Čím horší doba, tím lépe. Investice do známek se teď vyplácí, říká znalec

Vystudovaný právník František Beneš patří k nejrespektovanějším expertům v oboru filatelie v Česku. Působí jako soudní znalec, publicista, zprostředkovatel filatelistických obchodů, poradce i investor. V posledních měsících mu přibývá práce.

Obchody se známkami jsou totiž na vzestupu, panuje obrovská poptávka, ceny stoupají, popisuje František Beneš v rozhovoru pro SZ Byznys.

Jste filatelista sběratel, nebo spíš investor?

Sběratel nejsem, ale filatelii se věnuji od dětství. Známkám se věnoval můj dědeček, otec byl znalcem, věnují se jim moji synové. Jsme filatelistická rodina, uspořádali jsme na 50 aukcí a prodali desetitisíce položek. Podíleli jsme se společně s dalším poradcem i na prodeji nejvzácnějších známek na světě, legendárních čtyř mauritiů, které jsou v jednom českém portfoliu.

Kromě známek investujete do realit. Co je teď v krizové době pro investora větší riziko a co větší jistota – filatelie, nebo nemovitosti?

Vždycky čím horší doba, tím lépe se daří filatelii. Viděli jsme to od počátku minulého století, za první světové války, v době Mnichova i předtím, když Židé utíkali z Německa. Po druhé světové válce se známky staly platidlem, peníze ztrácely hodnotu. Byl o ně zájem po roce 1948, po měnové reformě v roce 1953, po roce 1969. Za krizí se filatelie vzchopí, daří se jí lépe než v dobách klidných. Zatímco nemovitostem se daří hlavně v dobách klidných.

Jak na současnou krizi reaguje filatelistický trh?

Předvídatelně. Ceny známek dramaticky stoupají. Nemusí to být donekonečna, až se finanční trhy stabilizují, mohou zase klesnout.

Dochází na české scéně k mimořádným obchodům?

Nejzajímavější nákup se zhruba před pěti lety podařil jednomu českému investorovi, když s neuvěřitelným štěstím ve veřejné aukci získal takzvaný Bombajský dopis. To je dopis vyplacený dvěma červenými mauritii Post Office, už přes 120 let nejcennější filatelistický objekt na světě. Tehdy za něj dal tento investor 2,4 miliony eur. Loni se mnohem horší takový dopis prodal za 10 milionů eur. Prostě za pět let cena stoupla asi na čtyřnásobek.

Kolik by se dnes za Bombajský dopis z českého portfolia mohlo utržit?

Myslím tak 12 milionů eur. Kdyby to majitel prodával, čistý zisk z toho by byl asi 10 milionů eur.

Co je důvodem růstu cen filatelistických položek za krizí? Jde o to, že v malém předmětu, který lze snadno ukrýt nebo převézt přes hranice, lze koncentrovat velkou hodnotu?

Je to především jejich nedostupnost. Nemůžete přijít na trh s tím, že takový Bombajský dopis koupíte. Je to unikát, pokud ho majitel nebude chtít prodat, tak ho nekoupíte. Důvod, který jste zmínila, ale hraje také roli. Řadě exulantů se podařilo přenést do zahraničí nejcennější majetek právě v podobě známky.

Ony známky samy o sobě nemají žádnou cenu, roli ale od určité výše hraje prestiž. V mezinárodním měřítku máme 150letou zkušenost, že se vždy našel někdo, kdo po špičkových raritách toužil a neváhal za ně dát velké peníze.

Jaké další rarity jsou v rukou českých filatelistů?

Vedle Bombajského dopisu je jeden červený mauritius jako samostatná známka, který koupil ten investor v sérii s modrým mauritiem. A dále modrý mauritius, výkladní skříň celého oboru.

Kolik je na světě vlastníků modrého mauritia?

Modrých mauritiů se z původního nákladu 500 kusů dochovalo 11, z nich je jenom šest samostatných. Ostatní jsou buď na nějakých výstřižcích, nebo poškozené, jeden je na dopise. Z těch šesti je jeden v britské královské sbírce, jeden v Britské knihovně, dále v muzeích v Haagu, ve Stockholmu a na Mauriciu. Jen tento jediný, šestý je v soukromých rukou. Takže kdyby chtěl dnes někdo koupit modrého mauritia, musí si vypátrat toho investora a přesvědčit ho k prodeji.

Na kolik by dnes přišel samostatný modrý mauritius?

Myslím, že by stál hodně přes 100 milionů korun, ale myslím, že by ho ani za tu cenu majitel nechtěl prodat. Je relativně nejisté, jakou ty peníze budou mít hodnotu za rok nebo za dva.

Je filatelistický trh na vzestupu globálně?

S filatelií se obchoduje celosvětově, největší dynamiku mají dva trhy. Jeden v Evropě a USA, který se zabývá známkami britského impéria. Druhý je v jihovýchodní Asii, kde je na vzestupu Čína, Indie a vzdálenější státy jako Singapur nebo Austrálie.

