Po promoci pauzu a co nejvíc volnosti. Mladí v práci bourají zažité vzorce

Nezaměstnanost v roce 2022 ve srovnání s předchozím rokem klesla z 2,8 % na 2,2 %. Tento trend jde ruku v ruce se zaplňováním volných pracovních míst, i když jsme se v tomto ukazateli meziročně propadli z prvního na čtvrté místo za Nizozemsko, Rakousko a Belgii. (Tento ukazatel je poměrem mezi počtem neobsazených míst a počtem pozic neobsazených i obsazených.)

Jak ukazují čísla Indexu prosperity, který srovnává kvalitu pracovního trhu zemí EU, v řadě ukazatelů stále dosahujeme nadprůměrných hodnot. Máme například relativně vysoký podíl produktivní populace, která může pomoci zaplnit neobsazená místa a na přední příčky v posledních letech patříme i v zaměstnávání mladých do 25 let.

I když podle červnových dat Eurostatu dosáhla nezaměstnanost mladých v Česku rekordních hodnot a přiblížila se průměru EU, z dlouhodobého hlediska je v kontextu EU stále nízká. V roce 2022 činila v průměru pouhých 6,8 procenta, což byla druhá nejnižší hodnota hned za Německem, průměr za prvních sedm měsíců letošního roku činí 9,4 procenta.

„Na tento nárůst má vliv jak demografický vývoj, tak změna trendu mezi absolventy, kteří se po ukončení studia před nástupem do zaměstnání rozhodnou pro pauzu – ať už proto, že chtějí cestovat nebo nenašli vyhovující pracovní pozici,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová, analytička České spořitelny.

Naopak s opravdu vysokou nezaměstnaností mladých se dlouhodobě potýkají státy jako Řecko či Španělsko, kde míra nezaměstnanosti v loňském roce dosahovala 30 %. Hranici 20 % se přibližuje také na Slovensku.

Celkově se Česko v pilíři Kvalita trhu práce v Indexu prosperity a finančního zdraví meziročně propadlo o jednu příčku na celkovou 16. pozici v EU. Prvenství tentokrát patří Dánsku, následuje Nizozemsko a Rakousko.

„Poslední příčka se stala sdílenou mezi Řeckem a Chorvatskem a trojici států s nejméně příznivým trhem práce uzavírá Bulharsko, které se sdílení posledního místa vyhnulo jen o jediný bod,“ komentuje statistiky Tomáš Odstrčil, analytik Evropy v datech.

V první polovině evropského srovnání se Česko nachází i v oblasti flexibility práce. O tom kdy a kde bude zaměstnanec svou práci odvádět, může do jisté míry rozhodovat téměř třetina pracujících. Podle průzkumu společnosti Edenred jen desetina podniků v současnosti vůbec nenabízí práci z domova a až 53 % firem svým zaměstnancům naopak umožňuje pravidelný home office.

Zaměstnavatel by ale měl vždy především naslouchat potřebám svých zaměstnanců, každému pracujícímu totiž vyhovují jiné podmínky. „Například až 15 % zaměstnanců, kteří mají možnost home office, stačí doma strávit jen jeden pracovní den v týdnu, 27 % považuje za ideální dva dny a 23 % preferuje tři a více dnů týdně,“ upozorňuje členka vedení společnosti Edenred Aneta Martišková. Změny podle ní pomáhá prosazovat i čím dál početnější skupina z řad generace Z (tedy ti narození zhruba mezi roky 1996 a 2009). „Mladí lidé vyžadují v práci jistou dynamiku a volnost, na kterou jsme dosud nebyli zvyklí. A zaměstnavatelé zatím podle všeho mají motivaci jim vyjít vstříc,“ dodává.

Také personalisté se shodují, že pružná pracovní doba a možnost práce z domova patří k jedněm z nejatraktivnějších benefitů, a pojem „work-life balance“, tedy vyrovnanost osobního a pracovního života, se v posledních letech dostává do slovníku zaměstnanců i zaměstnavatelů. Za změnou k flexibilnějšímu pracovnímu prostředí stojí podle Martiškové nejen požadavky generace Z, ale do velké míry i koronavirová pandemie.

Horší je to ale se zkrácenými úvazky, které u zaměstnavatelů nabývají na popularitě velmi pomalu. V Nizozemí, které statistikám EU v tomto ohledu vévodí, přitom zkrácené úvazky představují 42,6 procenta všech pracovních poměrů. Unijní průměr vychází na 13,7 procenta, v Česku je to ale pouhých 6 procent.

