Článek
Skupina Solek Holding Zdeňka Sobotky patří k největším domácím hráčům ve fotovoltaice, základnu má však v Latinské Americe. V Evropě považuje Sobotka za ideální trh Kypr.
Zahraniční orientace Soleku se hned tak nezmění. A to i přesto, že se teď v Česku zvedá vlna solárních investic tažená obřími dotacemi z Modernizačního fondu. „Podnikáme v zemích, kde mohou soláry vydělávat bez dotací a pobídek. To v Česku zatím možné není,“ vysvětluje Sobotka.
Sám přitom v Česku začínal. Za solárního boomu vyšponovaného přehnanou podporou fotovoltaiky kolem roku 2010 tu vybudoval několik elektráren. Když pak vláda začala od roku 2011 soláry zdaňovat, prodal české projekty a zamířil do Chile. Tam má dodnes největší plány.
Jak vypadá solární energetika v Chile? A jakou roli v ní hraje česká firma Solek?
My jsme v Chile od roku 2014, dneska tam máme přes sto postavených megawattů, tedy patnáct nebo dvacet projektů. Máme tam paradoxně více lidí než v Česku, z celkových 250 jich v Chile zaměstnáváme 140.
Teď tam ještě posílíme, podepsali jsme velký kontrakt s fondem BlackRock Global Renewable Power III Fund, což nám umožní dodat tam další solární parky o kapacitě 200 MW. Celkem jich tam máme v plánu 500 MW. Připravujeme totiž ještě jeden další podobný obchod s partnerem, sice s menším, ale z hlediska České republiky pořád obrovským.
Vodík je teprve na začátku. Je to stejné jako v roce 2009 nebo 2008, kdy se začínalo s fotovoltaikou. A dneska se jí po světě instaluje kolem 130 až 140 gigawattů.
Jakou roli bude vašich 200 megawattů vybudovaných s BlackRockem v chilské zelené energetice hrát?
Nebude to významná role, tak do jednoho procenta. Chile dnes velmi silně míří k obnovitelným zdrojům. Oni se rozhodli odpojit veškeré uhelné elektrárny do roku 2035, podíl obnovitelných zdrojů se tam bude radikálně zvyšovat.
Letos jste oznámili návrat do Evropy. Co tady chystáte?
Když jsme odešli z Česka a ze Slovenska, nechali jsme si ještě projekty v Rumunsku. Teď je prodáváme do českého fondu MW Sicav. V Rumunsku teď máme kapacitu do 10 megawattů, chceme se tam vrátit a naše plány tam jsou ve stovkách megawattů.
Když pominu Latinskou Ameriku, kde jsme celkem etablovaní i v Kolumbii, tak druhým významným trhem pro nás je rozhodně Kypr. Tam jsme nedávno uvedli do provozu malou pilotní elektrárnu, jednomegawattovou. Ale myslíme si, že je to pro nás ideální trh.
V čem je Kypr ideální? Kvůli klimatickým podmínkám?
Je to tak. Kypr je velmi podobný podmínkám okolo Santiaga de Chile (chilské hlavní město, pozn. red.). Nebo chcete-li srovnání v Evropě, tak jihu Španělska. Jakýkoliv fotovoltaický zdroj tam bude vydělávat. Navíc díky tomu, že Kypr nemá propojení s ostatními státy, má vysokou cenu elektřiny. Což je pro nás ideální kombinace: dobrý osvit plus vysoká cena elektřiny.
Co je vysoká cena elektřiny pro jižní Evropu?
V dobách, kdy se cena tady u nás pohybovala kolem 45 eur za megawatthodinu, tak oni už měli 120 eur. Teď, s útlumem turistiky, tam klesla poptávka po energii a ceny se srovnaly někde kolem stovky eur. Teď se ale Kypr pro turisty zase otvírá, myslím, že poptávka znova intenzivně vyroste.
Soláry bez subvencí
Podle čeho si vybíráte lokality pro expanzi?
