Emise, sucho, odpady. Česko lije peníze do ekologie, ale vidět to není

Životní prostředí České republiky je hodnoceno jako páté nejhorší v Evropské unii. Ačkoliv se v Česku do jeho ochrany investuje 2,7 procenta HDP (přičemž unijní průměr činí 1,8 procenta), stále se potýkáme se suchem a vysokými emisemi skleníkových plynů. Podprůměrně si Češi vedou i v omezování produkce komunálního odpadu, navíc se nám příliš nedaří odpad recyklovat.

Při srovnání unijních zemí, které v rámci projektu Index prosperity připravila Česká spořitelna společně s portálem datové žurnalistiky Evropa v datech, vstupovalo do hry celkem 14 indikátorů. Vedle výše i níže jmenovaných to dále byly například spotřeba vody, plocha země pokrytá lesy nebo podíl obnovitelných zdrojů na produkci elektřiny. Česká republika se pak v souhrnu zařadila až na 23. místo z 27 zemí EU.

V čele žebříčku stojí Švédsko, naopak nejhorší je stav životního prostředí na Kypru. Překvapilo i Německo, které se umístilo podprůměrně, a to na 16. místě.

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, v unijním srovnání jsme tak na 15. místě. V jeho recyklaci navíc zaostáváme – znovu zpracujeme jen 34 procent komunálního odpadu, přičemž eurounijní průměr je 40 procent. Česko se v tomto indikátoru umístilo až na 19. místě.

Skutečnost, že znovu využijeme jen třetinu komunálního odpadu, jde proti rozšířené představě Česka coby přeborníka v třídění. Jak vysvětluje ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová, je to spíše mýtus: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. To budilo dojem, že systém funguje, a to i přesto, že se například na dotřiďovacích linkách využila jen třetina vysbíraných plastů.“

Změnu v získávání dat přineslo až sjednocení na úrovni EU, díky čemuž nyní máme relevantní čísla o skutečném recyklování. Situace se tím ale automaticky nemění k lepšímu. „Tím, jak se odpadové hospodářství dlouho natíralo nazeleno, byly do rozvoje recyklačního průmyslu investovány nedostatečné částky a obecně rostl o tuto problematiku spíš nezájem,“ dodává Jonášová.

Česká republika také výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Ročně se u nás vyprodukuje 11,7 tuny ekvivalentu CO2 na obyvatele, což je třetí nejhorší výsledek v EU. Za námi se umístilo už jen Irsko a Lucembursko. Naopak třeba ve Švédsku se v přepočtu na obyvatele ročně vypustí do atmosféry více než o polovinu méně emisí, a to 5,4 tuny ekvivalentu CO2.

Jak vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová, emise se liší dle jednotlivých sektorů: „Velmi vysoké jsou naše emise z vytápění domácností, kdy na obyvatele připadá 814 kg ročně, což nás řadí až na 20. místo v EU. Je to dáno způsobem výroby tepla, v Česku totiž za zhruba polovinou produkce tepla stojí uhelné zdroje. Lépe si stojíme v emisích z dopravy, které jsou za Česko pod evropským průměrem. V případě emisí z přepravních aktivit domácností jsme dokonce druzí nejlepší v EU.“

Vysoké emise se také promítají do počtu úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší. Ročně připadne v Česku na 100 tisíc obyvatel 31 těchto úmrtí, což nás řadí na 21. místo v rámci EU. „OECD odhaduje, že náklady na předčasná úmrtí způsobená špatnou kvalitou ovzduší za Česko činí 6,8 procenta HDP. Hůře jsou na tom už jen Polsko, Maďarsko a Lotyšsko,“ doplňuje Tereza Hrtúsová.

Na tomto indikátoru je zajímavý propastný rozdíl mezi jednotlivými zeměmi. Zatímco ve Finsku na 100 tisíc obyvatel připadají tři úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší, v Bulharsku to je 25krát více, tedy 76 úmrtí.

Množství vyprodukovaných emisí se v průzkumu Indexu prosperity nesledovalo jen ve vztahu ke zdraví obyvatel, sledován byl také dopad na přírodu. Například zdravé lesy mají schopnost odčerpávat CO2 a další skleníkové plyny z atmosféry. Ve Švédsku takto lesy a půda absorbují 35 milionů tun ekvivalentu CO2. V Česku ale naopak jejich obhospodařováním dochází k vypouštění 14 milionů tun skleníkových plynů do atmosféry, a to zejména kvůli kůrovcovým kalamitám a vlnám extrémního sucha. Česko je v poměru absorbovaných a vyprodukovaných emisí z využívání půdy a lesnictví poslední z celé EU.

