ČNB mluvila a vyšla vstříc spekulantům, říká ekonomický veterán Drábek

Přísná měnová politika České národní banky nedopadla až tak tvrdě na velké podniky jako například Agrofert, ale výrazně ji pocítily malé a střední podniky.

„Malé a střední podniky jsou ty, které mají tvořit transformaci české ekonomiky a odpoutávat se od české montovny,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys veterán mezinárodních institucí Zdeněk Drábek, který působí na Fakultě sociálních věcí Karlovy univerzity.

Tvrdíte, že silná koruna, kterou podporuje Česká národní banka, udělá v ekonomice víc škody než užitku. Můžete to rozvést?

Když se centrální banka rozhodla čelit inflaci, což se dělo už za guvernéra Jiřího Rusnoka, hlavní myšlenka spočívala v rychlé reakci na růst cen zvyšováním úrokových sazeb. To bylo v pořádku.

Druhý element byla kurzová politika. Centrální bankéři zde nasadili politiku, kde směnný kurz chtěli mít jako kotvu čili nastavit fixní kurz. Myšlenka jako taková není špatná, protože se snaží zabránit tomu, aby znehodnocený kurz neživil inflaci.

Problém ale byl v tom, že chytrý bankéř tohle nesmí říct, protože když jsem zahraniční investor a když mně centrální banka vyplatí sedm procent úroku, přestává existovat kurzové riziko, což přiláká spekulanty. Výsledkem toho bylo posílení koruny z kurzu 25 korun za euro na 23 za euro. K tomuto posílení neexistoval jiný důvod než spekulativní kapitál, protože běžný účet byl v té době negativní.

Čili má kritika či doporučení by bývalo bylo, že neměli říkat, že měnový kurz bude kotva, ale měli říct, že ČNB bude flexibilní, čímž však mohli myslet fixní kurz. Jenže oni tuto taktiku, jak hrát s tím trhem, neuměli a dopadlo to silným posílením koruny.

Máte tedy na mysli, že silná koruna uškodila vývozcům?

Když koruna takto posílila, má to velký vliv na přerozdělování příjmů. Vezměte si situaci, která existuje v našem zahraničním obchodě. Zhruba 60 procent vývozu jsou automobilové výrobky. Pak ještě přidáte pár strojírenských výrobců z Brna a z Plzně a už jsme možná na 80 procentech. A k tomu ještě přidejte Agrofert.

Když šly úrokové sazby nahoru, všechny tyto podniky si nepůjčovaly za sedm procent. Tyto velké firmy šly na evropský trh a půjčily si v eurech. Protiinflační měnová politika těmto velkým podnikům v podstatě příliš neuškodila.

Dopadla nejvíc na malé a střední podniky. A to jsou podniky, které mají tvořit transformaci české ekonomiky a odpoutávat se od české montovny. A tyto podniky si půjčují od komerčních bank třeba za 12procentní úrok.

Takže se dostáváme k dopadům na růst cen?

Použijme jeden příklad. Když se zhodnotí koruna, tak byste očekával, že zlevní potraviny, protože Česko potraviny ve velkém dováží a zhodnocená koruna by měla snižovat dovozní ceny potravin. K tomu ale nedošlo ze specifických českých důvodů.

V Česku je silně zdeformovaný trh výrobců a distributorů a velcí hráči jako například Agrofert, kteří mají vysoké tržní podíly, jsou schopni silně ovlivňovat tvorbu cen. Je zajímavé, že v situaci, kdy koruna posilovala, rostly jak domácí, tak dovozní ceny potravin, a domácí ceny potravin dokonce víc než dovozní ceny.

Pevnější kurz ani přísnější měnová politika tedy nepomohly snížit inflaci?

Agresivní měnová politika, kterou ČNB přijala velmi rychle, byla správná, ale byla ukončena výměnou lidí v bankovní radě. Výsledkem toho je, že úroková sazba ČNB je v podstatě již rok nezměněna, čímž ČNB ponechala na trhu inflační očekávaní. Kurzová politika fixní kotvy inflaci též nepomohla a v žádném případě nepomohla transformaci ekonomiky a růstu.