Na prvním místě se díváme na bezpečnost země. Musíme mít jistotu, že naše projekty budou prodejné investorům kdekoliv po světě. Ta země musí být atraktivní z hlediska regulatoriky, ratingu a tak podobně. Druhá podstatná věc jsou podmínky a cena elektřiny. Třeba v Polsku je dnes mohutný solární development, i když tam úplně super osvitové podmínky nejsou.
Potřebuje jižní Evropa pro solární elektrárny nějaké subvence, veřejnou podporu?
Vůbec ne. Jsou tam běžné komerční podmínky. Když se podíváte na glóbus a půjdete nějakých třicet stupňů plus nebo minus nahoru a dolů, jste v území, kterému říkáme solární pás. V tomto pásu kdekoliv postavíte na světě solární elektrárnu, tak se uživí sama, bez dotací.
Kde v Evropě končí tento solární pás?
On se ten pás každým rokem vylepšuje a rozšiřuje, protože cena solární technologie klesá. Francie, Itálie, jižní země bývalé Jugoslávie, tam všude se soláry vyplatí bez dotací. Dokonce i Česká republika se tomu, myslím, už blíží.
No, cena solárních panelů a dalších komponentů sice léta klesala, ale letos zase roste. A zatím se u nás žádné fotovoltaické projekty bez dotací nechystají, přestože cena elektřiny je skutečně vysoko…
Ono to závisí možná ještě víc na regulatorice. Třeba v Chile se staví i na jihu, kde osvit není zas tak zázračný, ale i tak tam žádné dotace nejsou. Ale je tam jasně srozumitelný výkup, přístup do sítě… Dlouhodobý investor tam nevydělává obrovské peníze, má standardní příjem, projekt se chová jako nemovitost. To je klíčové.
Jak vidíte solární potenciál České republiky?
Zatím jsme velmi zdrženliví. Ale pracujeme i tady na několika projektech, rádi bychom tu byli aktivní. Myslím, že tady jistý boom bude, minimálně na střechách… Ale v Česku to bez dotací opravdu nefunguje, cena projektů, pozemků a podobně je nadmíru vysoko. Tím pádem tomu nepomáhá ani levná technologie.
V Česku se po letech pro soláry chystají obrovské subvence z Modernizačního fondu i dalších zdrojů. Investoři signalizují další solární boom, jen ČEZ chce postavit nějakých šest tisíc megawattů. Neberete tyto plány vážně – usmíváte se?
Usmívám se. Není to neproveditelné, ale je otázka, jak ty dotace budou fungovat, jak se budou získávat. Poté, co se tu stalo v roce 2011, jsou pro mne dotace trošku sprosté slovo, já bych se jim raději vyhnul.
Podívejme se na Česko ještě z hlediska přírodních podmínek. Je naše země vhodná pro to, aby ve velkém stavěla solární elektrárny?
Česku nic jiného nezbývá. Vítr tady nechceme, hyzdí krajinu a není moc míst, kde by větrníky realisticky šly. Takže nám zbývá jedině solár. Měl by být intenzivně na střechách, ty vhodné bychom měli stoprocentně pokrýt. Pak tu jsou nové trendy. Např. agrofotovoltaika, která kombinuje fotovoltaiku se zemědělstvím.
Ze Sahary do Prahy?
Objevují se názory, že by pro střední Evropu možná bylo výhodnější, kdyby investovala do přenosových sítí a dopravovala solární elektřinu z jižní Evropy, nebo dokonce třeba až ze Sahary. Je to reálné?
Technicky ano. Krásný případ je zase Chile. Ta země je dlouhá asi čtyři tisíce kilometrů, první solární elektrárny tam začali v letech 2011 a 2012 stavět velcí investoři na severu, protože tam je osvit oproti Česku až trojnásobný. Ale na severu Chile zase není spotřeba. Jsou tam doly a menší města, ale Santiago de Chile je uprostřed země. Abyste se dostala do největšího místa spotřeby, musíte překonat nějakých 3 500 km. Tak tam postavili linku, která dokáže přenést 2 000 megawattů. Dneska jsou spokojení, funguje to a klesla jim významně cena elektřiny.
