Prší jako jindy, a přesto je sucho. Kam mizí česká voda

Prší, ale přesto nás trápí sucho. V hospodaření s vodou je Česká republika podle statistik Indexu prosperity, společného projektu České spořitelny, datového portálu Evropa v datech a výzkumné agentury IPSOS, nejhorší v celé Evropské unii. „I když neexistuje jeden ukazatel, kterým bychom to dokázali změřit a porovnat, můžeme říci, že od roku 2015 sucho stále přetrvává, a to zejména na podzemních vodách,“ potvrdil Jan Daňhelka, ředitel pro hydrologii Českého hydrometeorologického ústavu.

Rok 2022 přitom nebyl v České republice srážkově špatný. V průměru na našem území napadalo 634 mm srážek, což představuje 93 procent dlouhodobého normálu. Nová data se poměřují s čísly získanými v letech 1991–2020. Z tohoto normálu se podle statistik Českého hydrometeorologického ústavu směrem nahoru vymykaly měsíce červen (102 mm, to je 124 % normálu) a září (dokonce 135 % normálu). Naopak velmi suchý byl především březen, kdy na území ČR spadlo v průměru pouze 16 mm srážek (35 % normálu). Výsledná bilance se ale nemění, Českou republiku bude i letos trápit sucho.

Za nedostatkem vody v krajině stojí v první řadě klimatická změna. Jak už víme, není pravda, že neprší. Co ale nezpochybnitelnou pravdou je, že roste průměrná roční teplota vzduchu. Maximálně o pár desetin stupně za rok, což na terase městského bytu nebo na zahradě rodinného domu sice nevypadá důležitě, ale v přírodě jsou to změny naprosto zásadní.

„Množství srážek je v dlouhodobém sledování pořád více méně stejné. Ale prokazatelně stoupá teplota, což se ve výsledku negativním způsobem podepisuje na zásobách vody, protože příroda té vody při vyšších teplotách prostě spotřebuje více. Zjednodušeně řečeno pak musí hydrologický proces probíhající v krajině vydržet se stejným množstvím vody déle,“ vysvětluje profesor Miroslav Trnka. Na Mendelově univerzitě se dlouhodobě věnuje výzkumu meteorologického a zemědělského sucha a jeho dopadům na změny klimatu.

Rok 2022 tak byl podle statistik Českého hydrometeorologického ústavu na našem území dalším teplotně nadnormálním, byl dokonce 5. nejteplejším rokem od roku 1961. Průměrná roční teplota vzduchu byla 9,2 °C, což je o 0,9 °C vyšší teplota než normál let 1991–2020. 

Podle odborníků by sice v budoucnu mělo srážek spíše přibývat, ale voda bude z české krajiny i tak mizet. „Budeme-li vycházet ze scénářů tak, jak je poskytují současné generace klimatických modelů, pak lze očekávat, že celkové srážky se především v zimě zvýší. Jenže současně je tu předpoklad dalšího oteplování, a tedy i rostoucí výpar. V celkové bilanci by to tedy vedlo k častějšímu výskytu sucha v podobě malých průtoků a nízkých stavů v tocích a také k nízkému stavu na podzemních vodách,“ vysvětluje Jan Daňhelka z ČHMÚ.

I v loňském roce byly hladina podzemní vody a vydatnost pramenů ve statistikách Českého hydrometeorologického ústavu opět hodnoceny jako podnormální.

Dokud panovaly studené zimy, ležel ve vyšších polohách až do jara sníh. Ten je pro udržení potřebného množství vody v krajině velice důležitý. Velmi pomalu se odpařuje a sám o sobě je tak zásobárnou vody pro teplejší měsíce. Chladné zimní počasí ale podle profesora Trnky také udržuje přírodu tak říkajíc „ve spánku“, kdy vodu více méně nepotřebuje. „Zkracování zim naopak v přírodě prodlužuje vegetační období, brzký nástup jara a vysokých teplot pak ve výsledku zvyšuje spotřebu vody v přírodě.“

Neleží-li na horách sníh, vlhkost z půdy se mnohem dříve odpařuje, příroda je „žíznivá“ dříve, než by byla po dlouhé a na sníh bohaté zimě.

V nížinách se pak nedostatečně doplňují zásoby podzemní vody, která je tím pádem dříve spotřebována, a sucho nastává dříve, než to bylo v minulosti obvyklé.

Jakkoliv mohou po deštích naplněná říční koryta vzbuzovat pocit, že vody bude letos dostatek, ideální stav to zdaleka není. „Bohužel z toho nelze usuzovat, že máme dostatek podzemní vody. Voda v řekách a potocích je dnes z velké části rychlým odtokem vody, která se do podzemí ani nedostala,“ vysvětluje znovu Miroslav Trnka.

Řeka už je vlastně „poslední štací“ dešťové vody, která z naší krajiny tímto způsobem více méně definitivně odchází. My ji ale potřebujeme. Potřebují ji lesy, zemědělci i lidé ve městech. Podzemní voda je zdrojem pitné i užitkové vody pro zhruba polovinu obyvatelstva České republiky.

