ČEPS: Česko musí postavit tři paroplynové elektrárny do začátku 30. let

Rizikový vývoj v energetice v příštích letech detailně popisuje nejnovější analýza státní společnosti ČEPS. Země bude potřebovat nové elektrárny. K zajištění bezpečnosti přitom nebudou stačit ani dnes plánované jaderné bloky, ani masivní investice do zelené energetiky.

K zálohování nově budovaných obnovitelných zdrojů, závislých na počasí, je totiž třeba postavit i několik velkých paroplynových elektráren. A to tak rychle, aby je bylo možné uvádět do provozu už počátkem 30. let.

Uhlí by sice mohlo k výrobě elektřiny v Česku sloužit ještě do začátku 50. let, kvůli rostoucímu podílu solárů a větrníků se ale už v následující dekádě přestane vyplácet, upozorňuje v rozhovoru pro SZ Byznys místopředseda představenstva ČEPS Svatopluk Vnouček.

ČEPS každý rok zpracovává analýzu očekávaného vývoje domácí energetiky – takzvané Hodnocení zdrojové přiměřenosti. Letošní zprávu s výhledem do roku 2040 označil europoslanec ODS Alexandr Vondra za „budíček pro vládu“. Přináší nějaké nové, přelomové informace?

Přináší určitý posun. Zprávu na národní úrovni zpracováváme sedmým rokem, zjištění se postupně zpřesňují, teď jsou některá více akcentovaná. ČEPS má zodpovědnost za bezpečnost a spolehlivost elektroenergetické soustavy. Musíme predikovat, jak bude vypadat. A pokud se ukážou rizika, máme navrhovat opatření. Výpočty a modelace děláme vždycky v několika scénářích tak, abychom pokryli pravděpodobný budoucí vývoj. A některé ty scénáře nyní indikují, že při nich bude potřeba podpořit výstavbu zdrojů.

Budoucnost energetiky modelujete ve čtyřech scénářích, které se liší tempem uhelného útlumu. Scénáře s koncem uhlí do roku 2030 nebo 2033 ukazují, že ve 30. letech nebude domácí energetika schopná pokrýt velkou část poptávky po elektřině. Je v tom vážné riziko?

My se často soustředíme na to, který je předpokládaný rok odchodu od uhlí. Ale ono to bude záviset na tom, jak se bude vyvíjet energetický trh, jaké budou ceny povolenek, ceny paliv a tak dále. Nedá se říct, že česká energetika bude muset od uhlí odejít do nějakého data. Bavíme se pouze o rychlosti, o tempu změny energetiky.

V programovém prohlášení vláda slibuje, že bude vytvářet podmínky pro to, aby bylo možné s uhlím skončit do roku 2033. Bude to reálné?

My se díváme na to, jaká opatření budou nutná, aby to možné bylo. Kromě toho modelujeme ještě ambicióznější, Dekarbonizační scénář (s koncem uhlí do roku 2030, pozn. red.), který řeší, co je třeba udělat, aby byla možná ještě rychlejší dekarbonizace české ekonomiky a energetiky.

Progresivní scénář s koncem uhlí do roku 2033 podle vašich modelací ukazuje velký nárůst závislosti České republiky na dovozu elektřiny. Není to problém?

Nejenom Progresivní scénář, ale i další scénáře ukazují nárůst závislosti na importech. Je to dáno tím, že v každém případě musíme nějak nahradit uhelnou energetiku. Ta bude dříve či později utlumena. A to i proto, že v dlouhodobějším horizontu zásoby uhlí dojdou. Samozřejmě v soustavě budou přibývat obnovitelné zdroje, které nevyrábějí stabilně, jsou závislé na počasí. Vedle nich musíme zajistit také stabilní zdroje, schopné dnešní uhelné elektrárny nahradit. Zdroje, schopné flexibilní dodávky výkonu, které lze nastartovat v době, kdy soláry nebo větrníky stojí a zároveň není možné požadované množství elektřiny dovézt.

Mezi scénáři, které popisujete, je velký rozdíl v tom, jak velký deficit dodávek energie nám hrozí. U scénářů, které počítají s koncem uhlí v roce 2038, nebo dokonce později, podle vaší zprávy do roku 2040 z tohoto pohledu žádné závažné riziko nehrozí.

Je to jen otázka vývoje v čase. Když se podíváme na závislost na importu elektřiny, pak se ty scénáře hodně podobají. Kolem roku 2030 bude nutné importovat mezi 13 až 15 terawatthodinami (TWh) ročně. V další dekádě se v některých scénářích zrychluje odklon od klasických zdrojů a tempo dekarbonizace. S rychlostí odchodu od uhlí je spjato, nakolik bude česká energetika importní a jakým způsobem bude třeba import nahrazovat novými zdroji.