Ale ještě k mauritiům. Všechny s výjimkou jedné dvojice, která je na samotném ostrově Mauricius, jsou v Evropě. Nejvíc jich je v Německu, Němci jsou jimi posedlí.

Ta posedlost začala v roce 1904, kdy se německému Poštovnímu muzeu nepodařilo koupit modrého mauritia, který byl tehdy prodán v Londýně za 1 450 liber. Dnes to vypadá jako malá částka, ale tehdy byla jedna libra zlatá mince o váze sedmi gramů. Modrého mauritia asi za 10 kilo ryzího zlata koupil tehdejší princ velšský, budoucí král Jiří V. Až druhým v té aukci bylo berlínské Poštovní muzeum. To se Němců tak dotklo, že začali mauritie úplně lovit. Proto jich je nejvíc v Německu. Na druhém místě je Česko a až na třetím Velká Británie.

Co teď dělají čeští známkoví investoři? Snaží se také lovit špičkové rarity jako mauritie?

Investoři se chovají jako ve všech ostatních oborech. Někteří investují neuváženě a spláčou nad výdělkem. Jen menší část z nich se buď sama ponoří do problematiky, nebo najdou někoho, kdo tomu rozumí, a za radu zaplatí. Ale je spousta radilů, kteří poradí špatně a nic si na nich nevezmete.

Obrací se na vás teď víc zájemců o investice do známek?

Ano, přirovnal bych to k době kolem roku 1990, kdy u nás došlo mezinárodně k neopakovatelné situaci. Tady byla obrovská odložená poptávka po známkách, rostla v podstatě od 20. let. Protože za první republiky tu byly tak přísné devizové předpisy, že bylo obtížné dovézt nějaký materiál ze zahraničí. Pak přišel protektorát, po válce byly jiné starosti.

Za socialismu tu byla obrovská filatelistická obec, i uměle státem podporovaná. Filatelistů bylo obrovské množství, komunisté sice postihovali velmi přísně jakoukoliv spekulaci, ale spekulace ve filatelii nechali bujet. Každý den byla v Praze burza, na té největší U Nováků bylo mnoho set návštěvníků a mnoho desítek obchodníků. Sice nelicencovaných, předstírali, že prodávají známky svých kolegů z klubu, ale obchod úžasně vzkvétal.

Tak proč odložená poptávka po roce 1990?

Protože zboží v uzavřeném státě bylo málo, ceny byly naprosto odtržené od cen v zahraničí, byly mnohem vyšší. Po roce 1990 řada lidí přišla k penězům a to vyvrcholilo v ohromný boom. Jen příklad: třeba první aršík známek OSN z roku 1955 se tehdy prodával za 10 tisíc korun, dnes se prodává za tisíc. Nebo první rakouský aršík WIPA z roku 1933, taková vlajková loď filatelistických investic, se prodával za 80 tisíc korun, za což se dala za socialismu při troše štěstí koupit garsonka. Dnes se prodává za 25 nebo 30 tisíc.

Čili ne všechny investice jsou výnosné a mně je líto lidí, kteří naletí na vzletné řeči těch, kteří chtějí známky prodat. O známky se musíte zajímat, musíte si o nich sehnat informace a mít na paměti, že jen malá část toho materiálu má investiční potenciál.

Přeplácejí se teď známky jako před dvaceti lety?

Ano, i v mezinárodním měřítku. Předražené mi připadají třeba známky Číny. Z velké setrvačnosti stále nabývají na hodnotě, ale módní vlna zájmu o ně se zasytila. Myslím, že kdo kupuje čínské známky za ceny, které se platily třeba před pěti lety a platí pořád, už je tak dobře neprodá.

Co má dnes investiční potenciál?

Známky britského impéria, zvlášť některé hodnotné položky. Nebo některé první známky Indie a indických států. V Indii obrovsky stoupá národní uvědomění a lidé tam bohatou, proto dnes mají investiční potenciál. Ale bude to trvat jen určitou dobu. Obvykle cyklus trvá 20 nebo 30 let, pak zájem ochabne.

To se stalo se známkami Vatikánu. Dřív Vatikán sbíralo obrovské množství lidí, pak ochabl zájem o organizování v církvi a vatikánské známky se prodávají mnohem levněji než třeba před 30 lety. Ale toto platí jen pro známky po určitý stupeň vzácnosti. Když známky dosáhnou určitého stupně vzácnosti, pak už vládnou jiné zákonitosti. Vzácnosti nad určitý stupeň si cenu udržují a naopak na ceně stoupají.

Jak poznat, co se řadí do této spolehlivé kategorie?

Známky, které se v našich penězích prodávají už za miliony korun. Není to zaručené, platí to tak na 90 procent. Například první rumunské známky stály svého času skoro stejně jako ti slavní mauritie Post Office, ale dnes stojí pět, možná jedno procento původních cen.

Obracejí se na vás investoři, kteří o filatelii nic nevědí, ale chtějí kupovat známky jen proto, aby výhodně uložili peníze?

