Živnostníci jako terč: Stát jim škodí svévolně a zbytečně

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jako živnostník končím.“ Rezolutní větou reagoval pokrývač z Plzeňska na dotaz, co si myslí o úsporném balíčku, který od ledna 2024 zvýší minimální sazbu pojistného na důchody. „Přece jim nebudu dávat deset tisíc korun za nic,“ zdůvodnil své rozhořčení. Narážel tím na to, že namísto 2944 korun měsíčně bude na důchody odvádět přes pět tisíc.

Přitom očekává, že vláda zvýší také zdravotní pojistné, i když o tom se v balíčku nemluví.

Pokrývač vychází z drsných zkušeností. Premiér Vladimír Špidla (ČSSD) zvýšil v roce 2003 sazbu sociálního pojištění pro OSVČ z 35 na 50 procent zaměstnaneckých odvodů. O 10 let později omezil kabinet Petra Nečase (ODS) živnostníkům výdajové paušály a teď došlo na pojistné minimum.

Mezitím Andrej Babiš (ANO) vyhrožoval zavedením pokladen EET, pak přišel covid a teď ještě Petr Fiala (ODS) živnostníky přinutil, aby si pořídili datovou schránku. Závěr je jasný. Stát hází živnostníkům, tedy OSVČ, klacky pod nohy svévolně a zbytečně.

V polemice s autory úsporného balíčku včetně ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL) by pokrývač neobstál.

Příslušný vládní dokument věnoval zvýšení sociálních odvodů OSVČ 12 stran, zdaleka největší prostor ze všech opatření. Jurečkovi experti dokonce publikovali výsledky speciální studie, která prokazuje, že dosud byli živnostníci něčím jako černými pasažéry důchodového systému.

„Celoživotní podnikatelé“, tedy pracovníci, kteří začali podnikat záhy po roce 1992, dosáhli předloni na důchod v průměru přes 13 tisíc korun, tedy čtyři pětiny průměrného nového důchodu přiznaného v daném roce. Přitom jejich výpočetní základ důchodu, který shrnuje pojistné odvedené za celý život, dosáhl necelých 60 procent základu průměru.

Zvýšením odvodů ovšem nechce ministr Jurečka živnostníky trestat, dokonce jim podle vlastních slov chce pomoci, „aby dosáhli na starobní důchod ve výši, kterou lze označit jako důstojnou“, jak stojí v analýze.

V tom směru byl upřímnější sociálnědemokratický reformátor Zdeněk Škromach, který před 20 lety zdůvodnil zvýšení odvodů slovy, že „nízké pojistné odváděné osobami samostatně výdělečně činnými patří k hlavním příčinám deficitu důchodového systému“.

O tom, že daňový systém je k tuzemským OSVČ vstřícný, ostatně svědčí i výpočet poradenské firmy NeoTax pro Seznam Zprávy. Český živnostník s průměrným měsíčním příjmem téměř 45 tisíc korun odvádí na dani z příjmu a pojistném 13 procent, přitom jeho kolega z Kolína nad Rýnem 38 procent.

Ještě důležitější je srovnání s tuzemským zaměstnancem na stejné příjmové úrovni, kterému stát sráží 22 procent hrubé mzdy. Další částku ve výši 34 procent hrubé mzdy za něj navíc odvádí na pojistném zaměstnavatel.

Analýza Jurečkova ministerstva i výpočet NeoTaxu ovšem hodnotí OSVČ pouze z pohledu státního rozpočtu a sami živnostníci to vidí jinak. „Nic od státu nechceme,“ zní jejich obvyklá mantra vysvětlující nízké odvody, přitom do kategorie „stát“ zahrnují také velké podniky.

Chtějí tím upozornit, že jejich skutečné příjmy nejsou tak vysoké, jak tvrdí ministerské statistiky, protože z tržeb musí zaplatit provozní náklady včetně nájmů a energií, které zaměstnancům hradí firma, případně ušetřit na dovolenou.

Osvobozením OSVČ od nároků států mohl být návrh expertů ODS, kteří podle svědků v Jurečkově komisi prosazovali, ať se založí speciální důchodový účet pro živnostníky, ze kterého by se vyplácely OSVČ penze přesně podle toho, kolik odvedli. Experti neuspěli, vládní většina živnostníky z ochrany pečovatelského státu nepustí, nechá je však za ochranu víc zaplatit.

Rozpory mezi OSVČ a většinou politiků hájících zájmy zaměstnanců jsou tradiční a odhalují hlubší trhlinu pracovního trhu. Průzkumy agentury CVVM dlouhodobě prokazují, že zhruba třetina živnostníků je se svou prací „velmi spokojena“ a další polovina „spokojena“.

