Bartuška: Nevím, zda se lidé kvůli drahému Green Dealu vzdají všeho ostatního

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Ještě v 70. a 80. letech minulého století se v Evropě stavěly desítky jaderných reaktorů. Dnes je takových projektů jen několik, a ještě se komplikují. Jaderná energetika je totiž složité a rizikové odvětví. Stavba jaderných bloků se tak ve vyspělém světě prodražuje a elektřina z nových reaktorů už dávno není levná.

Například dva bloky elektrárny Vogtle, které staví firma Westinghouse v USA, měly původně stát 14 miliard dolarů. Teď vycházejí na 35 miliard a elektřina z letos spuštěného bloku vychází v přepočtu na 170 eur na megawatthodinu – výrazně víc než běžná tržní cena. Britská elektrárna Hinkley Point, kterou staví EdF, měla původně garantovanou výkupní cenu 106 eur, od té doby ale garance vystoupala na 150 eur za megawatthodinu. Také nad současné tržní ceny, mezi 120 až 130 eury, oscilující letos i ve střední Evropě.

Co se v oboru stalo, že rizikovost investic tak vzrostla? Podle Václava Bartušky, zmocněnce Ministerstva zahraničních věcí pro energetickou bezpečnost, sehrály roli tři jaderné havárie. K první došlo v americké elektrárně Three Miles Islands v USA roku 1979, o sedm let později v Černobylu a v roce 2011 v japonské Fukušimě.

„Postupně došlo k zastavení výstavby reaktorů ve většině zemí světa. A skončila sériová výroba. Například Francie postavila svých 56 jaderných bloků ve třech vlnách velmi rychle, pak se tento postup změnil v unikátní výstavbu jednotlivých kusů, které jsou každý trochu jiný, a stojí tím pádem mnohem víc energie i času,“ vysvětluje Bartuška v pořadu Agenda SZ Byznys.

Stavba jaderné elektrárny je podle něj ostatně vždy velmi komplikovaná: „Potřebujete spoustu různých profesí, koordinovat tak velký projekt dá spoustu práce. To je problém ve všech zemích světa, včetně Číny, USA, Ruska nebo Indie.“

Právě kvůli vysokému riziku dnes všude vyžadují jaderné projekty politickou odvahu. „V jaderném odvětví potřebujete odvahu vlád, protože ve finále náklady vždycky platí stát. A ten do toho jde, i když vidí, že odvětví není v dobrém stavu, ale stát potřebuje elektřinu, a jádro proto dává smysl,“ říká Bartuška. Což je podle něj i případ dnešního Česka.

„Je to prostě skok do studené vody. Víte, že to bude složité, že to bude zřejmě stát víc, než se očekává, že to bude trvat déle. Ale půjdete od toho, když potřebujete elektřinu. A tu potřebujeme všichni,“ dodává.

Skepse k jádru v polovině Evropy přetrvává, i když jsou vlády pod tlakem schopné vydávat na energetiku obrovské sumy. „Krásně to bylo vidět loni, kdy státy Evropské unie dělaly obrovské kroky, aby zabránily totální krizi v energetice a ekonomice. Podle Evropské komise bylo na mimořádné výdaje vydáno 400 miliard eur, bruselský think-tank Breugel udává dokonce 646 miliard eur a viděl jsem dokonce i údaj 800 miliard eur. Ale ani jediný cent, jediný halíř z toho, nešly na jádro,“ říká Bartuška.

Politici – včetně těch, u kterých by to dřív bylo nemyslitelné, jako třeba německý ministr hospodářství ze strany Zelených Robert Habeck – tlačili plynové projekty, aby rychle vyřešili náhradu za ruský plyn. „Politici potřebují rychle ukázat úspěch, to u plynu můžete. Jádro bohužel nenabízí rychlá řešení,“ říká Bartuška.

Část Evropy je tak dál striktně protijaderná, část je ale vstřícnější. Například Belgie pozastavila chystané zavírání jaderných bloků, Švédsko ohlásilo, že chce stavět nové reaktory, Francie potvrdila svůj už před krizí ohlášený návrat k rozvoji jaderné energetiky, šest reaktorů chce vybudovat Polsko.

Rok energetické krize ale mění poměry v evropské energetice, a to i vůči jádru. „Staly se dvě důležité věci. Jednak se do řízení energetiky vrátily vlády, které často dokonce přímo kupovaly energetické firmy. Francouzská vláda vykoupila podíl v EdF, německá koupila Uniper, u nás tento trend vidíme v plynárenství (vláda rozhodla o nákupu plynárenské společnosti Net4Gas – pozn. red.). A dále obrovsky vzrostl pragmatismus vlád,“ říká Bartuška.