Česko je přes 20 let významným exportérem elektřiny, předloni jsme vyvezli přes 11 TWh. Podle vašich propočtů budeme už od roku 2025 deficitní. Je předpokládaný objem importu v rozmezí 13 až 15 TWh pro příští roky zvládnutelný, nebo je to riziko?

Těch 13 až 15 TWh je hodnota zvládnutelná z hlediska kapacity přenosové sítě. Je ale o trochu vyšší, než co předpokládá stále platná Státní energetická koncepce. Ta uváděla jako cílovou hodnotu importu maximálně deset procent spotřeby, tedy něco kolem sedmi až osmi terawatthodin ročně. Takže se nedá říct, že očekávaná hodnota je optimální.

Všechno ale závisí na tom, zda potřebný výkon bude v zahraničí k dispozici. Mohou se vyskytnout stavy, kdy by potřebný výkon v zahraničí nebyl. To jsme si částečně prožili v roce 2022, kdy došlo k omezení výroby francouzských jaderných elektráren.

A promítlo se to do paniky na trhu a prudkého růstu ceny elektřiny. Pokud budeme dovážet takto velké objemy elektřiny, máme počítat s opakováním cenových výstřelků srovnatelných s loňskem, kdy v létě vyletěla cena elektřiny až k tisícovce eur za megawatthodinu?

Myslím, že to jsou hodnoty příliš velké. Náš model simuluje tržní chování. Důležitými předpoklady je, kolik bude stát povolenka, kolik bude stát plyn. Předpokládáme cenu povolenky v rozmezí 80 až 120 eur, cenu plynu kolem 45 eur za megawatthodinu. Pokud vycházíme z těchto hodnot, tak se nebavíme o tak extrémních hodnotách, jaké zmiňujete.

Ale je potřeba si uvědomit, že z hlediska závislosti na importu nastává daleko horší situace od roku 2030, kdy požadované importy narůstají až téměř na dvojnásobek. Tento výhled je určitě rizikovější, proto musíme mluvit o výstavbě nových, vlastních zdrojů.

Zatím se u nás chystají hlavně obnovitelné zdroje, a to hlavně malé střešní solární instalace. Nový jaderný zdroj nebude před rokem 2036, do poloviny 30. let se možná postaví jeden malý modulární reaktor. Bude to stačit?

Je pravda, že dnes vidíme rozvoj zejména malých střešních instalací, ale my od kolegů z distribučních společností víme, že se chystají i větší obnovitelné fotovoltaické parky. Počítáme, že instalovaný výkon fotovoltaických elektráren dosáhne postupně až ke 13 gigawattům. Myslím, že nárůst fotovoltaických zdrojů teprve v následujících letech uvidíme. Zdrojovou základnu i v podobě fotovoltaiky potřebujeme, ale obnovitelné zdroje je třeba doplňovat záložními, které je nahradí, když nesvítí nebo nefouká vítr. Což dlouhodobě budou zdroje založené na plynu. Alespoň dokud se ekonomicky nezlepší technologie na vodík a vodík se nestane běžnou součástí energetiky.

Nestačilo by prostě prodloužit životnost dnešních uhelných elektráren? Některé z nich byly nedávno modernizované, blok v Ledvicích byl dokončen teprve před šesti lety. Proč stavět nové zdroje na dovážený plyn, když naše zásoby vlastního uhlí by do roku 2040 stačily?

Tam vidíme riziko v ekonomice. Uhelné zdroje, aby se vyplácely, potřebují vyrábět v průběhu roku víceméně konstantně, bez dlouhých odstávek. Za každou uhelnou elektrárnou máte totiž důl, který sám o sobě má značné fixní náklady. Musíte zajistit kontinuální fungování systému důl–elektrárna. Když využití elektrárny klesne pod určitý počet hodin, už se to nevyplatí. Pokud budou mít uhelné bloky dlouhá období, kdy budou stát, může to vést k jejich postupnému odstavování a spontánně to urychlí dekarbonizaci.

Jak dlouho předpokládáte, že se u nás uhelná energetika udrží?