Pro protiinflační politiku v Česku je velkým problémem navíc to, že máme vysoce napjatý pracovní trh, který je saturovaný, je tady plná zaměstnanost a centrální banka se nemůže spoléhat na „nízké úrokové sazby“ k podpořte růstu, aniž by nerozhýbávala dále inflaci.

Plná zaměstnanost české populace znamená, že ani inflace ani stagnace výroby zatím nebolí, ale stagnace růstu je neudržitelná. Bez hospodářského růstu neudrží stát své obrovské závazky na společenské výdaje, například na podporu důchodů či výdaje vyplývající z různých zahraničních závazků, nehledě na potřebu společenských/státních investic.

Máme plnou zaměstnanost a ekonomika neroste. Kde je tedy podle vás problém?

Klíčem k hospodářskému růstu je makroekonomická stabilita, což v dané situaci vyžaduje co nejrychlejší zkroceni inflačních očekávaní a inflace. Je těžké tlumit inflační očekávání, pokud domácí nominální spotřeba roste a pokud domácnosti nepřesunou vetší procento svých příjmů do úspor. Navzdory velkému poklesu reálných příjmů lidé pokračuji ve svých výdajích a zatím velkou adaptaci nevidím.

Myslím, že lidé si částečně ty úspory nahrazují drahými dovolenými. Když se podíváte na cestovní kanceláře, tak ty jsou neuvěřitelně vyprodané. Letecké linky do zahraničí jsou taktéž vyprodané. Hudební festival Pražské jaro byl zcela vyprodaný, a to i za ceny, za které by se nestyděla ani Ženeva. Do jisté míry si to vysvětluji tím, že lidé si dobře neuvědomují pokles v reálných úsporách, ale snaží se ty úspory tlačit do těch luxusnějších výdajů.

Velký rozdíl zřejmě bude určitě mezi hlavním městem a venkovem, kde příjmy budou nižší.

Já vám dávám pouze anekdotická vysvětlení. Udivuje mě ale, že na pokles reálných příjmů tady nikdo nereaguje. Když uvažování ČNB srovnáte například s chováním americké centrální banky Fedu, tak v USA centrální banka uvažuje v podstatě ze dne na den, z týdne na týden, a navíc v návaznosti na vývoj inflačních očekávaní a na výkonu ekonomiky.

V Česku je to poněkud jinak – ČNB pouze sleduje inflační čísla (je to její mandát), kdežto odpovědnost za vývoj v reálné ekonomice je na vládě. A v tom je jedem z problémů. Pokud se reálná ekonomika pohybuje protichůdným směrem od očekáváni aktérů na finančním trhu, pak se centrální banka může dostat do situace, že k jejím intervencím nebude důvěra. Neintervenovat navýšením sazeb již rok, jako tomu je u nás, je chápáno trhem jako signál podpory inflačních očekávání, a ne jako opatření protiinflační.

Koncept ztrát v krátkém časovém horizontu jako by též neexistoval. Zatímco v Americe finanční trhy reagují již během dne, kdy se burzovní obchodníci dovídají, jak Fed uvažuje a jaké připravuje opatření v úpravách svých sazeb, tady se aktéři na trhu začínají dívat po fiskálu a jak bude reagovat vláda. A jak je známo, vládní rozhodnutí někdy zaberou i měsíce. V tom je ten obrovský rozdíl.

Politiku České národní banky tedy nehodnotíte moc pozitivně…

Bohužel ne. ČNB by měla v této fázi nějakým způsobem bojovat s inflačními očekáváními. Pro mě je evidentní – z těch čísel, která jsem viděl –, že pro firmy je velmi pohodlné své ceny zvednout. Konkurence tady prostě není, anebo jí není dost.

