Děti mají vědět, jak a kam se informace z chytrého spotřebiče mohou dostat

Petr Lukasík vede českou pobočku skandinávské technologické firmy Tietoevry. Zároveň působí jako finský honorární konzul v Česku. Snaží se také, aby se děti učily IT gramotnosti už od základní školy a zdůrazňuje etickou stránku technologických řešení.

V rozhovoru pro SZ Byznys mluví také o nedostatku ajťáků na pracovním trhu a o tom, co je potřeba jim nabídnout, aby nešli ke konkurenci. A že celou čtvrtinu technologické firmy tvoří „ne-ajťácké“ profese.

Divize, kterou Lukasík vede, například vyvinula pro globálního výrobce pneumatik digitální službu, která umožňuje řidičům a správcům firemních flotil zjistit přes mobilní aplikaci stav pneumatik na autě. „Na mobil vám třeba přijde informace, abyste raději zastavili, protože během 15 minut může dojít k problému s pneumatikou,“ popisuje Lukasík.

„Nemusí to zacházet do těchto extrémů, ale obecně to snižuje náklady a zjednodušuje fungování pro ty, kdo spravují velké množství aut. A zároveň to zvyšuje bezpečnost na cestách, protože nedochází ke zbytečným nehodám,“ doplnil v rozhovoru pro SZ Byznys.

V Ostravě zaměstnáváte 2 600 lidí, to jsou převážně ajťáci?

Díváme se na naše podnikání a technologie tak, že to není jen o psaní softwaru. Je to kombinace různých profesí: designu, návrhu procesů…

Zkuste to na nějakém příkladu. Přijde za vámi zákazník, že potřebuje zdigitalizovat nějaký proces nebo natáhnout víc zákazníků. Kdo s ním jedná?

Jednají s ním lidi, kteří rozumí jeho podnikání. Pokud je to třeba banka, je to někdo, kdo rozumí fungování bankovních procesů. Snaží se pochopit, jaký problém zákazník potřebuje řešit a jaké možnosti dávají technologie. To vůbec není o IT.

Další krok je vytváření digitálního produktu, který situaci dokáže zlepšit. Tam už přichází více lidí, kteří rozumí technologiím, ale pořád je tam extrémní prostor pro kreativitu a vytváření designu. Protože nakonec to je – obzvlášť v bankovnictví – hodně o zjednodušení procesu pro konečného uživatele, o zákaznické zkušenosti. Pořád to ještě není o kódu.

V Ostravě máme zhruba 75 procent lidí v oblasti technologií a IT, ale zbytek pochází z úplně jiných profesí. Ekonomie, designu, máme třeba i učitele a jiné.

Co pro vás takoví učitelé dělají?

Mají velkou schopnost pochopit problém a pak ho vysvětlit jiným.

Fungují tedy jako takoví moderátoři, kteří interpretují problém.

Ano, pomáhají nám najít správné řešení.

Když se zaměříme na ty ajťáky – u vás jich pracuje ke dvěma tisícům – to jsou lidé z regionu, nebo dokážete přitáhnout lidi z druhého konce republiky?

Velkou část máme z regionu, ale už asi dva roky před pandemií jsme přišli s konceptem Vývojářem kdekoli. Pracovat můžete odkudkoli, pokud se vám líbí naše projekty, naše kultura. Máme lidi i v Praze, Pardubicích, Liberci, Českých Budějovicích a dalších městech. Ale ano, to gró se děje v Ostravě a v Brně.

Co se na dálku řešit nedá? Ne technologicky, ale z hlediska zabezpečení?

Oblastí, kde vyžadujeme, aby se řešily z kanceláří, je extrémní minimum. Například přístup do některých zabezpečených datových center nechceme, aby se děl přes veřejné sítě.

Ajťáků je dnes na pracovním trhu velký nedostatek. Co mu musíte nabídnout, aby byl ochoten jít do Ostravy, byť třeba jen na pohovor nebo tam občas zajet na schůzku?

Zajímavé projekty. Čím dál víc kandidáty zajímá, zda to bude mít nějaký dopad a jestli bude pozitivní. Zda technologii, jak ji napíšou, uvidí někde v praxi.

Řeší třeba i etickou stránku technologií?

Čím dál víc řeší udržitelnost a pozitivní dopad na společnost. Pak je to hodně o učení se – ptají se, zda mají možnost se dál vzdělávat, učit se nové technologie. Je to jiné, shánět lidi pro projekty, kde se používají staré technologie, a kde nové.

Které technologie jsou staré, a které nové?

Nové věci jsou cokoli, co se týká datové analytiky, cloudu. Tam se lidé shánějí lépe, je to pro ně zajímavější, chtějí se dál posouvat. Na druhou stranu těch lidí je zase méně, protože ty věci jsou nové, je tam tedy větší konkurence.

Jak reagujete na nedostatek ajťáků? Jste schopni vzít člověka, který třeba už není úplně absolvent, ale má zkušenosti z úplně jiného oboru. Stojí vám za to, si ho překvalifikovat?

Děje se to, ale není to gros.

Co vám takový člověk musí nabídnout, abyste v něm viděli ten potenciál?

Hodně věříme v přístup. Když má kandidát pozitivní přístup k technologiím, má algoritmické myšlení a zájem se posouvat, je tam potenciál ho dál vzdělávat a pomoct mu. Každý rok investujeme řádově stovky milionů korun do vzdělávání našich zaměstnanců.

Když je to člověk, který řekne „umím toto a nic dalšího mě nezajímá“, nezmění se to, i kdybychom investovali miliony.

Takový člověk se ale asi nepřijde rekvalifikovat.

I takoví se objeví.