Podle něj se posouvá i pohled na Green Deal. „Řada evropských vlád vidí mnohem realističtěji naše možnosti ohledně naplňování cílů Zeleného údělu (Green Dealu). Právě směs pragmatismu a většího zapojení vlád do chodu energetiky způsobila, že se jádro stalo znovu přijatelnějším pro řadu zemí, i když zdaleka ne pro všechny. A je tak dnes nepochybně snazší jaderné elektrárny stavět,“ soudí energetický zmocněnec. Průchodnější podle něj jsou i různé formy veřejné podpory pro jaderné projekty.

Evropská komise uznává jadernou energetiku vedle zemního plynu za dočasný nástroj k dosažení uhlíkové neutrality. Přesto většina evropských politiků do budoucna sází hlavně na vodík. Přesněji na zelený vodík, vyráběný z obnovitelné elektřiny ze solárů, větrníků či hydroelektráren.

Právě zelený vodík má vyřešit dlouhodobé skladování energie a nahradit fosilní paliva v průmyslu či dopravě. Zatím ale není jasné, kde bude kontinent obrovské objemy čistého vodíku brát. A vodíkové technologie zdaleka nejsou v takovém stadiu vývoje, aby mohly fungovat na komerční bázi a bez dotací.

Je sázka na vodík reálná? „Záleží na tom, kolik jsme ochotni za to zaplatit. Uvidíme. Ale zkapalňování vodíku je obrovsky energeticky náročné, komplikovaná je i jeho přeprava na delší vzdálenosti. A zatím jsem neviděl vodíková úložiště o takové kapacitě, aby řešila sezonní skladování elektřiny,“ říká Bartuška.

Green Deal podle něj provází „spousta technologií, z nichž některé jsou nadějné, některé jsou víceméně nesmysl, něco jsou čisté hypotézy“. „Totéž se děje i kolem vodíku,“ prohlásil Bartuška.

Úspěch Green Dealu podle něj bude záviset na ochotě a schopnosti Evropanů nést náklady na dekarbonizaci. „To je pořád otázka, kterou bude třeba veřejnosti předložit,“ říká.

Zvýšení regulovaných poplatků za služby spojené s dodávkou plynu a elektřiny, které minulý týden oznámil Energetický regulační úřad, je podle Bartušky jen předzvěstí toho, co se odehrává v evropské energetice.

„I tak je z toho velká mela. Politici totiž řadu let prodávali energetickou tranzici (změnu) jako věc, která bude rychlá, levná, bezbolestná. Nic z toho ale neplatí. Bude to trvat déle, než si myslíme, bude to stát hodně peněz, bude to složité. Dá se to zvládnout, jsme schopni to zvládnout, ale bude to velmi nákladné,“ prohlásil Bartuška.

Stinné stránky Green Dealu obnažila energetická krize a Bartuška připouští, že to může změnit postoj evropské veřejnosti k boji s emisemi. „V okamžiku, kdy lidé vidí, že to, co jim bylo předkládáno jako levné řešení, tak úplně levné není, začínají přemýšlet jinak. Vznikají celé nové politické strany. A nemyslím si, že z příštích evropských voleb vzejde zelenější europarlament, než je ten stávající,“ řekl v rozhovoru.

Evropská unie dekarbonizační cíle zatím spíš zvedá. Nedávno například zvýšila cíl pro podíl obnovitelných zdrojů v energetice z 30 na 42,5 procenta do roku 2030. Zrychlení přinese vyšší náklady na budování elektráren, sítí, energetických úložišť a služeb na stabilizaci soustav. Jsou unijní ambice při dnešním stavu technologií vůbec reálné?

„Opravdu záleží na objemu peněz, který jsme ochotni na to vynaložit. Záleží na tom, jestli jsme ochotni se vzdát ostatního a dát všechny peníze, které máme, na tyto cíle. Pokud ano, asi toho dosáhnout můžeme. Já si jen myslím, že pořád máme mít ještě další zájmy typu zdravotnictví, veřejné dopravy, penzijních systémů a podobně. To platí pro nás, Němce, Francouze, pro všechny evropské národy,“ soudí.

Kloní se proto spíš k tomu, že Evropané k tak velké oběti kvůli Green Dealu ochotni nebudou. „Když se ptám studentů, ať už tady v Praze, nebo v belgických Bruggách, jestli jsou ochotni se vzdát levných letů po Evropě, jíst méně masa, zda se chtějí vzdát hezkého životního standardu, který v Evropě máme, tak to úplně ochotni nejsou. Rozhodně si nemyslím, že se toho většina lidí vzdá dobrovolně. Uvidíme,“ uzavírá.