Číňané mají náskok. Začali brzo, mají továrny, nejnovější technologie. A kvalifikovanou pracovní sílu, pořád ochotnou pracovat za menší peníze než kdekoliv jinde na světě.
Já si myslím, že Česká republika by o tom určitě měla uvažovat. V Evropě máme vítr v Pobaltí, na severu Německa, má ho Finsko, Norsko… Je odkud brát. A z jihu můžeme brát solární energii. Je to výhodné, ale je potřeba mít infrastrukturu.
Jaký by ale byl dopad na cenu, pokud bychom se spoléhali na dovoz elektřiny z větších vzdáleností?
Samozřejmě nás to bude stát víc než spotřeba v místě výroby. Na druhou stranu tady můžeme mít skladování…
To je problém sám o sobě. Jak třeba Chile řeší sezónní zálohování solárních zdrojů?
Já myslím, že i v Chile toto bude částečně problém. Oni investují do elektráren na plyn. A časem by se asi měli dostat k intenzivnímu využívání nových technologií. Nemyslím jen baterie, to dneska už není moc nová technologie. Ale bude to vodík.
Vodík je něco převratného, všechny země ho chtějí, podporují ho. Jen ještě bude trvat pár let, než ho dostaneme do praxe. I my v Česku můžeme mít vodík. Může tu být spousta smart technologií. Využili bychom tak naši nevýhodu, že nejsme v ideálním postavení pro obnovitelné zdroje.
Vodíkové naděje
Vidíte ve vývoji technologií na akumulaci energie výrazný technologický pokrok? Baterie neřeší několikadenní, nebo dokonce sezónní výpadky v produkci obnovitelných zdrojů. Vodík, jak sám říkáte, zatím v praxi není. Takže co s hlavním handicapem solárních zdrojů – s nestabilitou?
Celý svět má celkem jasno, že obnovitelné zdroje budou hrát prim. Po nějakou dobu přechodu budou řešit ten sezónní a vícedenní výkyv plynové elektrárny. Vodík se podle nás bude časem postupně vstřikovat do plynových zařízení. Na Kypru máme spolupráci s developerem řádově 200megawattového plynového projektu. Kupuje od Siemensu turbínu, která je schopna vstřikovat s plynem až polovinu vodíku. Toto může být řešení.
Stačí podle vás výrobní kapacity vodíku z obnovitelných zdrojů na obrovské vodíkové plány, s jakými se u nás i v Evropě počítá?
Dneska ne, ale vodík je teprve na začátku. Je to stejné jako v roce 2009 nebo 2008, kdy se začínalo s fotovoltaikou. A dneska se jí po světě instaluje kolem 130 až 140 gigawattů. Kdyby se v podobném rozměru takto začalo pracovat s vodíkem, tak je to jen otázka investic. Jen otázka peněz na konci dne.
Zelený bezemisní vodík vzniká vlastně jako vedlejší produkt obnovitelných elektráren. Vyrábí se z přebytečné elektřiny v období, kdy je hodně slunce nebo větru. Při tom ale dochází k vysokým energetickým ztrátám. A s vodíkem jsou obrovské plány: Měl by se používat v dopravě, průmyslu, ocelářství, energetice. Postačí k produkci vodíku v takovém rozsahu obnovitelné zdroje?
Dneska ne a to je dobře. Protože aspoň máme příštích třicet let intenzivně co dělat. Protože se samozřejmě musí násobit kapacita obnovitelných zdrojů. My třeba plánujeme projekt na severu Atacamy (poušť zasahující od jižní hranice Peru po střed Chile, pozn. red.), kde chceme mít kombinaci soláru a větru. Budeme tam mít jednotky na výrobu vodíku, je to relativně blízko přístavu, jsme schopni ho exportovat.
Máme už předběžné dohody jak s korejskými firmami, tak s japonskými, vlastně by to bylo zajímavé i pro západní část USA. Je to otázka vývoje, dřív jsme si taky mysleli, že auto nemůže samo jezdit – a dneska jsou už některá auta samořiditelná. Prostě technologický posun.
