Článek
Když výpadek proudu ochromil Portugalsko, vracela se Martina Pavlíčková zrovna z tamní dámské jízdy. To ještě netušila, jaký závěr jejího výletu jí osud nachystal. Blackout ji i její příbuzné postihl cestou na letiště, když se metro zastavilo uprostřed tunelu. Na letiště jim přitom zbývaly asi pouze dvě zastávky.
„Nikdo nic nevěděl, pan řidič pak vystoupil ze soupravy, že také o ničem neví a že to půjde zjistit. Uvnitř se rychle vydýchal vzduch a bylo tam strašné vedro. Asi po 20 minutách nám řidič přišel říct, že elektřina nejde nikde. Ručně otevřel dveře, v tunelu již byli nějací opraváři s baterkami a pomohli nám vylézt ze soupravy. Odvedli nás do nejbližší stanice, bylo to jak v nějakém americkém filmu,“ popisuje Pavlíčková.
Jaká panovala atmosféra mezi cestujícími?
Snažili jsme se zůstat v klidu, ale já například trpím panickými atakami a trošku mi to dávalo zabrat. Když nám otevřeli dveře, rozplakala jsem se úlevou, už to (ataka, pozn. red.) na mě šlo a potřebovala jsem to rozdýchat. Pár lidí něco křičelo portugalsky na řidiče. Bylo vidět, že jsou všichni ve stresu, většina cestujících spěchala na letiště. Naštěstí jsme cestou v tunelu spolu s ostatními cestujícími dobře spolupracovali, hlásili jsme si, kde je jaká díra a pomáhali jsme si navzájem se zavazadly. Když jsme se pak dostali z metra ven, mysleli jsme si, že už máme vyhráno, ale nebylo to tak… Pak to teprve všechno začalo.
Jak jste se nakonec na letiště dostaly?
Ze zastávky, kam jsme došly tunelem, už to bylo na letiště kousek. Stihly jsme si před výpadkem telefonní sítě objednat taxíka, nicméně nastal dopravní kolaps, protože nefungovaly semafory. Taxík nás dovezl pouze k letišti a ještě jsme kousek došly pěšky. Dorazily jsme tam zhruba kolem půl dvanácté (v Lisabonu je o hodinu méně, než v Česku, poz. red.). A v tu dobu pak začal vypadávat signál.
Jak to na letišti vypadalo?
U vstupních dveří stáli policisté a nikoho nepouštěli dovnitř. Na dotazy, co se děje a kdy nás pustí, jen krčili rameny. Před letištěm jsme tedy čekaly až do devíti večer. Nejhorší bylo, že jsme u sebe neměly moc peněz v hotovosti a bankomaty ani terminály nefungovaly. Nemohly jsme si tedy nic moc koupit k jídlu nebo pití. Obchod, který jsme našly kousek od letiště, byl absolutně vybraný a dovnitř do odbavovací haly jsme nesměly. Nikdo, kdo by rozdával alespoň pitnou vodu, venku před letištěm ani nechodil, nikdo nepřivezl cisternu s vodou.
Prostě nic, nikoho to nezajímalo, přestože venku před letištěm byla spousta rodin s malými dětmi… Všichni jsme tak čekali na betonu nebo na trávě, kde jsme si zrovna našli místo. Naštěstí jsme se pak večer dostaly dovnitř a našly místo na spaní. A taky jsme cestovaly jako skupinka čtyř dospělých, bez dětí, což je v takovém případě lepší.
Lidé čekali několik hodin před letištěm, než je pustili dovnitř.
Takže žádný krizový tým vám neposkytl jakoukoli pomoc?
Ne, doufaly jsme, že někdo přijde, ale nic se nestalo. Nejsmutnější bylo, že k večeru pak přijely dvě větší dodávky, na kterých byl nápis něco jako food delivery, ale naše nadšení rychle vyprchalo. Policisté totiž začali jídlo nosit dovnitř, takže to možná bylo určené pouze pro zaměstnance letiště, ale těžko říct. Uvnitř letiště to bohužel nefungovalo o moc lépe než venku. Našly jsme kousek od letiště malý supermarket schovaný mezi paneláky, ale byl totálně vykoupený, takže trošku panika…
Jak vám tedy tato komplikace narušila plány? Kdy jste měly z Lisabonu původně odlétat?
Letadlo mělo odlétat v pondělí ve 13:50, blackout tedy nastal zhruba dvě hodiny před tím. Na zrušení letu nás upozornil Booking, přes který jsme letenky pořizovaly. Ale samotná komunikace s portugalskou aerolinkou je katastrofální, nejde se jim dovolat. Mají tu pouze jednu pobočku až v budově letiště, kam jsme se ani dlouho nemohly dostat. A teď jsou ty fronty tak dlouhé, že vedou ven z letiště.
Kdokoli z letištních zaměstnanců nás pak s jakýmikoli dotazy přesměrovával na aerolinku. Nicméně bychom si musely vystát frontu na pobočku a podle pořadového lístečku, který jsme si vytiskly, jsme měly před sebou asi 300 lidí. Čekat tak dlouho jsme nechtěly, tak jsme se rozhodly si cestu domů zařídit samy.
Jaká atmosféra pak byla mezi cestujícími na letišti?
Byly jsme rády, když jsme potkaly nějaké další Čechy, že nám konečně někdo rozuměl a mohli jsme si společně na vše postěžovat. Je fajn vědět, že v tom člověk aspoň není sám, že všichni řešíme stejné potíže. Navíc jsme měly nabité powerbanky, takže jsme mohly zůstat ve spojení s rodinou. A právě od nich jsme se dozvídaly nejvíce informací, které čerpali především z českých médií, což je celkem smutné.
Mám doma malou dcerku a moc se na ni těším, ale to čekání je nekonečné. Domů se totiž dostaneme asi o dva dny později, než jsme měly původně v plánu.
Jaká cesta domů vás čeká?
Dlouhá. V jedenáct večer bychom měly letět do portugalského města Faro, kde nejspíš přespíme na letišti. Zítra v šest ráno bychom měly letět do Vídně. V Rakousku na nás už naštěstí bude čekat rodina, aby nás dostali zpátky domů. Navíc v práci to vzali dobře a z tohoto hlediska žádný velký problém není.
