Evropa jde do další pasti, varuje expert. EU zkouší opravit energetický trh

Když loni v srpnu vyletěly ceny elektřiny a plynu do dříve nepředstavitelných výšin a vlády začaly obrovskými finančními injekcemi zachraňovat spotřebitele, rozhodla se Evropská komise k zásadní přestavbě systému obchodování s energiemi. Předsedkyně Ursula von der Leyenová slíbila „hlubokou celkovou reformu trhu“.

Na reformě se pracuje. Co v tomto procesu chce prosadit Česko, na jehož domácnosti energetická drahota dopadá nejhůř z celé Evropy? Nevíme. „Je otázka, do jaké míry s nastavením trhu něco dělat chceme,“ odpověděl na tuto otázku pro SZ Byznys ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela.

Podle Jaroslava Míla, exšéfa ČEZ, exprezidenta Svazu průmyslu a dopravy a bývalého zmocněnce Babišovy vlády pro výstavbu nového jaderného bloku, je velká chyba, že Česko nemá na řešení jasný názor.

Míl jako jeden z prvních v březnu loňského roku předpověděl energetickou krizi, která na podzim vyvolá společenské pnutí a vyžene rozzlobené občany do ulic. Nyní v dalším rozhovoru pro SZ Byznys popisuje vady současného systému a navrhuje možné cesty.

Existuje vůbec jednotný evropský trh s elektřinou?

Evropský trh s elektřinou je soustava vzájemně provázaných dílčích trhů. Cílem liberalizovaného trhu má být nízká cena pro spotřebitele, stabilní prostředí a rozvoj odvětví. Tvrzení, které se u nás šíří a je stále opakováno, že máme liberalizovaný společný evropský trh s elektřinou, je ale nepravdivé. Stejně jako tvrzení, že když bude u nás jiná cena elektřiny než za hranicemi, vystavili bychom se riziku omezení dodávek plynu či ropy.

Nakolik jsme svázáni s německým trhem, nakolik na něm můžeme být nezávislí?

My se sice pohybujeme na evropském trhu, ale jsme jiná obchodní zóna než Německo. To je dáno tím, že elektřina, která se vyrábí, musí být také v daném okamžiku spotřebována. A přeshraniční kapacita našeho vysokonapěťového vedení je na každé hranici jinak omezená. V Evropě bude vždy minimálně tolik obchodních zón, kolik bude státních celků s vlastním provozovatelem přenosové soustavy. To je zásadní limit evropského trhu.

Těch limitů je ale víc, že?

Prvním politickým zásahem do volného trhu byly emisní povolenky. Zvyšují ceny elektřiny především z uhelných elektráren a dalších průmyslových zdrojů skleníkových plynů. Příjmy z jejich prodeje jsou příjmy Evropské unie, která je dál přerozděluje určeným zemím a hospodářským sektorům.

Účastnit se systému obchodování s povolenkami ale mohou i subjekty, které nemají licenci na obchod s elektřinou. Tak vzniká tlak na jejich co nejvyšší cenu. Evropská komise zavírala oči před jejich cenovou manipulací na burze, protože to všem – s výjimkou zákazníků – vyhovovalo.

Jaké byly další předkrizové nástroje pro regulaci trhu?

Dále je tu přímé dotování obnovitelných zdrojů, zavedení ekologické daně na fosilní paliva a elektřinu a upřednostnění obnovitelných zdrojů při nasazování jejich výroby v soustavě. V druhém kroku pak jde o neuvážené odstavování uhelných a jaderných elektráren. Kvůli tomu bylo nutné zahájit masivní výstavbu plynových elektráren, které jsou rovněž emisní, ale provozně dražší.

Upřednostňování obnovitelných zdrojů bylo tak intenzivní, že například roce 2006 vedlo k rozpadu soustavy v Evropě a vyhlášení „stavu nouze energetické soustavy“ – poprvé v novodobé historii České republiky. Bylo to sice jen na devět hodin, ale nepřízeň počasí v tom roce byla značná, obdobný stav nouze byl vyhlášen v řadě států Evropy. V Polsku například trval s přestávkami devět dní. Výsledkem byla změna pravidel a možnost odpojení obnovitelných zdrojů při ohrožení soustavy.

Co považujete za nejvýznamnější zásah do trhu s energiemi?

Vytvoření bankovní taxonomie zelených investic bez jádra a plynu (banky a pojišťovny zvýhodňují bezemisní technologie, odmítají financovat fosilní a jaderné investice, pozn. red.), což vedlo ke zdražení financování výstavby jaderných elektráren. A protože hrozila nestabilita soustavy, byly vytvořeny mechanismy kapacitních plateb a „contracts for difference“ (pobídky a záruky z veřejných rozpočtů, jimiž státy garantují návratnost investic do elektráren, pozn. red.). Takto se zajišťují dodávky elektřiny z alternativních zdrojů v období, kdy obnovitelné zdroje nevyrábějí.

Posledním a asi nejhorším rozhodnutím bylo soustředění pozornosti na společný spotový (krátkodobý) trh a uvolnění všech přeshraničních bariér pro účastníky obchodování.