Přitom zkrácené úvazky se stávají velkým tématem u mladých rodin, kde pomáhají matkám skloubit práci s péčí o děti.

Černým svědomím českého trhu práce ale zůstává nerovný přístup k ženám a mužům. Podle Evropského institutu pro rovnost žen a mužů jsme sice dosáhli v hrubých číslech lepšího výsledku než vloni, v porovnání se zbytkem Unie už jsme se ale propadli až na 24. příčku z 27 zemí. Jde přitom o obecný vztah zaměstnavatel-zaměstnanec.

S tím souvisí i zmiňovaná malá ochota ke zkráceným úvazkům, stejně jako rozdíl mezi odměňováním. I zde zůstáváme v unijní sedmadvacítce na podprůměrném, konkrétně 20. místě.

„K pozvolnému snižování rozdílu mezi průměrnými mzdami mužů a žen v Česku dlouhodobě dochází, nezapomeňme ale, že k nejvýznamnějšímu posunu došlo v roce 2020, tedy v období pandemie, což ale paradoxně nemusí znamenat snížení genderových rozdílů na trhu práce,“ upozorňuje Martina Mysíková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Během pandemie totiž o pracovní příjmy přišly nepoměrně častěji právě ženy s nižšími příjmy. „Statistiky tohoto období pak zahrnují ženy s relativně vyššími mzdami, takže zaznamenaný pokles GPG (Gender pay gap - průměrný rozdíl mezi platem žen a mužů) je spíše technickou záležitostí a nemusí odrážet reálný pokles nerovnosti,“ vysvětluje Mysíková.

Kromě toho, že muži často pracují na vyšších pozicích ve velkých firmách a lépe placených odvětvích, vidí socioložka příčinu výrazného rozdílu v platech i v délce české rodičovské dovolené. „I když už je v současnosti pro matky o poznání snazší vrátit se na trh práce dříve než po třech letech, mnoho žen to nedělá. Míra zaměstnanosti matek ve věku 20-49 let s jedním dítětem do 6 let je v Česku 39 %, zatímco v EU je to 70 %. Institucionální péče o děti do tří let je v Česku hned po Slovensku nejméně využívaná ze všech zemí EU. Důvodem může být přetrvávající nedostatek míst ve školkách a také nízká rozšířenost částečných úvazků, které by ženám pomohly sladit práci a rodinu,“ uzavírá Mysíková.

Jedním z hlavních důvodů, proč patří České republice v celkovém srovnání trhu práce podprůměrná, tedy nelichotivá 16. příčka, je setrvale klesající produktivita práce. Řada podnikatelů ji dokonce považuje za jeden z předních problémů tuzemské ekonomiky. V hodnocení přidané hodnoty na hodinu odvedené práce se český výsledek rovná zhruba 76 procentům unijního průměru. A zatímco vloni Česko v tomto hledisku stanulo na 14. příčce, letos jsme se ještě o dvě místa propadli.

Neznamená to ale automaticky, že by čeští dělníci pracovali méně než jejich zahraniční kolegové. Spíše to souvisí s hodnotou výrobků, které vyrábějí. Produktivita práce je totiž „hodnota množství zboží a služeb, které pracovník produkuje v daném čase“.

„Produktivita práce v Česku dlouhodobě stoupala, absolutně i relativně k průměru EU. Snížila se v posledních dvou letech v důsledku větší citlivosti české ekonomiky na vnější šoky - pandemii, problémy dodavatelských řetězců, energetickou krizi - než je tomu u většiny ostatních zemí,“ vysvětlil hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek. Ekonomický poradce prezidenta Pavla nabídl i recept, jak se k růstu produktivity práce vrátit: „Dlouhodobě bude nutné posunout Česko směrem k moderní ekonomice s dostavěnou infrastrukturou a podstatně vyššími investicemi do vzdělání, vědy a výzkumu.“

Podle Martina Vohánky, člena správní rady Druhé ekonomické transformace a zakladatele firmy Eurowag, spočívá současný problém české ekonomiky i v nedostatečném využívání zahraničních expertů.

„Chceme-li bohatší Česko, potřebujeme přitáhnout talenty ze zahraničí. Studenty, podnikatele, experty. Stejně tak jako je normální, že se v zahraničí nakupují různé součástky a subdodávky do výrobků, které u nás nevyrábíme, v případě mozků potřebujeme totéž. Trvalo mi devět měsíců, než jsem svého zahraničního kolegu s britským pasem dostal fyzicky do Prahy. Problémem je nejen omezený počet povolení, který neodpovídá potenciálu české ekonomiky, ale i extrémně dlouhý a komplikovaný proces.“