Ano, je to celosvětový problém. Obvykle to skončí špatně. Oni tak touží ty známky získat, že se nesoustředí na jejich jakost, na pravost. Nekvalifikovaní investoři – pokud nemají velké štěstí, dobré informace nebo dobrého poradce, obvykle na nákupu prodělají.

Takže první rada pro začínající investory do známek: nejdřív se ten obor učte?

Rozhodně. Musí se o to hluboce zajímat. U známek je to podobné jako u obrazů, více než polovina na trhu jich je falešných. Musíte zjišťovat, kdo již měl známku, kterou chcete koupit, před vámi, kdo se k ní odborně vyjadřoval…

Dává smysl kupovat současné známky? Je šance, že se časem zhodnotí?

Samy od sebe ne, v seriózních státech vychází známek dostatek, takže je krajně nepravděpodobné, že by se zhodnotily. Naopak, jejich cena v čase klesá. Hodnota známky je dána dvěma faktory: je to jednak poukázka na službu, jednak je tu vrstva filatelistického zájmu. Ale když jste si před lety koupila známku za dvě koruny, mohla jste s ní poslat dopis. Pokud ji chcete dnes použít, musíte jich na ten dopis nalepit 10, protože užitná cena té známky klesla.

Není přesto šance, že se ze soudobé známky stane filatelistická rarita?

Stává se to. Jsou specializovaní sběratelé, kteří jdou na poštu, donesou tam kafe a otravují tak dlouho, až jim tam ukážou všechny archy nově vydané známky. Prohlížejí si to lupou a pak si vytrhnou nějaké 24. pole, protože vidí, že tam je desková vada. Nebo že je na části nákladu trochu odlišná barva. A když je to dostatečně malá část nákladu a jim se podaří skoupit tu část, tak je pak prodávají ostatním sběratelům. Ale vyžaduje to hodně času a velkou pozornost, nese to rizika.

Jaká?

Stalo se, že někdo našel zajímavost, chybu tiskárny. Vychází třeba emise Umění v malých přepážkových listech, kde jsou čtyři známky a mezi nimi dva kupony. To se pak perforuje. Jednou tiskárna operforovala malou část nákladu tak, že prostřední kupon neměl svislou perforaci. Když se asi před deseti lety našel první takový list, prodal se zhruba za 30 tisíc korun. Pak ale pošta dala ze skladu na přepážky tuto hodnotu znovu a ukázalo se, že neperforovaný kupon mají všechny listy. Chybných listů bylo najednou víc, cena dramaticky poklesla.

Zažil jste nějaký velký filatelistický objev?

Ano. Ve sbírce pána, který chtěl po celoživotním sbírání odejít do domova seniorů s malou částí své sbírky. Zbytek známek chtěl rozdat po přátelích, kteří sbírali běžné razítkované známky první republiky. V jeho sbírce se našla známka zvaná 50 na 50, doplatní známka z roku 1927, kde původní známku v hodnotě 20 nebo 150 haléřů přetiskli přetiskem „doplatit 50“, aby vznikla 50haléřová známka.

On se celý život domníval, že je to padělek, protože ten přetisk se od dalších exemplářů trochu lišil. Obrátil se na mne a já jsem studiem v Poštovním muzeu zjistil, že to není padělek, že známka je nejen pravá, ale supervzácná právě proto, že její přetisk je trochu odlišný. Pán pak známku, kterou chtěl někomu dát jako bezcennou, prodal asi za dva miliony korun.

Za nejcennější českou sbírku byla považována sbírka semilského sběratele Ludvíka Pytlíčka, který před třemi lety zemřel. Co se s ní stalo?

Jeho dědicové ji dali do aukce, rozprodali ji. Součástí byla i nejcennější československá známka, čtyřkorunová na žilkovaném papíře s převráceným přetiskem Pošta československá z roku 1919. Typický příklad rarity vyrobené uměle pro filatelisty, známka vzácná od samého počátku.

Byla o ní dokonce napsána kniha Ukradená známka. Patřila původně holandskému sběrateli Johannu Kleinovi, ale spolu s další vzácnou československou známkou se ztratila před 30 lety na výstavě v Japonsku. Pan Pytlíček ji v roce 2017 nabídl do aukce, kde se málem prodala za devět milionů korun. Ale tím se dostal do podezření, že kdysi sám zorganizoval její krádež. Jeho dědicové se o známku se synem pana Kleina soudili. Jak to dopadlo?

Ten spor se vede dosud u semilského soudu. Známka byla ukradena v roce 1991 na světové výstavě v Tokiu, jde bezpečně určit, že to je právě tento exemplář. Mezi stranami v probíhajícím sporu jsou zástupci pojišťovny Lloyd's, která tu známku pojistila, syn původního holandského majitele a pozůstalí po Ludvíku Pytlíčkovi.

Může taková historie zvednout hodnotu známky, až jednou soud rozhodne a známka se dostane na trh?

Myslím, že příliš ne. Za normálních okolností ano, ale dnes je tak vypjatá situace a taková poptávka po známkách, že by se prodala za astronomickou cenu i bez této legendy. Hlavně když bude mít životopis prokazující, že je pravá.