Třicet tisíc měsíčně je jen začátek. Z čeho zaplatit péči o seniory

Populace stárne. S rostoucím počtem seniorů se logicky zvyšuje i tlak na dostupnost a samozřejmě i na kvalitu sociálních služeb zaměřených na péči o seniory.

Česká asociace pojišťoven (ČAP) potvrzuje, že tato zařízení už dnes nejsou schopna pojmout množství seniorů, kteří se nacházejí v některém z vyšších stupňů nesoběstačnosti a potřebují trvalou pomoc.

„A tak se o ně starají rodinní příslušníci, na které dopadá nejen sociální a psychologický tlak, ale také ten finanční,“ potvrzuje výkonný ředitel ČAP Jan Matoušek. Prognózy varují, že bude ještě mnohem hůř.

Stát řeší tento problém, zejména pokud jde o financování, prostřednictvím krajů i jednotlivých měst a obcí. Samosprávy tedy mohou být významným zdrojem financování sociální péče, zejména jsou-li zřizovatelem těchto zařízení.

„Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytuje krajům dotace a kraje tyto prostředky přerozdělují sociálním službám, které jsou zařazeny do základních sítí sociálních služeb. Tyto dotace činí bezmála 25 procent příjmů systému sociálních služeb,“ popsal mluvčí úřadu Jakub Augusta.

Zhruba 12 procent nákladů poskytovatelům sociálních služeb pokryjí příspěvky na péči vyplácené adresně občanům, dalšími zdroji mohou být podle mluvčího ministerstva příspěvky z rozpočtů obcí a krajů, ostatních resortů či evropských fondů.

Kromě územně samosprávných celků, které služby zdravotní a sociální péče poskytují v rámci sítě jimi zřizovaných zařízení, tuto péči poskytují také neziskové organizace, nadace a v neposlední řadě soukromé podnikatelské subjekty. I ty si mohou za určitých okolností sáhnout pro dotaci.

„Oprávněnost poskytovatelů sociálních služeb čerpat dotace se odvíjí od podmínek stanovených v konkrétních výzvách, a tedy v dotačních titulech. Z nich může čerpat mimo jiné i sektor soukromý,“ doplnil Augusta.

Bez soukromého sektoru by se v tuzemsku péče o seniory neobešla. Soukromá pobytová zařízení sociální péče však nejsou s ohledem na ceny, jaké se za jejich služby platí, pro každého.

Avšak jak zmínil v Byznys Clubu Seznam Zpráv ředitel divize Alzheimer Home ve společnosti Penta Hospitals Ivan Černovský, poptávka po jejich službách stále převyšuje dostupnou kapacitu.

Může jít o byznys, který vydělává, ale poskládat dohromady peníze, které v pobytovém zařízení pokryjí poskytování kvalitní zdravotní a sociální péče a nadto provozovateli vytvoří ještě zisk, není právě snadné. Vždy je třeba kombinovat hned několik zdrojů a ty pokud možno maximálně vytěžit.

Cenu pobytu v pobytových sociálních zařízeních, soukromých i všech ostatních, reguluje prováděcí vyhláška zákona o sociálních službách. I tak například v domovech pro pacienty s diagnostikovanou Alzheimerovou chorobou provozovaných společností Penta Hospitals překračuje výše úhrady požadované každý měsíc od pacienta, respektive jeho rodiny, 30 tisíc korun.

„Tu cenu tvoří tzv. hotelové služby, tedy především ubytování a strava, kde maximální měsíční úhrada činí 17 360 korun. Za služby sociální péče se pak platí ještě zhruba 15 000 korun za měsíc, což může i z velké části pokrýt příspěvek na péči, který klient dostává od státu,“ popisuje Ivan Černovský.

Reálné náklady na pobyt seniora, včetně poskytování sociální a zdravotní péče, se ale v Alzheimer Home v průměru pohybují mezi 50 a 60 tisíci korun. Kdo tedy doplatí zbytek?

Důležitý je již zmiňovaný státní příspěvek na péči, o který osoba spadající do jednoho ze čtyř stupňů nesoběstačnosti požádá. Stát jí tento příspěvek na péči přizná, ovšem využívá-li dotyčný pobytové zařízení poskytující sociální služby, tento příspěvek náleží v plné výši poskytovateli služby.

Dalším zdrojem pro financování péče je platba za poskytovanou ošetřovatelskou péči od zdravotních pojišťoven, která se také váže na konkrétního klienta.

„Zdravotní pojišťovny se podílejí na úhradě zdravotní, respektive ošetřovatelské péče stejně u veřejných i soukromých poskytovatelů. Platí zde kontraktační povinnost. Konkrétní platba se pak odvíjí od rozsahu poskytované péče,“ vysvětlil Černovský.

