Článek
Evropské chemičky jsou zasaženy energetickou krizí, vyšší náklady na elektřinu, plyn a suroviny je nutí přesouvat výrobu do zámoří.
„Přes asociace, ve kterých jsme angažovaní, o tom mluvíme s politiky, primárně v Evropské unii, s Evropskou komisí. Ale oni to zatím nereflektují,“ stěžuje si místopředseda představenstva skupiny Agrofert ve druhé části rozhovoru pro SZ Byznys (první část, v níž Cingr upozorňuje na rostoucí dovozy chemické produkce z Ruska i z dalších mimoevropských destinací, jsme zveřejnili v úterý zde).
Podle Cingra politici místo toho, aby hledali cesty k podpoře ekonomiky, „zrychlují Green Deal“. „Snižovat emise není špatně, ale měli bychom to dělat chytře. Amerika svůj průmysl přesvědčuje subvencemi, nás tady penalizují cenou povolenek,“ prohlašuje Cingr.
Vláda USA zavedla protiinflační zákon IRA (Inflation Reduction Act), který podporuje místní průmysl. Znevýhodňuje dovoz průmyslového zboží, motivuje k výrobě na americké půdě. Evropská komise zareagovala návrhem nového nařízení na podporu zeleného průmyslu, takzvaným Net Zero Industry Act. Nařízení mimo jiné omezuje některé pravomoci členských států s cílem usnadnit a urychlit investice do moderních „zelených“ projektů. Návrh nyní připomínkují členské státy. Jak ho hodnotíte vy?
My ho analyzujeme. Ale zatím to nevypadá, že by to mělo stejně pozitivní efekt, jaký má zákon IRA v Americe.
Evropa musí změnit systém svého přístupu k průmyslu. Dnes motivuje vlastní průmysl sankcemi, zatímco Amerika ten svůj motivuje subvencemi. Zároveň Evropa nechrání svůj trh. Máme podle mne dvě možnosti: buď budeme dělat to, co Amerika a Čína, anebo si musíme nějak chránit trh: Jsme exportní region pro řadu výrobků, technologicky jsme na tom dobře, třeba v potravinách jsme přebytkoví a vyvážíme je. Určitě je možné to ve světě za něco vyměnit. Evropa musí změnit přístup, jinak dojde k její deindustrializaci.
Petr Cingr, místopředseda představenstva skupiny Agrofert.
Řada lidí ale řekne, že to bude dobře, protože úbytek průmyslu v Evropě definitivně sníží naši emisní stopu a pomůže to zpomalit klimatickou změnu.
Jenomže deindustrializace Evropy nebude mít pro globální emisní stopu ve finále žádný význam. Globálně bude produkce emisí významně horší než dnes, protože se výroba přesune do zemí, které mají méně přísnou emisní regulaci.
Zabránit dovozům ze zemí, kde si s emisemi nedělají hlavu, by ale mělo chystané evropské uhlíkové clo, ne?
Otázka je, jestli bude fungovat. Čína sice buduje uhelné elektrárny, protože nemá dostatek energetických zdrojů, ale zároveň staví ve velkém i obnovitelné zdroje. Nejspíš bude schopná posílat sem zboží s certifikátem, že má nulovou emisní stopu a je vyrobené za pomoci zelené energie. A budeme schopni kontrolovat, jestli čínský certifikát, díky kterému nebudou platit uhlíkové clo, je v pořádku?
Evropská unie nemá schopnost kontrolovat ani dnes zakázaný import, už teď je to vidět. Vozí se sem zboží z Ruska. Nebo z Íránu, který je taky sankcionovaný, ovšem to zboží nepřijede s íránskými papíry, ale například s ománskými.
Nereálné cíle
Dokáže evropský průmysl snížit své emise tak, aby byla Evropská unie v roce 2050 uhlíkově neutrální, jak předpokládá dohoda Green Deal?
Ne. Nastavované limity jsou naprosto technicky nereálné. Dnes platí legislativa, která říká, že v průmyslu musíme plyn nahradit do roku 2030 minimálně z 50 procent zeleným vodíkem. Přitom dnes žádný zelený vodík neexistuje. Jasně, je na to ještě sedm let. Ale než dostanete stavební povolení na takovou jednotku, trvá to tři roky. A to se nebavíme o liniových stavbách. Na výrobu zeleného vodíku potřebujete desetkrát víc zelené elektřiny. Elektřiny, kterou zaprvé neumíme vyrobit a zadruhé přenést.
Když to politikům vysvětlujete, řeknou, že to chápou. Řeknou: „My to víme, ale my vás musíme motivovat a tlačit, protože když to neuděláme, tak se to nestane.“
Zelený vodík je přitom hlavní nadějí energetické a průmyslové transformace. Kdy je podle vás reálné ho v dostatečném množství vyrábět z přebytků obnovitelných elektráren?
Určitě ne do roku 2030. Možná nějaký bude v roce 2050. Na světě běží desítky projektů, obvykle teprve ve fázi studie proveditelnosti, na miliony tun zeleného vodíku. V Namibii, v Chile, v Peru, v Kataru… Ale nikdo zatím výrobu neprovozuje v průmyslovém měřítku. Teď se v Evropě začalo mluvit o tom, že budeme vodík dovážet. Respektive ne vodík, ten se obtížně přepravuje, ale mohl by se vozit v podobě čpavku nebo metanolu.
