČ: Evropské země každopádně nejsou tak významní dodavatelé, aby mohly s evropskou poptávkou zahýbat. Ovšem kdyby nešla těžba v poslední dekádě tak výrazně dolů, mohly Nizozemsko nebo Británie vyřešit to, co se děje letos – vykrýt výpadek, který nám chybí, a omezit tak prudký růst cen.

Podílejí se na poklesu těžby v Evropě jen objektivní přírodní podmínky, nebo také tažení proti fosilním palivům? Banky odmítají fosilní projekty financovat, Evropská komise stále neřekla, jestli plyn uzná za udržitelný v připravované taxonomii…

PČ: V Unii už je shoda na tom, že plyn bude uznán jako udržitelné palivo na přechodnou dobu, že bude mít investiční podporu do roku 2030, ale za poměrně striktních podmínek.

Nicméně se o tom dlouho diskutovalo, investoři byli dlouho v nejistotě. Opravdu se politika na snižování evropské těžby nepodílí?

MK: Spíš nepodílí. To myslím naprosto vážně. Ani dříve, když se hlasitě mluvilo o skvělé tranzitivní roli zemního plynu a jeho budoucnosti v energetickém mixu EU, se fakticky nikde neobjevovaly projekty na rozvoj těžby. Byl tu takový menší záchvěv mezi lety 2005 až 2012, kdy se diskutovalo o potenciálu břidličného plynu v Evropě. Dělaly se různé studie a výzkumy, především v Polsku. Ale s minimálním efektem a žádná reálná nová potenciální ložiska se nerozvíjejí.

Každopádně je Evropa závislá hlavně na dodávkách od Gazpromu. Proč jsou nižší než v minulých letech?

PČ: My máme z trhu smíšené informace. V podstatě ten, kdo má s Gazpromem smlouvy, má dodávky realizované v podmínkách těch smluv a jeho potřeby jsou asi saturovány dostatečně. Ale když se díváme na toky plynu z Ruska, vidíme, že jsou výrazně nižší, než bývaly dříve, a úplně si nedokážeme vysvětlit proč.

Není to proto, že si obchodníci prostě méně objednali pod dojmem loňského ekonomického poklesu?

MK: Určitě ano. Ale pokud obchodníci vnímají, že je na trhu velmi drahý plyn a větší množství ruského plynu by tu cenu snížilo, tak bych očekával, že si třeba pokusí přiobjednat. Z dovozců si nějak nikdo nestěžuje, že mu Gazprom odmítá dodávky.

PČ: Podle dostupných informací Gazprom objednávky plní. Co je objednáno, to dodává. Víme ale, že po loňské zimě Gazprom plnil primárně domácí zásobníky plynu, až pak by pokrýval doobjednávky. Ale do vztahů dovozců s Gazpromem v tuto chvíli nikdo nevidí.