Co je to algoritmické myšlení?

Chápat, jak se věci dějí, jak počítač přemýšlí. On přemýšlí tak, jak my mu řekneme a jak strukturujeme některé kroky. Algoritmické myšlení je schopnost dokázat si představit, co počítač musí udělat, aby něco vykonal. Když třeba přijdu k automatu na kávu a hodím tam dvacetikorunu nebo zaplatím kartou, co všechno musí ta krabice, která přede mnou stojí, udělat, aby vypadlo zboží, které chci.

Vy jste říkal, že počítač přemýšlí tak, jak já mu řeknu. Já dodávám: zatím. Dostáváme se k umělé inteligenci – je to podle vás budoucnost? Měli by se jí lidé bát? Že jim jednou roboti vezmou práci nebo nás budou ovládat?

Že by nás ovládali, se nebojím. Nicméně umělá inteligence se rozvíjí dál a dál, a je to správně. Ona pomáhá automatizovat rutinní věci a umožňuje lidem se zabývat jinými, zajímavějšími profesemi, úkony.

Zároveň je třeba chápat, že dnes je umělá inteligence pořád jednoúčelová. Když chceme, aby rozpoznala obraz nebo předmět, budeme ji to učit. Ona už ale nebude umět třeba uvařit kafe nebo řídit auto. Když se ten jeden účel změní, je potřeba umělou inteligenci, ten konkrétní program, udělat znovu.

Vidím paralelu s vývojem počítačů, ty se také vyvíjely na jeden účel. Dnes už se mění jen software. A k tomuto kroku jsme ve vývoji umělé inteligence ještě daleko. Abychom pochopili, jak funguje náš mozek, a tím pádem se z toho stala opravdu inteligence.

Co rozvoj IT znamená pro různé profese?

Budou vznikat nové. Jako před 25 lety neexistovala profese datového vědce, dnes je to běžná pozice na trhu práce. Třeba v oblasti té umělé inteligence to může být někdo, kdo ji školí, kdo se zabývá její etikou.

Jak školíte umělou inteligenci? Představuji si robota s umělou lidskou hlavou, kterého učím mluvit.

Nemusí to být vždy hlava, většina dnešní umělé inteligence nemá žádnou tvář.

Musíte vybrat správná data, na kterých se učí. A najít nejefektivnější algoritmus, jak data umělé inteligenci představit a naučit jí, co ano, a co ne. Co je jablko, a co není, když třeba chceme, aby rozpoznala jablko.

Zaniknou pak profese, které jsou velice rutinní.

Kde není potřeba ta lidská přidaná hodnota.

Přesně tak. Budeme se mnohem více zaměřovat na spolupráci lidí s kritickým myšlením.

Kam až se technologie mohou dostat? Kam je pustíme?

My si neumíme říct, že je někam nepustíme. Nemáme v tom historicky velký úspěch. Kdykoli se něco vyvíjí, jakmile je to pro lidi přínosné, začne se to ve velkém využívat. Stejně to vidím s technologiemi, ty už prosákly do každodenní činnosti. V domácnosti už jsou věci, které si spolu povídají, vyměňují si informace, máme vzdálené alarmy. Bude to prorůstat dál a dál.

Myslím, že takto by se mělo rozvíjet i vzdělávání. Ať lidi chápou úplně základní principy IT: co umožňuje, co ne, co je zdravé, a co už ne. Stejně tak jako děti znají základní fyzikální principy a od určitého věku ví, že když jede auto do zatáčky moc rychle, vyletí z ní.

To by se mělo na školách vzdělávat, není to jen o čistém programování a algoritmizaci, ale o základních principech.

Je to o to důležitější, že technologie jsou opravdu všude kolem nás a člověk si ani neuvědomuje, jak moc je zneužitelný on a jeho soukromí. To, že si lednička povídá s chytrou pračkou nebo že mohou být využity pro nějaký vzdálený útok. Co by mělo být v náplních těch předmětů? A začít už na základních školách?

Ano. Mimochodem my spolupracujeme se základními školami, kde se bavíme o kritickém myšlení a o tom, co IT umožňuje. Jak se informace z toho alarmu dostanou jinam, proč a kde všude mohou být zpracovávány, jak moc jsou veřejné. To by děti měly vědět a chápat.

A že ne nutně vše, co si kde děti přečtou, je také nutně pravda. Na semináři dáme dětem smyšlený případ: třeba že EU se připravuje zakázat nějakou hru. Když je to pěkně udělané, třeba jako post na instagramu, strhneme je jako lavinu, že jdeme stávkovat. Že děti mohou hrát tu hru, proč by nemohly. A v půlce semináře přepneme do módu, kdy jim začneme vysvětlovat, jak poznat, že to je hloupost.

Kromě toho, že jste manažerem technologické firmy, jste také finským honorárním konzulem v Česku. Jak jste se k tomu dostal a co to obnáší?

Jsme největší finská firma v Česku a pořád je tu velké množství návštěv. Tehdejší finská velvyslankyně v ČR nás požádala, jestli bychom nechtěli otevřít konzulát v Ostravě. Pak se nějak stalo, že mě požádali, zda bych nemohl tím konzulem být já.

Povinnosti jsou: pomáhat finským občanům, když jsou u nás na návštěvě, v běžný denních situacích. Ale i lidem, kteří tu žijí dlouhodoběji a potřebují nějakou pomoc.

Zároveň je to i podpora byznysu: pomoc finským firmám, které přicházej sem, ale i českým firmám, které chtějí vstoupit na severské trhy.

Mluvíte finsky?

Bohužel jen pár základních vět.

Celý rozhovor si můžete pustit v úvodním videu.