Bartuška: Těžko se Čechům vysvětluje, proč platí za elektřinu německou cenu

„Válka na Ukrajině ukázala, že Evropa byla dlouho bezstarostná, nedbala na základní opatrnost. Netýká se to jen energetiky, ale také třeba armád, výzbroje, mnoha dalších oblastí,“ říká Václav Bartuška, dlouholetý zmocněnec Ministerstva zahraničních věcí pro energetickou bezpečnost. Loňský rok odstartoval změny letitých stereotypů.

Evropa se vyrovnává s výpadkem dovozu ruských surovin. Válka zbourala iluze o fungování volného trhu s elektřinou a plynem. Podle Bartušky se mění i rozhodování v Evropské unii. Iniciativu přebírají vlády jednotlivých států, Evropská komise je až druhořadá. Dopady čekají evropskou „zelenou politiku“. Její cíle sice zůstávají v platnosti, vlády však jsou pragmatické, řeší teď především dostupnost energií pro vlastní občany.

Co je nejvážnější dopad konfliktu s Ruskem pro Evropu? Je to konec dodávek levného plynu, na němž stavěla svou vizi nízkoemisní energetiky?

Ono se to týká nejen plynu, ale všech čtyř hlavních ruských surovin dodávaných do Evropy – tedy i ropy, uhlí a jaderného paliva. Zatím je změna nejvíc vidět u plynu, ale myslím, že dlouhodobě bude největší dopad v jaderném palivu a v oblasti jádra obecně.

Zajímavý bude podle mě vývoj kolem uhlí. Může se ukázat, že pro některé země bude těžké ruské uhlí v krátkém čase nahradit. U ropy uvidíme, jak dopadne druhá část embarga Evropské unie na dovoz. První část embarga na ropu dopravovanou tankery od 5. prosince 2022 měla minimální dopad na Evropu. Ale 5. února 2023 vstupuje platnost zákaz dovozu ruských ropných produktů včetně nafty nebo mazutu. To už se bude týkat i řady zemí západní Evropy, které často ani nevěděly, že dovážejí velké objemy ruské nafty. Ještě před rokem šlo mnohdy až o miliardu litrů nafty měsíčně dovážené primárně do západní Evropy.

Zdá se, že s výpadkem ruského plynu se Evropa vyrovná lépe, než to před rokem vypadalo.

Plyn zvládáme, myslím, velmi slušně. I když je to samozřejmě nákladné. Spíš je otázkou, zda nás nečekají nějaké další globální otřesy.

Ještě bych se zastavila u jaderného paliva. Nelze ruské dodávky nahradit americkými nebo francouzskými?

Samotné palivo se dá vyrobit v mnoha zemích světa, to není problém. Úzké hrdlo je obohacení uranu a v tom má Rusko zhruba 40 procent globálního trhu. Západ se opět nechal ukolébat tím, že vnímal Rusko jako normálního obchodního partnera. Teď si pro obohacování uranu bude muset znovu vytvořit vlastní kapacity, což je otázka investic na několik let. V Evropě se toho může ujmout jednak Francie, pak je tu ještě firma URENCO, za níž stojí Německo s Nizozemskem a Velkou Británií. Také Spojené státy si teď znovu vytvářejí svoje vlastní kapacity, ale zatím jsou závislé na jiných zemích.

Dlouho jsme slýchali, že pro plyn a elektřinu je nejlepší, když se obchodují na volném trhu. Vy dlouho tvrdíte, že to tak není, že energie nejsou běžné komodity, ale veřejný statek, součást národní bezpečnosti. Loni skoro všechny evropské vlády do energetického trhu zasáhly, volná soutěž prakticky skončila. Zvítězil váš pohled na svět?

Zvítězilo vědomí, že bez energií se naše civilizace rozpadne. Důkazem jsou debaty o cenových stropech a celková aktivita vlád v oblasti cen energií. Myšlenka, že trh všechno rozhodne a zvládne, byla v Unii silná ještě na jaře roku 2022. Během léta v podstatě všichni pochopili, že pokud nechají trh sám o sobě, povede to k pádu vlád napříč celou Evropou.

Znamená to, že s volným trhem v energetice je definitivně konec?

