České školství neumí naučit to nejdůležitější. Sebevědomí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Relativně častým mýtem přetrvávajícím v české společnosti je, že máme příliš mnoho vysokoškoláků.

Data Indexu prosperity, společného projektu České spořitelny a datového portálu Evropa v datech, který měří a analyzuje prosperitu Česka a porovnává ji s ostatními evropskými zeměmi, však ukazují, že máme naopak jeden z nejnižších podílů mladých lidí s vysokoškolským vzděláním v rámci EU.

Unijní průměr v populaci ve věku 25 až 34 let činí 44,9 procenta, v Česku to je jen 33,7 procenta, což odpovídá 24. příčce. V rámci širší populace, tj. ve věku 25 až 64 let, má v Česku dokončené vysokoškolské vzdělání jen 27 procent lidí, což je třetí nejmenší podíl v EU.

„Příčin je celá řada. Strukturu typů středních škol jsme za poslední dvě dekády nedostatečně přizpůsobovali měnícím se okolním podmínkám a skutečnosti, že na vysokoškolské studium je třeba připravovat mnohem větší podíl mladých,“ říká Daniel Münich, člen NERV a poradce premiéra pro oblast ekonomie školství a vzdělávání.

S tím souhlasí i poradce ministra školství Bohumil Kartous, autor knihy o budoucnosti vzdělávání Future ON!

„Struktura českého vzdělávacího systému na středoškolské úrovni stále kopíruje už neexistující model ekonomiky z dob před rokem 1989. 70 procent kapacit středních škol je odborně orientovaná, přičemž pouze nějakých 30 procent je orientováno na všeobecné vzdělaní. To je přitom nejlepší předpoklad pro další studium.“

Problémem je podle Kartouse i nízká adaptabilita vysokého školství, které stále nabízí velmi málo profesně orientovaných studijních programů.

Situaci v prostředí vysokých škol dále rozvedl Daniel Münich: „Máme podfinancované veřejné vysoké školství z veřejných zdrojů s velmi nízkým přílivem prostředků ze zdrojů soukromých, navíc neefektivně usměrňované z úrovně státu. Máme dlouhodobě velmi vysokou studijní neúspěšnost v bakalářských programech i v důsledku absence informačního systému o studiu na VŠ, nedotažené diverzifikace vysokých škol a rigidně pasivního systému financování vysokých škol.“

A také připomíná, že stále nemáme zaveden efektivní systém finanční podpory chudších studentů.

Česko do vzdělávání svých obyvatel podle dat Eurostatu neinvestuje málo. 4,9 procenta HDP představuje o něco více, než je eurounijní průměr, který je 4,8 procenta HDP.

Münich však upozorňuje, že tento ukazatel už v případě Česka v posledních dvou letech významně klesá (data Eurostatu jsou z roku 2022). „V roce 2021 dosáhl historického maxima, jenomže do roku 2019 byl tento podíl celé dvě dekády extrémně nízký.“

A také připomíná, že tato čísla nezohledňují investice do vzdělání ze soukromých zdrojů, které jsou zejména v anglosaských velmi výrazné.

Je pravdou, že státy s vyšší kvalitou vzdělávání a výzkumu mají na tyto oblasti obecně v přepočtu na HDP vyšší výdaje, ale čisté zvýšení rozpočtu na edukaci ještě nutně nezvyšuje její celkovou úroveň.

„Například Lotyšsko financuje vzdělávání a výzkum podobným podílem HDP jako Česko, celkově se však v unijním srovnání umístilo až na 20. příčce. Naopak Německo v přepočtu na HDP podporuje tuto oblast menším podílem, ačkoliv kvalita tamějšího vzdělávání a výzkumu se pohybuje, podobně jako u nás, na lehce nadprůměrné úrovni,“ říká Milan Mařík z projektu Evropa v datech.

Nejvyšší výdaje na vzdělání v poměru k HDP mají Švédsko a Belgie, shodně 6,3 procenta.

Zásadní je však to, jak efektivně jsou peníze využívány. V investicích do předškolního a základního vzdělání jsme v Evropě na chvostu, a právě to podle ekonomů nejvíc určuje výsledky vzdělávání.

„Musíme se začít učit potřebné kompetence, ne fakta: podnikavost, schopnost řešit problémy, schopnost se učit a další. To zase tolik nestojí, když z toho uděláme prioritu. I proto v rámci Druhé ekonomické transformace podporujeme projekt Měníme osnovy, který se proměnou učiva zabývá,“ říká Martin Wichterle, majitel Wikov Industry a ambasador Druhé ekonomické transformace.

Výsledky PISA testů (Program pro mezinárodní hodnocení studentů, který zastřešuje OECD) ukázaly, že jen zhruba polovina 15letých českých studentů má tzv. růstové myšlení. Tedy že věří, že vlastním snažením se mohou zlepšovat.