Podle dat z předkrizového roku 2019 byli na tom podobně zaměstnanci na vedoucích místech, ovšem z průměrných zaměstnanců byla se svou prací velmi spokojena jen desetina, dalších 40 procent bylo spokojeno.

Obdobné výsledky nabízejí průzkumy z Velké Británie. „Pracují déle než většina jejich přátel, nikdy nevědí, kdy jim přijde příští honorář, nepomůže jim žádný zkušenější manažer, přesto jsou živnostníci nejšťastnějším typem pracovníků,“ interpretoval jeden z průzkumů Peter Warr ze sheffieldské univerzity pro deník Independent.

Rozdílnou spokojenost OSVČ a zaměstnanců vysvětlil v kultovní knize „Bullshit-Jobs“ nedávno zesnulý americký antropolog David Graeber. Zaměstnancům podle ní nejčastěji vadí, že musí vykonávat zmíněné „bullshit-jobs“, tedy zbytečné práce, o kterých jsou sami přesvědčeni, že by bylo pro svět lepší, kdyby je nevykonávali. Příkladem takových mizerných jobů jsou podle Graebera profese osobních poradců, koordinátorů komunikace, správců webových stránek, investičních bankéřů nebo podnikových právníků. Podle průzkumu agentury YouGov, který proběhl před začátkem krize, vykonávalo zbytečnou práci podle vlastního názoru 37 procent obyvatel Londýna.

Lidé na zbytečných místech obvykle nemají moc práce a bývají dokonce dobře placeni, přesto jsou hluboce nešťastní. Jejich pozice totiž odpovídá nevolnictví za feudalismu. Musí práci předstírat před šéfem, a neustále si tak připomínají, že záleží jen na libovůli jejich šéfa, jestli předstírání bude tolerovat.

Antropolog Graeber si povšiml, že lidé vykonávající bullshit-job často nenávidí ty, jejichž práce má nezpochybnitelný smysl, tedy pracovníky obvyklých služeb a průmyslu. Nevole se často přenáší i na OSVČ, které takové posty obvykle vykonávají a které ke všemu zaměstnanci často opovrhují. Rozpor na pracovním trhu připomněly také průzkumy STEM, podle kterých dvě třetiny Čechů podporovaly zavedení elektronických pokladen EET, které v letech 2016 a 2017 přiměly ukončit živnost tisíce obchodníků.

Ve sporu o zvýšení pojistného se stává ukončení činnosti posledním argumentem řady podnikatelů. Plzeňský pokrývač se může přesunout do šedé zóny, případně nastoupit do velké firmy, která za něho pojistné zaplatí. Státní pokladna na tom v druhém případě vydělá, na Plzeňsku bude ovšem obtížnější sehnat řemeslníka pro běžnou opravy střechy.

Nebylo by to nic výjimečného. Počet živnostníků, kteří někoho zaměstnávají, dosahoval na počátku století dvou set tisíc, loni jejich počet poklesl skoro na polovinu. Počet podnikatelů, kteří živí jen sami sebe, se dlouhodobě drží nad hranicí 600 tisíc. Časová řada ukazuje, že OSVČ vždy ubývá po zvyšování odvodů nebo jiných intervencích státu, na rozdíl od malých firem se však jednočlenné živnosti dokážou rychle zregenerovat.

Protože živnostníci obvykle vykonávají smysluplnou práci, dotkne se jejich výpadek veškeré populace. Likvidace provozoven maloobchodu a restaurací v časech EET a covidu omezila konkurenci ve prospěch řetězců. I to může být důvodem, proč ceny potravin a restauračních služeb počátkem roku vyrostly šestým, respektive druhým nejrychlejším tempem v Evropě.

Počátkem května informovala Liberecká drbna o marné snaze starostů ve Frýdlantském výběžku obsadit místa praktických lékařů a pediatrů. Přemluvit doktora, aby vedl „lékařskou živnost“ někde v terénu, je takřka nemožné, přestože jim obce nabízejí byt, vybavenou ordinaci a nástupní příspěvek milion korun. „Většina lékařů, s nimiž jsme mluvili, nechtěla jít do praxe ve městě a upřednostnila práci ve velké nemocnici. V praxi je zodpovědnost jen na nich, o všem rozhodují, musí za sebe hledat náhradu při dovolené, jsou uvázaní na jednom místě, a to jim v nemocnici odpadá,“ vysvětlil starosta Nového Města pod Smrkem Petr Černica paradox, proč pracovníků v lékařských profesích sice přibývá, v první linii se však ztrácejí.

Situace se těžko zlepší, když stále víc času a peněz stojí zdravotnické podnikatele byrokracie vyžadovaná státem a pojišťovnami. Také od nich bude vláda chtít o desetinu vyšší sociální pojistné. Na jednom potřebném venkovském doktorovi vydělá pár desítek tisíc ročně, přebytečného lékaře v nemocnici se opatření nedotkne.