Mě ale trápí obecnější téma. V Česku neexistuje a od počátku 90. let nikdy neexistovala nějaká koncepce strategického myšlení v hospodářské politice. Narážím na specifický případ veřejných zakázek a veřejného investičního programu, který v Česku neexistuje.

Byl tu takový malý pokus. V roce 2019 banky – aby odvrátily hrozbu zdanění – zřídily Národní rozvojový fond, do kterého se zavázaly vložit jednotky miliard korun. Tento fond však nikdy žádný projekt nefinancoval a nyní se uvažuje o jeho zavření.

Každý rozumný stát by měl vědět, jakým způsobem chce veřejné prostředky utrácet ve formě investičních programů. Dám vám specifický příklad. Na začátku devadesátých let jsem za Česko vyjednával vstup do Evropské unie.

První a jeden z hlavních bodů našeho jednání byla podpora výstavby silniční dálniční sítě v Česku, protože bylo evidentní, že Česko je tranzitní zemí ze severu na jih, z východu na západ (Vyjednávalo se tehdy o asociační dohodě, která sloužila k tomu, aby se připravily institucionální, právní a do jisté míry i ekonomické podmínky vstupu do Evropy, pozn. red.).

Tehdy jsme trvali na tom, aby tady dálniční síť byla jednou z priorit. To by mimo jiné znamenalo podporu Evropské unie při vybudování dálniční sítě v Česku, jak k tomu došlo v Polsku, ve Španělsku a dalších zemích. To přece ale muselo vyžadovat už tehdy strategické uvažování.

Chcete tím říct, že dlouhodobější uvažování chybí v Česku už od začátku devadesátých let?

Ano. Bez strategického uvažování nás pak nečeká ani dobrá budoucnost. Vezměte příklad Finska. Na začátku devadesátých let, když jsem tam jezdil, mělo Finsko firmu Nokia, která tvořila několik procent HDP země (podíl Nokie na finském HDP dosahoval až čtyř procent a společnost zajišťovala skoro čtvrtinu finského exportu, pozn. red.). Pak padla.

Utrpělo Finsko nějak? Nikoli. Důvod je ten, že tam došlo k ohromně zajímavé strategické změně a podpoře v IT. Ta změna jim pomohla absorbovat hospodářský šok. Takže to je případ našich dálnic. Patří sem i problematika zelené energie, jaderných elektráren, to jsou všechno investice s horizontem deset či dvacet let. Potřebujete strategickou dohodu mezi levicí a pravicí, potřebujeme strategii.

Václav Klaus toto strategické myšlení neměl?

Vůbec ne. Klaus proto měl samozřejmě osobní důvody, protože byl přesvědčen, že trh sám si poradí. Ale jeho hlavní veřejné vysvětlení vždy bylo řízeno jedním hlavním cílem, a to že se transformace ekonomiky musí udělat rychle. Spousta z nás mu už tehdy říkala, že ty vedlejší náklady budou obrovské.

Jaké myslíte, že byly největší náklady té rychlé transformace ekonomiky?

Samozřejmě největší krok té transformace byla privatizace. Pokud tedy chcete mluvit o efektivní transformaci, musíte mluvit o problémech, které tady nastaly. Jeden z těch obrovských problémů mimo jiné bylo zacházení s minoritními akcionáři, které bylo v Česku ostudné a zůstává problematické.

Jako příklad vám uvedu firmu Unipetrol, kterou koupila polská firma Orlen. Podle zákona musel Orlen/Unipetrol uvědomit všechny akcionáře, že dojde k transakci vytěsnění. Udělali to takovým způsobem, že to dali na webovou stránku bez dalšího specifického uvědomění jednotlivých akcionářů. Výsledkem tohoto procesu bylo, že mnoho minoritních akcionářů se tak ani nedozvědělo, ze k odkupu akcií dochází.

Je to přitom třicet let poté, co bývalý (další) „otec privatizace“ Tomáš Ježek vsadil svou profesionální karieru a integritu na podporu minoritních akcionářů (Tomáš Ježek, bývalý ministr vlády a předseda Fondu národního majetku, pozn. red.).