Ona je otázka, nakolik to byl trh ještě před loňským rokem. Už tehdy tu byla řada regulací nebo pomoc některým segmentům, jako jsou obnovitelné zdroje. Loňský rok ukázal, že žádná vláda v Evropě si nemůže dovolit nechat stoupnout ceny energií tak, že to uvrhne lidi do chudoby.

Okamžik zlomu přišel během léta 2022. Všechny členské státy sáhly po mimořádných opatřeních, které trh buď omezily, nebo úplně pozastavily. Když jsme požádali členské státy na mimořádné radě pro energetiku loni v červenci, aby vyjádřily, jakou očekávají zimu a jaké kroky jsou podle nich únosné, tak celkem 21 z 26 vystupujících zmínilo přímo válečné hospodářství nebo přídělový systém.

Nejtvrdší regulační opatření jsou ale jen dočasná, ne? Co podle vás přežije do normálních časů ze všech těch loni zavedených regulací, které bourají energetický trh?

Nevím. A pochybuji, že to někdo ví. Jsme teprve na začátku velkého zlomu ve světě.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve zprávě o stavu Unie řekla, že je nutná hluboká reforma energetického trhu. Co si pod tím představit?

Klíčové je, jak se k tomu staví členské státy, komise je v tuto chvíli na druhém místě. V létě byla reálná hrozba, že vlády členských států budou padat dřív než Evropská komise. Vlády jsou blíž tomu, co se děje v jejich zemích. Velký příběh českého předsednictví v oblasti energetiky byl vlastně návratem členských států jako těch, kdo rozhodují, co se bude dít, stanovují agendu a určují, co se odehraje v oblasti cen energií. Například, že se zavedou stropy na ceny elektřiny nebo plynu.

Diskuse ale pořád běží, jsme teprve na začátku procesu. Nemělo by nás ukolébat, že ceny teď klesají, protože bylo pár teplejších dnů. Čekají nás minimálně tři složité roky. A v této chvíli nikdo pořádně neví, k jakým krokům bude Evropa ještě muset sáhnout.

Rozvoj energetiky byl v předchozích letech řízen především snahou o co nejrychlejší snižování emisí CO2. Evropa si dávala stále přísnější dekarbonizační cíle, postup určovala Evropská komise. Změní větší iniciativa členských států tento trend?

Vysoké ceny energií nepochybně přispějí k tomu, že nasazení obnovitelných zdrojů, bezemisních technologií a technologií na úspory bude rychlejší a rozsáhlejší, než jsme si mysleli před rokem. Ale zároveň na prvním místě pro všechny vlády je dnes bezpečnost dodávek a cena energií.

Jenomže rychlé tempo odchodu od fosilních paliv je spojené s obrovskými náklady, takže přirozeně s tím se zdražují i energie. Kde vidíte signály o změně v uvažování evropských vlád?

Podívejte se na zásadní změny legislativy během jara 2022 v Německu, v Nizozemsku i v dalších zemích. To, že je najednou možné schválit výstavbu terminálů na LNG během měsíce a postavit terminál za půl roku, to by dřív bylo naprosto neuvěřitelné. Ukazuje se, že vlády jsou velmi flexibilní a jsou si vědomy, že musí lidem dát elektřinu a teplo, protože jinak nebudou vládnout.

Budou-li evropské státy schopny elektřinu nebo teplo vyrábět primárně z obnovitelných zdrojů, pomohou jejich rozvoji. Pokud se ale ukáže, že k tomu potřebují i fosilní zdroje nebo jádro, tak po nich sáhnou taky. Vlády ukazují, že jsou velmi pragmatické.

Jednotlivé státy mají rozdílné podmínky pro výrobu i zásobování energiemi. Skandinávie nebo alpské země mají obrovský vodní potenciál, přímořské země větrný potenciál, jih Evropy dobré podmínky pro soláry. Česko nic z toho nemá, zato má ještě určitou zásobu uhlí. A pro české občany je přijatelné jádro, jehož se jiné státy bojí. Dá se při všech těchto rozdílech vytvářet společná evropská energetická politika?

Rámcová ano. Můžeme stavět společné základní cíle, kam bychom chtěli dospět. Platí pro všechny české vlády, že vždy byly kritické k tomu, když se cílů stanoví několik najednou, přičemž se ty cíle často buď vylučují, nebo navzájem komplikují. Pokud je základním cílem omezit emise CO2, tak nemůže současně s tím jít i proces, který vytlačuje jádro z energetického mixu.

