Čeští kapitalisté překonávají Poláky, Maďary i další, říká matador Kováč

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čeští byznysmeni se nebojí pronikat do zahraničí, kde skupují konkurenci a vytvářejí nadnárodní firmy. A trend sílí.

„Možná tady v Česku vzniká nové paradigma, kdy české byznysové skupiny jako EPH, Sev.en, Vafo a další prostě říkají: ‚My nejsme žádní malí kluci, máme ambice, které výrazně přesahují Česko‘,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys Petr Kováč, ředitel v oddělení Strategie a transakce EY Česká republika, jenž v oboru pracuje téměř 30 let.

A pokračuje: „Možná to neříkají tak nahlas jako například Poláci nebo Maďaři, kde to je národní cítění. U nás je tím motorem aktivity soukromý sektor a pozitivní výsledky jsou evidentní.“

Proč se Česko za posledních pár let stalo méně atraktivním pro zahraniční investory?

To je nepřesná informace, která se v poslední době opakuje. Skutečnost je taková – a je to lehce prokazatelné –, že aktivita prodejů a nákupů společností je pořád hodně vysoká. Jsou určité výkyvy, ale je to pořád růstový trend. My se bavíme se stovkami firem ročně a nějaký úprk investorů se tady opravdu nekoná. Transakcí se děje hodně a jsou velké.

Změna spočívá v tom, že ohromně narostl český nebo obecně středoevropský kapitál, a mnohem víc transakcí se děje doma. Prostě funguje jednoznačné pravidlo, že investoři, kteří investují do aktiv v okruhu 400 až 500 km, mají mnohem lepší výchozí podmínky, aby koupili dobrou firmu za dobrou cenu.

A dokazuje to nemovitostní trh, kde zahraniční fondy a institucionální investoři odchází a nahrazují je lokální, hlavně miliardářské skupiny?

Z mého pohledu nejsou nemovitostní transakce jako fúze a akvizice. Nemovitosti jsou mnohdy součástí M&A transakcí (Mergers and Acquisitions, česky fúze a akvizice, pozn. red.), ale investování do nemovitostí je jiná kategorie, s jinými pravidly a výsledky.

Za posledních 18 až 24 měsíců však v Česku dochází k velkému nárůstu množství peněz, které jsou spravovány ve fondech a významná část těchto fondů je nemovitostních. Jsou to fondy kvalifikovaných investorů, ale i retailové fondy. Takže je tady mobilizace lokálního kapitálu, který je prostě při transakcích efektivnější.

Na kolika transakcích aktuálně pracujete? A zkuste odhadnout, kolik se toho děje na celém českém trhu?

Na odhad celého trhu neexistují přesná čísla, protože hlavní část trhu se odehrává v oblasti malých a středně velkých transakcí, které se mnohdy ani nedostanou do statistik nebo nejsou o nich zveřejněny podrobnosti. Jsou prostě „pod radarem“, v nižších desítkách milionů eur.

Nicméně aktivita je hodně vysoká. Náš tým v současné době pracuje na více než 20 projektech v různém stadiu rozpracovanosti. To mluvím o mandátech pod smlouvou. EY M&A team patří do top 3 největších M&A poradenských firem v Česku a zároveň odhaduji, že i celá řada dalších poradců má docela dost práce.

V jakých oborech se firmy prodávají?

Jsou to všechny možné obory: nová ekonomika, stará průmyslová ekonomika, e-commerce a častěji se také zabýváme transakcemi v oblasti tzv. distressed assets, tedy prodej firem ve finančních problémech. Výrazná změna je v tom, že už jen neprodáváme, ale poměrně velké množství transakcí spočívá v tom, že asistujeme při nákupech firem.

Co je motivem k nákupu firem?

To je nová kvalita na trhu. Proměnili jsme se z teritoria, kde se historicky hlavně prodávalo zahraničním investorům. Běželi a běží generační výměny, a to generuje investiční příležitosti kupujícím. To vždycky bude a má to svou dynamiku.

Jsou tady ale dva nové fenomény. U prodejů to už není tak, že když je někomu 70 let, začne prodávat, protože nemá nástupce. Ale vidíme tady zajímavý segment, kdy je lidem kolem 40 let, vybudovali firmu do určité velikosti, na kterou se uměli dostat vlastními silami. A buď hledají investora, který firmu posune na novou úroveň, nebo ve 40 letech firmu prodají a jdou úplně do jiné oblasti.

Ten druhý trend?

Možná ještě zajímavější je budování nejenom českých, ale i regionálních šampionů. Nejsou to přitom jen ti velcí jako EPH Daniela Křetínského či InPost skupiny PPF či Sev.en Energy Pavla Tykače, ale je toho daleko víc. V zahraniční expanzi tady v Česku dle statistik v poměru k velikosti ekonomiky překonáváme Poláky, Maďary i další okolní státy.