Dostávají-li řeka nebo potok za deště vydatnou dávku vody z okolní krajiny, ať už z erozí decimovaných polí, nebo z betonových měst, ničemu to neprospívá.

Živé organismy v potoce totiž návalem takové vody trpí, navíc to vede ke vzniku nárazových povodní. A ve snaze zabránit povodním pak potoky napřimujeme, prohlubujeme a regulujeme tak, aby z nich voda bez překážky co nejrychleji odtekla. Stávají se z nich strouhy na odvod vody, a to nejen za deště, ale samozřejmě i v období sucha, kdy jsou potoky přirozeně „živeny“ z podzemních vod. V létě, když málo prší, už ale není kde brát.

Zatímco to, že se voda nedrží ve městech a lidé chodí po suchých chodnících, má i své výhody, na tom, že se voda nedrží v krajině ani na venkově, lze pozitiva najít těžko. „V přírodě je běžně půda schopna vstřebat 1–3 litry vody za hodinu. Pokud jsou srážky intenzivnější, anebo už půda tuto schopnost ztrácí, voda z krajiny rychle odtéká,“ konstatuje Miroslav Trnka. A podle prognóz bude v budoucnu nastávat mnohem častěji právě situace, kdy budou srážky méně časté, ale o to intenzivnější.

Už dnes trpí 16 procent české půdy suchem a podle dat Ministerstva zemědělství ohrožuje eroze více než polovinu plochy, na které zemědělci hospodaří.

„Zemědělská půda na území České republiky není v dobré kondici. Podle Situační a výhledové zprávy Ministerstva zemědělství z roku 2021 je 53 procent zemědělské půdy ohroženo vodní a větrnou erozí,“ upozorňuje ekonomický analytik České spořitelny Radek Novák. Hlavním důsledkem vodní eroze je zmenšování mocnosti půdního profilu a ochuzování zemědělské půdy o ornici, její nejúrodnější část.

Podle Nováka ale za příčinu tohoto stavu nelze označovat pouze klimatické změny. „Na třech čtvrtinách zemědělské půdy v Česku hospodaří nájemci, nikoliv majitelé půdy. Jejich motivace chovat se k půdě dlouhodobě udržitelným způsobem je logicky nižší, než by tomu bylo u majitelů,“ uvažuje.

Negativní dopady zemědělství na krajinu a životní prostředí se přitom snaží řešit celá Evropa, například v rámci Společné zemědělské politiky.

Nejen v Česku je tak například čerpání plné výše agrárních dotací podmíněné naplňováním standardů Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES, dříve GAEC − odvozené z anglické zkratky Good Agricultural and Environmental Conditions).

V praxi to znamená, že pokud chce zemědělec dostat dotaci v plné výši, musí na oplátku splnit určité podmínky při „tvorbě krajinných prvků“. Tedy například budovat na svých pozemcích meze a remízky, zřizovat ochranná pásma podél vodních toků, ale také střídat plodiny na orné půdě a hospodařit takovým způsobem, který snižuje celkovou degradaci zemědělské půdy.

„Od letošního roku bylo DZES rozšířeno už na devět standardů,“ připomněl tiskový mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý a dále vysvětluje: „Všechny DZES jsou kontrolovány Státním zemědělským intervenčním fondem, který ověřuje splnění podmínek zpravidla formou kontroly na místě, nicméně v řadě případů se využívají také kontroly administrativní, založené na prověření údajů uvedených v žádosti o dotace a v zemědělských registrech. Počet kontrol, které mají být minimálně provedeny, stanovují evropské právní předpisy.“

Při nedodržování těchto pravidel ministerstvo uplatňuje takzvanou procentickou sankci vůči všem dotacím na plochu, která obvykle činí tři procenta. V závažnějších případech se toto procento zvyšuje, při zanedbatelném porušení naopak snižuje. „Tím, že se sankce uplatňují napříč všemi platbami, má i taková míra na zemědělské dotace poměrně významné finanční dopady,“ připomíná tiskový mluvčí .

Česká republika v žádném případě není jedinou unijní zemí, kterou trápí sucho. A podle Miroslava Trnky je dokonce diskutabilní, zda jsme na tom se zásobami vody v Unii nejhůře. „Situace v Česku je ale specifická, to každopádně,“ přiznává.

Do České republiky totiž prakticky žádná větší řeka nepřitéká, všechny naopak odtékají. Srážek nemáme mnoho, v porovnání se sousedními zeměmi nám chybí vysoké hory, které by uměly stabilní srážky generovat, podobně jako například Alpy. Logicky nám potom chybí i zásoby vody držené sněhovou pokrývkou. Ale i země jako Francie, Itálie, Španělsko, nebo třeba i Německo se v posledních letech potýkají s nedostatkem vody. „Mají velké v Alpách pramenící řeky, ale zase je řádově více využívají k závlahám zemědělské půdy, čili tu spotřebu vody v nížinách mají obrovskou. A pokud na horách ubývá sněhu, samozřejmě to i v těchto oblastech v létě velmi významně pocítí,“ říká Trnka.