„To je strašně nízké číslo, v Dánsku nebo Estonsku je to více než 75 procent,“ upozorňuje hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil a vysvětluje, proč bychom měli bít na poplach. „Růstové myšlení je spojené s vyšší sebedůvěrou, s vyššími cíli, ambicemi a naopak s nižším strachem ze selhání. Neumíme motivovat studenty, neumíme je naučit pracovat s chybou… Ale umíme je naučit vyjmenovat deset láčkovců.“

Podle Navrátila potřebujeme zvýšit kvalitu jak vysokých škol, tak zároveň i kvalitu a dostupnost vzdělávání na nižších stupních. „V mé rodné Orlové, která nevychází nejlépe v průzkumech kvality života, více než osm procent žáků nedokončí ani základní školu. To je hrozný a neomluvitelný výsledek vzdělávacího systému, který není schopen naučit mladé lidi základní kompetence a dovednosti. To ve slabších lokalitách vede k zabetonování nízké prosperity.“

Vzdělaná společnost přitom tvoří jeden ze základních kamenů prosperující země, potažmo ekonomiky. Vyšší vzdělání a specializace mimo jiné podporují odklon české ekonomiky od principu „montovny“ k „mozkovně“. A to za předpokladu kvalitního vzdělání a schopnosti udržet absolventy v Česku.

Podle analytičky České spořitelny Terezy Hrtúsové je vždy dobré sledovat vztah mezi vzděláním a strukturou ekonomiky, potažmo potřebami trhu práce, a novými trendy.

„Sice patříme mezi státy s nízkým podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel, na druhou stranu se nepotýkáme s vysokou mírou překvalifikovanosti absolventů ve věku 25 až 34 let. Na pozicích, které nevyžadují vysokoškolské vzdělání, jich pracuje 18 procent.“ V Řecku tato míra činí 39 procent, v sousedním Slovensku 28 procent.

„Efektivitě vysokoškolského vzdělávání by každopádně pomohla větší dostupnost kratších studijních programů. Česko bohužel patří mezi státy, které tyto programy prakticky nenabízejí. V zemích OECD přitom činí podíl studentů, kteří disponují titulem ze zkráceného studia, v průměru 16 procent. V Rakousku, Španělsku či USA tento podíl přesahuje 40 procent,“ dodává Hrtúsová.

Češi příliš nevyužívají ani dalšího možného vzdělávání včetně rekvalifikačních kurzů. Během posledních čtyř měsíců (před sběrem dat) se takového kurzu účastnilo 8,3 procenta Čechů (ve věku 25–74 let), což je o zhruba třetinu nižší hodnota než unijní průměr (12,7 %).

„Ilustrací toho, jak v Česku probíhá celoživotní vzdělávání, je z EU, konkrétně z Národního fondu obnovy financovaný program Jsem v kurzu. Česko mohlo využít tohoto programu ke zvýšení motivace vzdělávat se, když každý dospělý občan dostal voucher na 50 tisíc korun. Dopadlo to jako vždy, program je otevřený, ale komunikace, která je v digitálním věku klíčová, selhává. Takže ta příležitost bude opět využita pouze těmi, kdo už motivováni jsou,“ poukázal Bohumil Kartous.

Daniel Münich poukázal i na to, že příliš mnoho mladých u nás opouští vzdělávací systém s neláskou k učení a k poznání.

„Ze školy odcházejí s pocitem, že už to konečně mají za sebou. A bohužel s omezenými schopnostmi se dále sami vzdělávat. To je skutečnost doložená mezinárodními šetřeními. A jde to na vrub toho, jakým způsobem se ve školách učí, od základní školy, druhého stupně především.“ upozorňuje Münich.

Nemáme podle něj ani dobře nastaven systém dalšího vzdělávání a konečně zmiňuje i vysokou míru certifikace profesí. „Získávání certifikací je na rozdíl od běžného vzdělání  mnohdy nákladné a musí si to zaplatit lidé samotní.“

Úroveň kvality českého vzdělávání a výzkumu zůstává podle srovnání nabízeného Indexem prosperity více méně stejná a v rámci evropské sedmadvacítky letos odpovídá 14. pozici.

Nejlepším výsledkem v této oblasti se mohou pochlubit severské země. První místo si od roku 2022 drží Švédsko, na druhém místě je Finsko, letos skandinávské země v TOP trojce doplnilo Dánsko.

Za úspěchem finského školství je podle Kateřiny Konrádové z neziskové organizace Učitel naživo třeba vidět i to, že je finančně přístupné pro všechny.

„Kvalita finského vzdělávání je výsledkem několika desítek let práce, ale mezi jeho tři klíčové atributy patří bezplatnost, ⁠⁠⁠⁠nevytváření bariér v přístupu ke vzdělávání a využití potenciálu opravdu každého dítěte. Dále prestiž učitelské profese a důvěra s tím spojená a v neposlední řadě kvalitní příprava a rozvoj učitelů a ředitelů.“

Nižší kvalita vzdělávání a výzkumu trápí zejména východní a jižní Evropu s výjimkou Estonska a Španělska. Nejhorších hodnot dosahují Rumunsko, Bulharsko a Řecko.

Aktualizace: Do textu jsme doplnili vyjádření ekonoma Daniela Münicha a experta na výchovu a vzdělávání Bohumila Kartouse.