Není to řešení? Vodík by se mohl vyrábět s vynaložením velmi levné zelené elektřiny v místech, kde jsou pro její produkci nejlepší podmínky i dostatek místa. Třeba na Sahaře.
No, když si řeknete: dobře, vyrobím vodík, potřebuju na to desetkrát tolik elektřiny, vyrobím z toho čpavek, ten načerpám do lodě, odvezu ho 14 000 km, tady postavím jednotku na přeměnu čpavku na dusík a vodík, vodík nacpu do trubky a dusík pustím do vzduchu, efektivita a ekonomika budou strašné. Bude to extrémně drahé.
Ale zatímco Evropa chce jen zelený vodík, Amerika podporuje modrý vodík – tedy výrobu vodíku z jejich zemního, resp. břidlicového plynu se zachycováním a ukládáním oxidu uhličitého pod zem. Je to vyzkoušená technologie, funkční, významně levnější než zelená cesta v Evropě a taky nízkoemisní.
Barvy vodíku
Obnovitelný nízkoemisní vodík se má používat jako náhrada fosilních paliv. V říjnu 2023 přijala Evropská unie směrnici, která stanoví závazné cíle pro jeho nasazení v dopravě a průmyslu.
V roce 2030 má podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie v EU činit minimálně 42,5 procenta. V dopravě mají jedno procento spotřebované energie zajistit obnovitelná paliva nebiologického původu (tzv. RFNBO), což může být právě zelený vodík. V průmyslu má obnovitelný vodík do roku 2030 nahradit 42 procent dnes používaného fosilního vodíku. Směrnici má ČR implementovat do roku 2025.
Vodík je označován podle způsobu výroby různými barvami.
- Zelený vodík se má vyrábět s využitím solární, větrné nebo vodní energie. Je považován za bezemisní.
- Šedý vodík se vyrábí chemickým štěpením zemního plynu, případně ropných zbytků. Při procesu však uniká do ovzduší oxid uhličitý.
- Modrý vodík se vyrábí chemickým štěpením zemního plynu se zachycením a uložením oxidu uhličitého pod zem. Je považován za nízkoemisní, EU však zatím tyto technologie nepodporuje.
- Růžový vodík – tak lze označovat vodík vyrobený z přebytečné jaderné energie. Je nízkoemisní, podle loňské směrnice jím ale mohou nahrazovat fosilní paliva jen ty státy, které mají více než poloviční podíl jádra na energetice - což se netýká České republiky.
Kdybych byl politik
Co byste dělal, kdybyste byl politik a chtěl vyhovět většinovému evropskému volání po rychlé dekarbonizaci?
Minimálně na nějaké přechodné období dvaceti třiceti let budeme mít k dispozici zemní plyn. Může ho mít k dispozici i Evropa. Využil bych ho podobně, jako to činí USA, protože je to technicky zvládnutelné a již dnes máme nízkoemisní technologie na výrobu finálních výrobků. Časově se to dá stihnout a hlavně to nezatíží populaci extrémními náklady. Jasně, zelená ekonomika jednou bude, možná za 30 nebo za 50 let. Technologický rozvoj půjde dopředu. Ale dnes je jisté, že to bude extrémně drahé a lidé to budou muset zaplatit.
Evropa by měla změnit přístup, akceptovat i „modré“ vodíkové řešení se zachycováním a ukládáním oxidu uhličitého pod zem. Myslím, že k tomu nakonec stejně dojde. Též by se měla zamyslet nad možností těžby břidlicového plynu, který Evropa má, ale na rozdíl od jiných kontinentů se rozhodla jej nevyužít.
Není správné tlačit na rychlou dekarbonizaci, aby se vývoj technologií pod tímto tlakem urychloval?
Kdybych já byl politik, tak bych se snažil cíle pro dekarbonizaci časově rozvolnit. To vidíte v Číně, která řekla, že do roku 2050 nedokáže být uhlíkově neutrální, ale do roku 2060 ano. Teď ještě staví uhelné elektrárny, protože takový zdroj má životnost 20 nebo 30 let. Ale investuje ve velkém i do obnovitelných zdrojů, protože chce mít levnou energii. Získá tak čas a šanci držet ceny finálních výrobků od aut po chleba na rozumné úrovni. A vytvoří si prostor na to, najít alternativní technologie, které nebudou ve finále znamenat prudký růst cen.
Když srovnáte přístup jednotlivých vlád v zemích, kde má Agrofert své chemické továrny – tedy v Německu, Česku a na Slovensku –, ke krizi, jak z toho kde vycházejí?
Německo nejlépe. Česko a Slovensko zhruba stejně, jen Slovensko pomáhá víc obyvatelstvu, tam jsou ceny energií zastropované významně níž než u nás.
V Německu jsou naopak ceny pro průmysl zastropované níž než ceny pro obyvatelstvo. Vnímají tam, že je důležitější podpořit průmysl. Protože když průmysl udržíme v chodu, bude mít obyvatelstvo peníze, aby zaplatilo ceny energií. Ztráta průmyslu ničemu nepomůže.