Vezměte například budování skupiny UCED, což je energetická větev skupiny Creditas Pavla Hubáčka. Budují to 10 let, ale už vytvořili skupinu, která je na mapě hodně viditelná. Není jen v Česku, ale i na Slovensku, v Polsku… My jsme jim měli možnost u toho asistovat a mám z toho opravdu radost. Není to ale jediná skupina, která takto dynamicky roste pomocí akvizic.

Hubáček expanzi financoval rovněž hlavně dluhopisy, které prodával drobným investorům. Ale na rozdíl například od solární skupiny Solek se ta expanze zatím daří?

Ano, to je úplně jiná historie. Další je například výrobce krmiva pro domácí zvířata Vafo či chemická skupina Draslovka. My jako M&A poradce jsme se dostali do nové situace, protože dřív byla poptávána poradenská činnost ve smyslu „pomozte nám prodat“, tak v tuto chvíli asistujeme ve strategických úvahách, jak firmy rozvíjet a budovat jejich hodnotu.

Budování mezinárodních šampionů je fenoménem posledních tří, čtyř let. Co za tím dle vás stojí?

České prostředí je relativně konzervativní, což lze demonstrovat například na míře úspor. Nejsme však neúspěšní.

Já tady vidím obrovskou energii ve sféře lidí, kteří se nebojí a budují své byznysy nad rámec Česka. Jsou to mladí i staří byznysmeni, není to odlišeno věkem. Možná tady v Česku vzniká nové paradigma, kdy české byznysové skupiny jako EPH, Sev.en, Vafo a další prostě říkají: „My nejsme žádní malí kluci, máme ambice, které výrazně přesahují Česko.“ Možná to neříkají tak nahlas jako například Poláci nebo Maďaři, kde to je národní cítění. U nás je tím motorem aktivity soukromý sektor a pozitivní výsledky jsou evidentní.

Mluvíte hodně s firmami. Německo, náš hlavní partner, je v krizi. Jak vnímáte současnou náladu mezi byznysmeny?

Jedna věc je, že nálada tady v Česku není nikterak skvělá a super optimistická. Německo, ekonomická mašina, která je nejblíž, zabrzdila. Negativních zpráv je teď spousta. Covid byl bezpochyby velkým střihem a nastává období podobné roku 2008/2009 – selektují dobří od špatných.

Když všechno jede nahoru, je obtížná diskuze o tom, jestli jsme mohli růst o pět procentních bodů víc, nebo ne, jestli to děláme špatně a rosteme třeba jen s trhem. Ta diskuze začíná být zajímavá v okamžiku, když dojde ke krizi nebo hospodářskému útlumu.

Pracujete i se skupinou CSG rodiny Strnadových, která je v poslední době velmi aktivní při akvizicích firem. Jak hodnotíte jejich strategii?

Nepracujeme se skupinou CSG tak intenzivně, abych si dovolil hodnotit jejich strategii, a ani by to nebylo profesionální. Obecně řečeno je oblast zbrojního průmyslu velice dynamická a přitahuje spoustu talentovaných lidí, kteří přicházejí do tohoto odvětví (nemluvím jen o CSG), například i prostřednictvím akvizic. Viděli jsme nákupy českých zbrojařů v Itálii, v Rakousku nebo v USA.

Pokud se ptáte na můj širší pohled na strategie rozvoje českých průmyslových skupin, tak bych si je dovolil porovnat v čase. Je to velikánský rozdíl oproti devadesátkám, když jsme viděli nějaké „Soudky“ ve Škodovce nebo další majitele/privatizátory v jiných post-komunistických konglomerátech, kteří byli ambiciózní (Lubomír Soudek, konfident státní bezpečnosti, byl v 90. letech ředitelem a spolumajitelem Škody Plzeň, pozn. red.), ale neměli schopnosti pro úspěšné podnikání v tržní ekonomice.

Dnes je to ale absolutně jiná kvalita, ať už jde o řízení firem, nebo jak se byznysmeni chovají či uvažují. Když jste viděl ty megalomanské plány Soudka ve Škodovce, tak to bylo i pro laika jasné, že je mimo realitu. Byl v devadesátých letech minulého století fenomén jakési „české cesty“ privatizace a transformace ekonomiky. Dnes „čtou“ čeští byznysmeni, kteří primárně svoje podniky vybudovali sami, situaci stejně dobře jako jejich západoevropští kolegové a úspěšně budují velice zajímavý byznys jak v evropském, tak i světovém rozměru.