I poskytovatelé sociálních služeb, jejichž zřizovatelem není obec či kraj, ale například soukromá společnost, mohou být příjemci dotace na sociální péči přerozdělované krajskou samosprávou. Podmínkou ovšem je, že zařízení musí být součástí krajské sítě poskytovatelů sociální péče. „Ovšem ty se zpravidla významně nerozšiřují. A kraje primárně financují služby, které sami zřizují,“ řekl manažer Penta Hospitals.

Teoreticky existuje možnost, na kterou upozornil i mluvčí ministerstva Jakub Augusta, žádat o příspěvky ze samostatných rozpočtů obcí a krajů nebo u ostatních resortů či dotace z evropských fondů.

Praxe je však taková, že nedají-li výše popsané zdroje v součtu částku, jež by pokryla cenu poskytované péče, přicházejí v druhém kole znovu na řadu pacient a jeho rodina. Je-li požadována další úhrada nad částku stanovenou zákonem o sociálních službách (cca 32 360 korun), bývají tyto peníze zdůvodňovány příplatkem za nadstandardní vybavení nebo služby.

V praxi tak vznikají rozdíly v cenách za pobyt v různých sociálních zařízeních, kdy některá pobírají dotace a jiná nikoliv.

S úhradami od klientů pobytových sociálních zařízení, ale stejně tak příjemců jiných forem sociálních služeb by v budoucnu mohlo pomoci životní pojištění. Podle informací od České asociace pojišťoven v současnosti nabízejí takzvané pojištění soběstačnosti na českém trhu tři pojišťovny, do konce roku by měly přibýt další.

Poptávka po tomto typu pojištění pravděpodobně poroste, podle pravidelného průzkumu České asociace pojišťoven se nesoběstačnosti ve stáří aktuálně obává 72 procent populace.

„Dobrou zprávou je, že od letošního roku lze u tohoto typu pojištění uplatňovat daňový odpočet,“ doplňuje gestor oblasti životního pojištění České asociace pojišťoven Petr Koblížek.

Vydělat na poskytování sociální péče realizované mimo pobytová zařízení, takzvaně v terénu, je ještě těžší. Zbohatnout? Nemožné.

Podle významné české gerontoložky a ředitelky Gerontologického centra Ivy Holmerové je Česko svým způsobem zázrak v tom smyslu, že se vůbec daří pokrýt náklady na poskytování sociální péče, jako jsou například pečovatelské a odlehčovací služby či osobní asistence.

„Náklady na práci kvalifikovaného pracovníka v tomto oboru činí minimálně 600 korun na hodinu. K tomu je třeba ještě připočítat náklady na pohyb v terénu, na potřebné vybavení…,“ uvažuje Holmerová. Reálné náklady se tedy klidně vyšplhají na 1000 korun za hodinu péče. Od klienta, který službu využívá, je ze zákona možné požadovat maximálně 165 korun za hodinu, pokud objem péče za měsíc nepřesáhne 80 hodin. Při vyšší časové náročnosti to je jen 145 korun za hodinu.

Částkou (v tabulce níže) mu přispívá stát a zbytek ceny poskytovateli péče doplácejí z veřejných rozpočtů obce, města, kraje, případně dotace od Ministerstva práce a sociálních věcí.

Lukáš Knapp, člen představenstva společnosti Global Partner, která poskytuje sociální péče v domácím prostředí, je však k současnému systému kritický. Jednotná metodika ani pravidla, která by určovala způsob čerpání těchto dotací a příspěvků, podle něj de facto neexistují.

„Proto je dnes mezi jednotlivými poskytovateli sociálních služeb obrovská nerovnost ve výši čerpání dotací. A dovolím si tvrdit, že vzhledem k minimální a v podstatě jen formální kontrole dochází i ke zneužívaní dotací a k plýtvání.“

Úhrady od zdravotních pojišťoven poskytovatelé terénní sociální péče nepobírají. Služby zdravotní péče v domácnostech, takzvanou domácí (zdravotní) péči, mohou poskytovat pouze registrovaná zdravotnická zařízení, která mají uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou.

Podle Lukáše Knappa však zdravotní pojišťovny v posledních letech nové smlouvy tohoto typu prakticky neuzavírají, byť je to velice potřebné. Subjekty zajišťující služby sociální péče poskytované v terénu, tedy mimo pobytová zařízení, jsou velmi často závislé na podpoře nadací a charit.

„Poslední čtyři roky existence společnosti Global Partner financuje vygenerovanou ztrátu nadace pojišťovny Kooperativa,“ popsal realitu Lukáš Knapp.