Proč je špatně prosazovat uzavírání krátkodobých kontraktů na úkor dlouhodobých?

Vedlo to nejen k bezprecedentnímu raketovému cenovému růstu napříč Evropou, ale i k rozpadu trhu s dlouhodobými kontrakty s fyzickou dodávkou. Ty se nahradily finančními deriváty, tedy smlouvami s plněním bez dodávky elektřiny. Jenomže prodejem na spotu žádný investiční projekt bez záruky státu nezrealizujete.

Takže zpátky k původní otázce: Měla Evropa před vypuknutím krize volný liberalizovaný trh, pokud byl svázán všemi regulacemi, o kterých mluvíte?

Tady žádný skutečně liberalizovaný trh nikdy nebyl. Navíc tak, jak byl vytvářen, mohl fungovat jen při značném převisu nabídky nad spotřebou. Politickými zásahy došlo k odstavení desítek tisíc megawattů instalovaného výkonu v levných stabilních, na počasí nezávislých zdrojích v celé Evropě, jejich náhrada byla bez finanční účasti státu znemožněna. To vedlo k nedostatku a k naplánovanému zdražení, které má ospravedlnit boj proti klimatické změně. Paradoxní je, že výsledkem je ještě větší znečištění ovzduší.

Jak vzniká česká extrémně vysoká cena elektřiny?

Elektřina není běžná komodita, nejde skladovat. Proto se na burze neprodává samotná fyzická energie, ale poukázky na pozdější dodání, se kterými se dál obchoduje. Jednoduchý příklad: ČEZ prodal od roku 2020 do konce roku 2022 na bilaterální bázi (mimo burzu, formou dvoustranných smluv, pozn. red.) většinu své silové elektřiny na letošní rok za průměrnou cenu 2,60 koruny na kilowatthodinu.

Tutéž elektřinu ale ČEZ Prodej kupuje jen s ročním předstihem. A za jinou cenu, zjevně násobně vyšší. Na faktuře zákazníků je pak cenovka přesahující 9,10 koruny za kWh. Rozdíl mezi tím, za kolik ČEZ prodává a za kolik ČEZ Prodej prodává spotřebitelům, je víc jak šest korun na kilowatthodinu. Je otázkou, kde ten rozdíl zůstává.

Pomohlo by, kdyby elektřinu od ČEZ nakupoval přímo stát, jak jste loni na jaře navrhoval?

Kdyby tuto elektrickou energii od ČEZ koupil na trhu státní obchodník, měli bychom v řadě domácností a firem cenu silové energie kolem 2,60 koruny za kWh, nemuseli bychom mimořádně zdaňovat a přerozdělovat. Místo toho ale dochází k překupování energie ve formě finančních poukázek bez vazby na možnost fyzické dodávky v daném místě a čase. Rozumím tomu, že komoditní firmy, finanční instituce a energetiky na tom mohou vydělávat. Ale trh má fungovat ve prospěch zákazníka, a tak tomu není.

Dalším dokladem je situace na německé burze EEX. Kumulativní výše poplatků, které tam účastníci obchodování musejí skládat jako finanční zajištění, přesáhla loni v jeden okamžik 2300 miliard korun. Tyto peníze zůstávají uložené u soukromé dceřiné firmy EEX, společnosti s ručením omezeným.

Výše těch garancí je ohromná, loni mimo jiné kvůli nim burza skoro zamrzla. Je ale problém, jsou-li ty peníze deponované u dceřiné společnosti burzy?

EEX je firmou s globální působností, ale státy EU jsou odkázány pouze na kontrolu a rozhodování německého ministerstva financí. A musejí jen doufat v bezproblémové fungování jediné s. r. o., která spravuje finanční garance za jejich národní obchodníky. Výrobce a obchodníky potom zachraňují daňoví poplatníci.

I česká vláda loni musela na garance ČEZ poskytnout několikamiliardovou půjčku.

Jistě, jediná česká energetická společnost vynaložila na své finanční zajištění v loňském roce částku v řádu nízkých stovek miliard. To samo o sobě dokládá absurditu celé organizace obchodování s elektrickou energií, plynem a povolenkami.

Máte informace, kam směřuje reforma trhu, na které pracuje Evropská komise?

Redesign trhu neodstraňuje příčiny současného stavu, ale záplatuje důsledky chybných rozhodnutí. Podle mých informací se uvažuje o rozdělení trhů na elektřinu podle různých typů výrobních zdrojů. Tedy na trh pro takzvaně čistou elektřinu, pro špinavou elektřinu či pro elektřinu z plynových elektráren. Stabilita výrobní struktury má být zajištěna kapacitními platbami a „contracts for difference“ (tj. státními pobídkami a garancemi pro investory do elektráren, pozn. red.).

Znamená to, že stabilitu a rozvoj energetického systému bude zajišťovat financování ze strany daňových poplatníků. Nicméně výnosy zůstanou v rukou obchodníků a výrobců. Jeden můj kolega to hezky popisuje jako socializaci nákladů a privatizaci zisků. Zůstane zachován systém obchodování, kdy se zvyšují ceny na úkor spotřebitelů. Je zřejmé, že ti, co vytvořili dnešní nefunkční pseudotrh, který zkolaboval, nemohou vytvářet nový model.

