Do práce v neděli, čtvrtek volno. Nedostatek elektřiny může přepsat týden

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Konec spalování uhlí, výrazný nárůst spotřeby elektřiny a nedostatečná výstavba nových zdrojů. Důvody, proč by se cena elektrické energie už za pár let opět mohla šplhat k dramatickým číslům a průmyslové podniky by musely přesouvat výrobu z frekventovaných časů na ty méně frekventované – třeba na víkendy.

Česku totiž reálně hrozí, že bude muset elektřinu nejenom dovážet, ale hlavně že ji ani nebude odkud dovézt.

„Problém se začíná násobit už okolo roku 2030, kdy v Evropě, stejně jako u nás, začnou docházet klasické zdroje. V rámci celé Evropy bude chybět výkon, a nejenom že budeme elektřinu dovážet, ale bude problém ji vůbec dovézt,“ varuje šéf ČEPS Martin Durčák.

Stát i firmy teď mají v ruce několik scénářů. Ze všech je však jasné, že elektřina nejspíš podraží. A poprvé se mluví i tom, že se může už po roce 2030 její spotřeba omezovat.

„V minulosti byla závěrná elektrárna (elektrárna, jejíž produkce příchází na trh jako poslední. Nejdražší zdroj elektřiny, který je nutný k pokrytí poptávky v daném okamžiku a který určuje cenu veškeré elektřiny, prodávané v daný den, pozn. red.) pro Evropu plynová, protože byla obava o dostatek plynu. V budoucnosti může být tím závěrným zdrojem právě přesunování výroby. Tedy firma, která má elektřinu nakoupenou, nebude vyrábět ve čtvrtek odpoledne, kdy je spotřeba největší, ale přesune výrobu na víkend, kdy je nižší poptávka. Nechá si ale zaplatit za to, že tu nakoupenou elektřinu uvolní pro trh ve čtvrtek a v neděli si ji nakoupí levněji,“ vysvětluje Durčák.

Právě studií, kterou ČEPS vydala, teď žije energetický sektor i firmy. Pro ty soukromé, které by mohly do výstavby chybějících zdrojů investovat, je ale na trhu stále dost rizik. Od financí přes výkon i budoucnost.

„První okruh restrikcí je technický – tedy BAT/BreF (emisní limity, pozn. red.), které musí splňovat a které se často mění. Je tam riziko investování, když se za dva roky změní podmínky. Druhý okruh je otázka taxonomie, která může ztížit přístup k financování těchto nových zdrojů, protože zatím není jasné, jak bude taxonomie vypadat. Třetí okruh je ekonomický – tedy otázka povolenek. Nevíme, kam se dostanou a kolik hodin v roce bude moci nově postavený zdroj fungovat. Čtvrtou věcí je pak otázka vodíku a rychlosti jeho nasazení,“ vysvětluje Durčák s tím, že právě z těchto důvodů se do nových projektů nikdo ze soukromých investorů v celé Evropě nežene.

Spotřeba elektrické energie má přitom v následujících letech dramaticky růst – i v souvislosti s nastavenými plány dekarbonizace a snižováním emisí CO2.

„Pokud chceme zachovat průmysl, objem spotřeby energie by měl stoupnout. O kolik, je ale v celé kalkulaci největší neznámá. Používáme odhady trhu a počítáme, že z dnešních 60 terawatthodin to může být v roce 2040 až 110 terawatthodin. A stejné je to ve všech státech,“ potvrzuje Durčák s tím, že zatím je v celé Evropě nedostatek projektů, které by rozdíl mezi spotřebou a poptávkou mohly vykrýt.

Řešením se tedy mohou stát kapacitní mechanismy neboli pohotovostní zdroje. Ty využívají Polsko, Belgie nebo třeba Německo. Pro Česko, které elektřinu vyváží, to dosud nebylo téma. To se teď mění.

„Kapacitní mechanismy mají mnoho podob. U nás se spíš mluví o rychlých zdrojích, což jsou v tuto chvíli zdroje plynové,“ vysvětluje Durčák. Tady je ale zatím problém – bez potřebných legislativních změn na úrovni Unie by jen evropská notifikace kapacitních mechanismů trvala čtyři až pět let a dalších pět let by se pak zdroje stavěly.

Jak moc je to atraktivní pro případného investora? Na elektrárnu s výkonem 800 MW si musí připravit vhodný pozemek s infrastrukturou a zhruba 20 až 25 miliard korun.

„Normálně to funguje tak, že stát vypíše výběrové řízení. Kdo dá nejlepší nabídku, tomu jsou hrazeny fixní náklady za výstavbu, plus je tam nějaký přiměřený zisk – v minulosti to bylo kolem pěti až sedmi procent v závislosti na inflaci, dnes to může být víc,“ vysvětluje Durčák s tím, že elektrárna je připravena najet v momentě, kdy hrozí nedostatek energie, a pak funguje na tržním principu.

„Kdybychom se podívali na nejcitlivější scénář a odešli už v roce 2030 od uhlí, tak bychom potřebovali schválit kapacitní mechanismy do roku 2025 až 2026,“ dodává Durčák s tím, že stát stále věří, že se najde soukromý investor, který uvidí obchodní příležitost a elektrárnu postaví a pak nebudou kapacitní mechanismy potřeba.