Naše predikce budoucího vývoje ukazují, že právě po roce 2030 bude potřeba, aby vznikl určitý objem flexibilních plynových zdrojů, který nahradí uhelné elektrárny, jejichž ekonomika nebude udržitelná. Jak rychle se to bude vyvíjet, bude určováno zejména cenou emisních povolenek. Dneska jsou povolenky víceméně na 95 eurech za tunu emisí, elektřina na roky 2024 a 2025 už se prodává pod 150 eury za megawatthodinu. Tím pádem ekonomika uhelných zdrojů už není tak dobrá jako ještě před pár měsíci. Chci tím víceméně říct, že zhruba rok 2030 se nám jeví jako zlomový. V této dekádě s uhelnou energetikou dokážeme fungovat, ale později už ekonomika bude tlačit na zajištění jejich náhrady, spočívající ve využití plynu pro flexibilní zálohování obnovitelných zdrojů.

Takže uhlí těžko přežije do 30. let, přestože by zásoby na lomech Vršany a Bílina stačily až někam k roku 2050?

Já moc nevěřím, že by se u nás uhlí používalo v energetice daleko za rok 2030.

Musí vláda přijímat rozhodnutí, dokdy se u nás bude moci uhlí spalovat? Nebo co by měla obsahovat připravovaná Státní energetická koncepce?

Naše studie říká, jaká opatření by se měla zavádět. Říkáme, že z dlouhodobého horizontu je třeba mít stabilní zdroje, které jedou v režimu základní kontinuální výroby. Tuto úlohu bude plnit jádro. Kromě chystaného nového reaktoru v Dukovanech je třeba rozvinout program pro výstavbu dalších jaderných zdrojů. Vývoj obnovitelných zdrojů dávám stranou, ten se rozběhl, jsou na něj nastaveny dotační tituly, veřejnost o ně má zájem, jsou připravované i větší projekty, proces běží sám o sobě.

Jak ale neustále zdůrazňuji, budou třeba flexibilní zdroje. A mají-li se stavět, potřebujeme nějakou formu kapacitního mechanismu (pobídky pro investory, pozn. red.)

Podmínkou, aby vůbec vznikaly, je řízená podpora výstavby těchto zdrojů a zajištění investiční podpory. Myslíme, že bude nutné intenzivně pracovat na vytvoření kapacitního mechanismu tak, abychom kolem roku 2030 mohli takové zdroje postupně uvádět do provozu. To je podle nás kritické a potřebné z hlediska dalšího vývoje.

Kolik nových flexibilních elektráren budeme potřebovat do začátku 30. let?

Absolutní minimum, důležité pro zabezpečení spolehlivosti je něco do tisíce megawattů. Máme-li dodržet limit na import, tak jak je stanoven ve Státní energetické koncepci, tedy dovážet maximálně deset procent spotřeby, vychází to na něco kolem dvou až 2,5 tisíce megawattů. U paroplynových elektráren se bavíme o blocích s výkonem 600 až tisíc megawattů.

Takže budeme potřebovat zhruba tři velké elektrárny.

Ano, znamená to postavit jeden nový dukovanský zdroj plus přibližně takovouto kapacitu v plynu.

Ale podmínkou pro to je vytvořit kapacitní mechanismus. A potom může stát samozřejmě řídit, jak a kdy startovat jednotlivé tendry na vybudování těchto zdrojů.

Ještě bych se zastavila u jednoho fenoménu, který popisuje vaše zpráva. Nazýváte ho DSR – z anglického „Demand Side Response“ – a jde o přizpůsobení spotřeby potřebám energetického systému. Spotřebitelé by se měli zapojit do udržování stability v síti tím, že budou elektřinu odebírat více v dobách, kdy je jí nadbytek a je levná, a méně v době špiček, kdy je o ni nouze. Není to velká ztráta našeho uživatelského komfortu?

Svým způsobem to určitá ztráta komfortu je. Ale spotřebitel si za ni samozřejmě nechá zaplatit.

Kdy se tyto služby prosadí ve velkém?

Technologický vývoj probíhá poměrně rychle, zejména s tím, jak se „ochytřují“ spotřebiče. Už dnes se DSR uplatňuje v průmyslu, není to úplně nové. Do budoucna se tyto služby budou přesouvat od velkých spotřebitelů k menším, na nižší napěťové úrovně. Takže se od velkých odběratelů, typicky výrobních závodů, dostaneme až k domácnostem, které mají výraznější odběr elektřiny. Například mají větší tepelné čerpadlo, nabíjení elektromobilů, používají klimatizaci a podobně.

Dostaneme se k velkým počtům účastníků, spotřebitelská flexibilita bude postupně hrát v energetice stále výraznější roli. Technologie už existují, bude záležet na jednotlivých obchodnících a na takzvaných agregátorech (specializované firmy, které digitálně koordinují a skládají nabídku jednotlivých účastníků do objemů zajímavých pro distributory nebo ČEPS, pozn. red.) a také na obchodnících, kteří budou svým klientům nabízet speciální tarify umožňující tyto služby.