Mění energetická krize dosud rezervovaný postoj výrazné části Evropy k jádru?

Nemění, pro řadu zemí je jádro nepřijatelné – pro Německo, Rakousko, ale třeba i Dánsko, Lucembursko, Irsko nebo Řecko. Postoj těchto zemí se nezmění. Pak tu jsou země, které s rozvojem jaderné energetiky počítají: Francie, Polsko, Nizozemsko. Ale co je podstatné: nám nikdo nezakazuje stavět nové jaderné bloky, ani to nikdo zakazovat nebude. To je oblíbený domácí mýtus, že nám Brusel něco nepovolí, nebo zakáže.

To je sice pravda, ale národní výstavba jaderných zdrojů je svázána řadou podmínek přicházejících od Evropské komise. Třeba povinnost vybudovat definitivní úložiště jaderného odpadu.

Není to pravda, ne. Náš problém při výstavbě nových jaderných bloků je jen a jen česká legislativa. S tou musíme něco udělat. Přestaňme už konečně s výmluvami na Brusel a na zlou Unii. Ten problém je u nás doma.

Holanďané před Vánoci řekli, že chtějí mít dva nové bloky do 10 let a budou je podle mne mít. Podobně jako se Nizozemsko loni v březnu rozhodlo, že postaví LNG terminál, a 8. září ho otevíralo. Ovšem díky tomu, že během března a dubna dramaticky zmenšili počet zákonů, které jsou třeba ke schvalovacím řízením.

Německo podobně díky tomu před Vánoci otevřelo první LNG terminál. Ale my máme zákonodárství pořád stejné jako v roce 2021. Potřebujeme solidní debatu, zda jsme vůbec při dnešních našich zákonech a možnosti nekonečných odvolání vůbec schopni něco postavit. Lhostejno, zda rychlou železnici, dálniční síť, nebo třeba elektrárnu.

Problém české energetiky není Brusel ani Německo, náš problém jsme my sami. Pokud se bavíme o novém jaderném zdroji a už předem říkáme, že nám osm až deset let zabere jen schvalovací proces, papírování, tak jsme se prostě zbláznili.

Součástí energetické bezpečnosti je cenová dostupnost. V Česku máme jeden paradox: jsme schopni vyrábět relativně levnou elektřinu převyšující domácí spotřebu, nicméně ceny pro české spotřebitele jsou určovány vysokými náklady na výrobu v Německu. Je tenhle systém udržitelný do budoucna?

V rozhovoru s vámi v červnu roku 2022 řekl Pavel Tykač, za kolik vyrábí elektřinu ve svých uhelných elektrárnách. V přepočtu mu to vycházelo na sedm eur za megawathodinu. Pokud se tohoto čísla chopí schopný populista, tak mu žádná vláda nebude schopna argumentovat, proč by měla české spotřebitele stát elektřina 200 eur za megawatthodinu. Nebo proč v Rakousku může být za 40, 50 eur.

Toto se obtížně vysvětluje komukoliv v Česku. A podle mne, pokud nemůžete vysvětlit lidem ve stručných jasných větách, proč je něco nějak nastaveno, pak je v tom základní chyba.

Je podle vás základní chyba ve volném přeshraničním trhu s elektřinou v Evropě? Právě ten k nám – obrazně řečeno – přenáší vyšší německé ceny.

Volné přeshraniční obchodování potřebujeme, abychom byli schopni balancovat síť. Propojení sítí zvyšuje stabilitu, snižuje náklady na její udržení.

Jak se potom vyhnout tomu, že se přelévají náklady mezi jednotlivými státy?

To je otázka příštích let. To musíme vymyslet. Je to otázka cenotvorby. A to je zásadní politický problém evropských zemí.

Dnes cenu veškeré elektřiny určují náklady nejdražších elektráren, jež potřebujeme k uspokojení poptávky v propojené síti. Jsou na stole nějaké návrhy, jak cenotvorbu změnit?