Emise skleníkových plynů vzniklé při využívání půdy a lesnictví, označované zkratkou LULUCF, byly české lesy dlouho schopny absorbovat. Od roku 2018 však kvůli rozsáhlé těžbě dřeva při kůrovcové kalamitě emise vzrostly a lesy a půda si s nimi již neporadí. Dle projekcí Evropské agentury pro životní prostředí navíc podobná situace v Česku zůstane minimálně až do roku 2030.

Česká republika se v poslední letech potýká také s extrémním suchem. Pokud srovnáme podíl půdy v jednotlivých zemích, které byly v letech 2000–2019 suchem postiženy, skončí opět na posledním místě v EU. Sucho se zde totiž dotklo 0,16 procenta veškeré půdy, přičemž evropský průměr je 0,1 procenta.

Klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu upozorňuje: „Globálně rostoucí teplota s sebou samozřejmě přináší vyšší výpar, který nebude klesat, pokud nezačne klesat i průměrná teplota. S tím musíme v následujícím období počítat a mělo by tedy být v našem zájmu zpomalit odtok vody z naší krajiny. To by přineslo pozdější nástup problémů se suchem a jeho kratší trvání. Zamezit suchu však nelze, ve střední Evropě se vždy budou suchá období vyskytovat. Musíme se je naučit zvládat a omezit jejich nepříznivé dopady v krajině.“

V současnosti už nicméně vznikají projekty, ve kterých vědci zkoumají, jak krajinu co nejlépe adaptovat na změny klimatu. „I u nás připravují vědci scénáře změny klimatu (například v projektu PERUN pod vedením ČHMÚ), které nám umožní připravit a realizovat opatření v naší krajině v dalších desetiletích co nejúčinněji,“ dodává Tolasz.

Aby se mohla česká krajina lépe přizpůsobit přicházejícímu suchu, bude nutné změnit přístup k jejímu obhospodařování. Zemědělec Daniel Pitek zapojený do programu Pestrá krajina vysvětluje: „Důležité je budovat krajinné prvky jako vodní plochy či nelesní zeleň a dostat do půdy více organické hmoty. Díky tomu bude živá, bude lépe absorbovat vodu a bránit se erozi. K tomu je ale zapotřebí začít používat pestřejší skladbu plodin, využívat meziplodiny a zvýšit podíl organických hnojiv.“

Přitom podle posledních dat Eurostatu investuje Česká republika do ochrany životního prostředí dlouhodobě třetí nejvyšší podíl HDP v EU, konkrétně 2,7 procenta HDP. Větší část na ochranu vynakládají jen Belgie a Rakousko, a to v obou případech 3,2 procenta. Otázkou proto zůstává, zda tyto investice končí na správných místech.

Především by se měl zvýšit podíl bezemisních zdrojů na energetickém mixu. V současnosti zaujímají obnovitelné zdroje 17% podíl na hrubé konečné spotřebě energie v Česku, což odpovídá 19. místu v EU. V případě samotné elektrické energie činí podíl OZE 15 procent. Například ve Švédsku, které je obecně evropským premiantem stran životního prostředí, představují obnovitelné zdroje 60 procent a v Rakousku 37 procent spotřeby energie. Jistě je třeba brát v potaz, že v České republice je rozdílná krajina než v obou zmíněných zemích.

Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů by nemělo pozitivní vliv jen na životní prostředí, ale rovněž na soběstačnost a energetickou závislost Česka na dovozu. V současnosti je totiž Česko na dovozu komodit k pokrytí své energetické spotřeby závislé z 39 procent.

„Jedná se o celkovou dovozní závislost, do které je započítán dovoz pevných fosilních paliv, ropy a zemního plynu. V případě pevných fosilních paliv činí naše dovozní závislost jen 13 procent. U zemního plynu jsme na dovozu závislí z 86 procent, přičemž prakticky sto procent plynu pochází z Ruska. Dovozní závislost ropy je stoprocentní a z Ruska jí dovážíme zhruba polovinu,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová z České spořitelny.

Jaderná energie nyní patří mezi stěžejní zdroje českého energetického mixu, podíl elektřiny vyrobené z jádra v tuzemsku činí zhruba 37 procent. Také zde se však v současnosti spoléháme na dovoz z Ruska.

Česká republika přitom není v situaci, kdy by ruské jaderné palivo bylo nenahraditelné. Temelín totiž může relativně snadno přejít na jiné palivo než to ruské. Dukovany sice využívají specifické palivo, které vyrábí jen ruská společnost Tvel, nicméně ČEZ již v současnosti jedná s americkým Westinghousem o zavedení výroby možné náhrady. Pozitivní zprávou pro Česko je navíc i fakt, že zásoby jaderného paliva jsou aktuálně v případě Temelína na dva roky, u Dukovan na tři.