Jak hodnotíte těch třicet let české ekonomiky? Češi přece jen velmi zbohatli a integrovali se do světové ekonomiky.

Myslím, že historicky je životním konceptem Čechů určitá solidarita, což masivním způsobem ovlivňuje hospodářskou politiku. Jde to přitom ještě za socialismu, do meziválečného období.

Když to vezmu od konce, máme tady konsolidační balíček. Hlavní myšlenka debaty v současnosti je, kdo to snížení deficitu veřejných financí zaplatí. To není špatná otázka, jenže Američany by v prvé řadě zajímalo, co to udělá s ekonomikou a ekonomickým růstem, aby přežili, aby byli schopni konkurovat na světových trzích, aby byli schopni dostat svým mezinárodním závazkům. To, že tyto starosti nehraji vetší roli v našem politickém diskurzu, je ohromná škoda.

Protože to, co se rozhodne ve finální analýze, včetně toho, kolik budeme platit důchodcům, záleží na tom, co vyděláme. Z té debaty se ztrácí koncept růstu a konkurenceschopnosti.

Do jisté míry si myslím, že Fialova vláda si to tak někdy okrajově uvědomuje. Byly tam náznaky, že si to uvědomuje. Jenže jsou pod takovým tlakem opozice a veřejnosti, že ta rigorózní debata už se týká pouze toho, kdo to bude platit, jaká je ta míra solidarity vlevo, napravo a podobně.

Vidíte nějaké možnosti růstu?

Samozřejmě a už jsem vám dal dva nástroje. Zaprvé, kurzová politika hospodářskému růstu nepomáhá, naopak tlačí ho dolů. Zadruhé – samozřejmě nikdo nemá rád, když k tomu dochází – je snižování investičních výdajů. Jenže investiční výdaje opět nehrají v debatě žádnou roli.

Vy jste se již zmínil, že tady existoval koncept investičního programu v tom smyslu, že vláda začala tlačit na banky, aby tento program financovaly. Ale ty banky jim říkají – i když se jim to nelíbí – no dobře, ale ukažte nám ten investiční program. Za celou tu dobu ten program vlády nepřipravily. Investiční projekty, které byly plánovány, se nerozbíhají tak, jak by měly podle plánu. Navíc regiony momentálně projekty též nerealizují či realizují pomalu a regiony mají v této době velké přebytky. To jsou všechno prorůstové faktory, o kterých mluvíme.

Vracíme se zpět, jaké jsou tedy recepty na růst?

Vzhledem k obrovské závislosti Česka na zahraničním obchodu se česká ekonomika oživí, jakmile dojde k oživení ekonomiky Německa / EU / globálních trhů (v tomto pořadí!).

Ale zásadní podmínkou rychlejšího a udržitelného růstu je posílení „potenciální“ trajektorie růstu, a to jsme opět u pobídek. Vzhledem k plné zaměstnanosti k tomu posílení u nás může dojit pouze vyšší produktivitou pracovní sily, kapitálu a půdy a vyšší efektivitou alokace zdrojů mezi sektory, profesemi, regiony či úplným opuštěním některých výrobních aktivit.

Jedním z „klasických“ českých problémů je zdůrazňovaní solidarity před konkurenceschopností a osobní zodpovědností. V rámci často zmiňovaného návrhu na zvyšování daní jako nástroje snižovaní rozpočtového deficitu bude třeba brát v potaz též to, že daňová zátěž Česka je již dnes jedna z největších v Evropě, a navíc že příspěvek z vyššího zdanění vysokých příjmů do státního rozpočtu je z hlediska velikosti potřeb rozpočtu ne příliš významný.

Jinými slovy, když se navrhuje úprava daní, pak je nutno respektovat nejen to, že daně ovlivňují sociální spravedlnost, ale mají vliv i na konkurenceschopnost a hospodářský růst. Levice však volá po zvyšování daní a to je silně populistické.