Alternativy jsou. Jedním z modelů je nějaká forma přerozdělování výnosů z energetiky. Ať tomu říkáme windfall tax, nebo solidární příplatek. Nebo například francouzská vláda řekla, že vykoupí zbytek akcií energetické skupiny EdF, aby byl provozovatel francouzských jaderných elektráren schopen dlouhodobě garantovat nižší sociální tarif pro chudší část populace. Tím francouzská vláda jasně řekla, že si je vědoma problému a že ho musí řešit, protože jinak přijde sociální výbuch. Stejný problém má před sebou česká vláda i ostatní vlády v Unii.

Zvláštní energetické daně a přerozdělování výnosů má však být dočasné, mimořádné, krátkodobé „válečné“ opatření, ne?

Dočasné? Já jsem vyrůstal za sovětské okupace. Byla dočasná, takže vím, že jednotka dočasnosti je „jeden furt“. V historii velká část mimořádných opatření přijímaných na určitou dobu zůstala napořád. Uvidíme, jak to bude v tomhle případě. Nikdo z nás neví, co se ještě odehraje v příštích letech. Ale vlády pořád budou muset reagovat na situaci. A hlavní pro ně bude udržení sociálního smíru, ne to, jestli poruší, nebo neporuší nějaký z předchozích slibů.

Co musí udělat současná česká vláda, aby zajistila do budoucna naši energetickou bezpečnost?

Základní je definovat, odkud budeme brát elektřinu za 10 nebo 20 let. Stále si myslím, že toto je klíčová otázka české energetiky. Ropu i zemní plyn jsme schopni zvládnout dovozy. Ale pokud nebude na našem území dostatečná výroba elektřiny, je otázkou, zda jsme schopni udržet strukturu ekonomiky včetně průmyslu. Řešením pro nás ve značné míře jsou další jaderné bloky. A přijde mi fascinující, že se v posledních letech u nás smrskla debata o energetice na jediný nový reaktor v Dukovanech.

Kolik nových elektráren bychom podle vás museli postavit do konce 30. let?

Pojďme si říct, zda vůbec ještě jsme schopni u nás něco postavit. Podle mě debata musí začít u legislativy, u toho, co v ní změnit. Jak zrychlit schvalovací procesy, povolovací řízení. To je důležitější než si teď dát velkolepý cíl, kolik bloků chceme postavit do jakého roku.

Máme čekat odklad plánů na ukončení těžby uhlí u nás či v Německu?

Odklad smrti uhlí už nastal. Nemyslím, to bude odklad na desetiletí, spíš jen na několik let. Všimněte si, že se velká část politiků přestala vztahovat k jakémusi letopočtu. Mnohem pragmatičtější a poctivější je říct: opustíme uhlí, jakmile to bude možné, jakmile za něj budeme mít bezpečnou náhradu. To je podle mě poctivé a fér.

Mnoho evropských politiků je přesvědčeno, že se energetiku podaří vyřešit i ve střední Evropě masovým nasazením obnovitelných zdrojů, decentralizací a vodíkovými technologiemi. Že to ve finále přinese elektřinu, která bude čistá, levná a všem dostupná. Je to iluze?

To nikdy nebyla pravda, tehdy ani teď. Bude to technologicky velmi složité, velmi nákladné a potrvá to déle, než si myslíme. Zda je tato změna nutná a jak rychle, to ať rozhodnou politici, případně lidé ve volbách. Rozhodně to není otázka jednoho či dvou roků.

Změní nějak loňská zkušenost z energetické krize evropský boj proti emisím, Green Deal?

To, co se stalo, nese mnoho klimatických aktivistů velmi nelibě. Ukázalo se jasně, že pro nás pro všechny je košile bližší než kabát. Že pokud mají vlády obavu, jak zvládnout dodávky energií přes zimu, budou ochotně povolovat cokoliv, co jim v tom pomůže.

Když jsem řekl v únoru 2022 po ruské invazi na Ukrajinu, že budeme pálit cokoliv, abychom zvládli příští zimu, tak to pro mnoho lidem znělo nepřijatelně. V létě pak vyšla vyhláška, která povolila teplárnám pálit neomezeně nejen hnědé uhlí, ale i mazut. Podobné to bylo v dalších zemích Unie.

To neznamená, že jsme se vzdali klimatických cílů, ty stále zůstávají v platnosti, obzvláště ty hodně vzdálené, vztahující se třeba k roku 2050. Ale je jisté, že od všech evropských vlád můžeme očekávat pragmatismus. Prostě na prvním místě pro ně bude fungování jejich vlastní země.