Pokud se v teplejších částech světa, třeba na té Sahaře, budou stavět gigantické solární parky určené k zásobování vzdálenějších zemí, nebudou jejich panely oteplovat okolí a ohřívat atmosféru ještě víc, než se to děje dnes spalováním fosilních paliv?
Já se přiznám, že na toto výzkumy nemáme. Co jsem se dočetl v odborném tisku, tak primárně moc ne. Protože panely spíš absorbují a zachovávají si to teplo. Může to naopak být výhoda, že stíní.
V místech, která jsou hodně osluněná, třeba na jihu Španělska, chtějí pod solárními panely pěstovat plodiny, které se jinak musí před sluncem zakrývat. Tak se využije přirozený zákryt těmi panely.
Obrat ke zdražování
Solární panely a komponenty deset let zlevňovaly. V posledním roce naopak začaly zdražovat. Co se v branži děje? Je to odraz rostoucí poptávky po obnovitelných zdrojích, vzácných kovech a surovinách na jejich výrobu?
Zdražuje se, nás to netěší. My jsme měli naštěstí domluvené dlouhodobé kontrakty, takže dopad na nás není tak dramatický. Ale vnímáme to všichni. Dopad je v řádu jednotek procent, asi nejhorší je cena dopravy. Ta vzrostla pěti‑, osmi‑, někdy i desetinásobně. Ale to by se mělo odbourat v čase.
Hlavní výrobní základnou pro solární komponenty je Čína. Nezmění se to, když v západní části světa solární energetika tak posiluje?
Číňané mají náskok. Začali brzo, mají továrny, nejnovější technologie. A kvalifikovanou pracovní sílu, pořád ochotnou pracovat za menší peníze než kdekoliv jinde na světě. Jsou tu pokusy nastartovat výrobu v USA nebo v Evropě, ale vyžaduje to obrovskou investici. A nedůvěra investorů v návratnost takových projektů je vysoká. Proto si nemyslím, že se tento trend změní.
Jak může být nedůvěra v návratnost investic do výroby solárů vysoká, když obor zažívá takový boom, navíc ještě podporovaný politicky? Panely se přitom ještě před deseti lety vyráběly i v Česku.
Je to drahé. Proč v Číně vyrábíme drobnosti, jako třeba obyčejné skleničky? Protože oni to umí nejlevněji.
Ale pokud budeme dělat kvalitní design, pokud budeme zadavatelé a integrátoři, tak pořád budeme hrát prim. Škoda Plzeň kdysi stavěla elektrárny kdekoliv po světě, ale dneska už je nikde nestavíme. Já bych chtěl obnovit tradici – bylo by perfektní, kdybychom v nové technologii, ve fotovoltaice, dokázali být integrátor a stavět pro velké giganty, jako je BlackRock, takovéto složité komplexy po světě.
Evropská unie dává na obnovitelné zdroje obrovské peníze. Ale když popisujete vaše plány, přesto dáváte na první místo Latinskou Ameriku. Z hlediska české firmy to je trochu překvapivé…
Já bych to tak neřekl. Pro nás je důležitá Latinská Amerika, protože známe Chile. Jsme už dva tři roky v Kolumbii, takže nám to dává smysl. Ale i Evropa je pro nás zajímavá. I Spojené státy jsou velmi zajímavé. Nová administrativa tam velmi prosazuje zelené zdroje.
Jakou roli vůbec hraje politika ve vaší branži? Podstatnou?
Řekl bych tak fifty fifty. Protože bez regulace nemůžete stavět. Na druhou stranu, my po politice nechceme dotace. Ani politici je většinou nejsou schopni zaručit, protože na ně musí brát ze státního rozpočtu a občan z toho samozřejmě nikdy nemá radost. A pak kvůli tomu třeba nemá rád ani zelenou elektřinu. Takže nám úplně stačí kvalitní regulace. Pokud ji země umí nastavit, pak tam investoři rádi přijdou a investují.