Jaký bude dopad na ceny, na spotřebitele?

Dnešní stav vedl k tomu, že české ceny jsou při přepočtu na paritu kupní síly jedny z nejvyšších v Evropě. Jsou dokonce vyšší než v sousedním Německu. Máme sice bilančně přebytkovou soustavu, ale díky spotovému trhu je soustavně deficitní. Návrh Evropské komise nevytváří trh, ale několik trhů. To povede k zachování lepší pozice Německa a ke ztrátě možnosti českého hospodářství těžit z levného domácího energetického mixu.

Jaké vhodnější řešení byste navrhoval?

Potřebujeme systém, který energetiky povede k tomu, aby zajišťovali výstavbu nových zdrojů. Investice v energetice plánujete na desetiletí, v obchodě s elektřinou pracujete s horizontem měsíců. Investor se nemůže pouštět do projektu, u kterého nemá zajištěný odběr elektřiny. Když děláte obchody „nakrátko“, nezajistíte tím dlouhodobé investice.

Přitom už dnes máme i v Česku uzákoněnou první změnu systému – tedy přechod na dlouhodobé kontrakty na 35 let, s elektřinou vykupovanou státním obchodníkem a s rozdílem cen ve prospěch zákazníků – tak to alespoň stanovuje zákon z roku 2021, na jehož základě má být financovaná výstavba nového jaderného zdroje v Dukovanech. Bez toho, aby stát garantoval umístění elektřiny na trhu a dotoval výstavbu, dnes nepostavíte solární ani větrnou elektrárnu, jaderný zdroj, plynovou a nakonec ani uhelnou elektrárnu.

Jak by garance odběru na dlouhou dobu dopředu mohla konkrétně vypadat?

Tak, jak máme stanovena Maastrichtská kritéria pro vyrovnaný rozpočet členských států EU, bychom měli přistupovat i k energetice. Každá země by měla mít smluvně zajištěnou dodávku na svou dlouhodobou spotřebu. Měla by platit povinnost prokázat Evropské komisi, že státy mají zajištěnu dodávku elektřiny či plynu například na období 20 let ze 60 procent, na 15 let ze 70 procent, na 10 let z 80 procent a na pět let z 90 procent.

Zda to bude zajištěno formou státního obchodníka, nějaké pověřené organizace, skupinou dodavatelů či obchodníků, je druhá věc. Řešilo by to stabilitu cen pro spotřebitele i druhý problém – potřebu zajistit výstavbu nových zdrojů. Investoři by v dlouhodobých kontraktech měli jistotu odběru.

Sami Němci si v Kataru vyjednali 15letý kontrakt na plyn, tím umožní investice do zvýšení produkce plynu a rozšíření technologického zázemí v Kataru. Je ostudné, že Evropská komise neplánuje společné nákupy plynu na minimálně 60 procent potřeby EU na období 15 až 20 let. To by vedlo k nízkým cenám LNG, okolo 35 eur za megawatthodinu. Místo toho uvažuje o společných nákupech kryjících jen asi pět procent evropské spotřeby.

Jaká by měla být podle vás česká pozice v debatě o reformě trhu?

Musíme vyjít z toho, co je úkolem každé vlády v civilizované zemi. Stát nemůže tolerovat, když je zákazník „brán na hůl“ z titulu monopolního postavení nebo nefunkčnosti trhu, když má platit násobky skutečných nákladů u komodit, bez kterých společnost nemůže fungovat. Patří sem datové a bankovní služby, voda, stejně jako stabilní dodávka cenově dostupné elektřiny.

Znamená to vytvoření dostatečné konkurence a teprve tam, kde to nejde, vytvoření státního obchodníka či státní regulace přirozených monopolů. U energií se ukázalo, že se zjevně budeme muset vydat touto cestou. Všechny změny musejí vycházet z cenové optimalizace pro zákazníka. To se dosud nedělo, výsledkem bylo zdražení a zpětná podpora spotřebitelů, kteří to nezvládli. Je škoda, že jsme to neřešili v minulých letech, když se trh utvářel. A je jen na nás, zda najdeme sílu prosadit zásadní změnu.

Má Česko v unijní debatě o energetické reformě vůbec nějakou váhu?

V listopadu 2021 jsme nepodpořili Francii, Španělsko, Itálii, Řecko a Rumunsko, které prosazovaly, aby se ceny na domácích trzích odvíjely od výrobních nákladů a přiměřeného zisku daného energetického mixu. To neznamená, že neexportujete nebo zastavíte obchodní výměnu. Jen by to bylo lepší řešení než zdaňování a následné přerozdělování.

Titulkové znalosti energetiky a naše neochota, nezájem a neznalost z podzimu 2021 a další neochota reagovat včas nedávají moc nadějí, že se nyní něco rychle změní. Je chyba, že nemáme jasnou pozici a názor na řešení na počátku debaty. Právě v této fázi se rozhoduje.