Článek
Investoři by si měli dát pozor na Turecko. Ve svém článku pro list The National Interest to napsal David L. Phillips, bývalý poradce amerického ministerstva zahraničí. V úvodu svého textu zdůraznil, že pro byznys jsou důležitá lidská práva, demokracie a dobré sousedské vztahy – ani jedno z toho se ale současnému Turecku nedostává. Autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan jde zcela jiným směrem.
V pondělí turecké ministerstvo vnitra oznámilo, že zahájilo další vojenskou operaci na jihovýchodě země, tentokrát v provincii Hakkari. Vláda vyslala na Kurdy obydlené území v rámci operace Kapan-3 na 825 mužů, kteří podle deníku Hurriyet zlikvidovali čtyři teroristické úkryty, 17 výbušných zařízení a jednu automatickou pušku typu kalašnikov. Akce navazuje na operaci Kapan v další jihovýchodní provincii Mardin, kam vyslali Turci vojáky o dva dny dříve.
Její cíl byl stejný – „vyčistit” území od teroristů z Kurdské strany pracujících (PKK) a bojovníků kurdských milic YPG. Zatímco ale PKK označují za teroristickou organizaci i Spojené státy nebo Evropská unie, bojovníci YPG byli hlavním spojencem Západu v boji proti džihádistům z takzvaného Islámského státu.
Do Libye míří turečtí vojáci i syrští žoldnéři
Protiteroristické operace na jihovýchodě si Erdogan před tureckou veřejností ještě obhájí, v případě předchozího rozhodnutí zapojit se do války ve vzdálené Libyi to bude mít mnohem těžší. V neděli prezident řekl, že do Tripolisu přijelo až dosud jen 35 tureckých poradců, nezmínil už ale, že vláda vyslala na pomoc kabinetu Fáize Sarrádže i tři stovky syrských žoldnéřů a dalších 1600 se jich údajně připravuje v Turecku.
Libyjský premiér Fáiz Sarrádž se svým spojencem, tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.
„Vojenské dobrodružství v Libyi vnímá veřejnost poněkud jinak než vpád do Sýrie. Ten Erdogan vysvětlil nacionalistickými důvody, tedy bojem proti kurdským teroristům. Vyslání armády do Libye mu ale odsouhlasila jen většina jeho partaje, opozice byla proti. Myslím, že by mu to do budoucna mohlo spíš uškodit,” řekl Seznam Zprávám turkolog a bývalý velvyslanec v Turecku Tomáš Laně.
Erdoganovým cílem je jednak pojistit si nedávnou námořní dohodu se Sarrádžovou vládou – tento pakt odporuje mezinárodnímu právu a poškozuje zbylé státy Středomoří – ale také postavit se regionálním rivalům, jako je Egypt či Spojené arabské emiráty. Ty na rozdíl od Turků podporují libyjskou opozici, tedy síly generála Chalífy Haftara, jež ovládají velkou většinu libyjské pouště.
Volkswagen plánovanou továrnu nepostaví
Nákladné vojenské operace přitom Erdogan provádí ve chvíli, kdy se turecká ekonomika zmítá v problémech. Právě odvrácení pozornosti od ekonomické krize je podle Laněho hlavním důvodem nynějších vojenských operací. Poslední špatnou zprávou pro Ankaru je zrušení plánované stavby firmy Volkswagen v Turecku. Německý koncern to vysvětlil svou kulturou korporátní odpovědnosti – jinak řečeno, zareagoval na tureckou invazi do severní Sýrie loni na podzim. Ankara tak přišla o investici ve výši 1,4 miliardy dolarů.
O ekonomické politice Erdoganovy vlády – která mu v prvních letech paradoxně zajišťovala voličskou popularitu – asi nejlépe svědčí kurz turecké liry. Když se prezidentova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ujímala vlády, platili Turci za americký dolar 1,5 liry. Dnes už dolar stojí 5,5 liry.
K tomu se přidává vysoká inflace tlumící domácí konzum a vysoká zadluženost tureckých bank. Státem vlastněná Halkbank si navíc od newyorského soudu odnesla loni verdikt, že obchází protiíránské sankce a porušuje zákony o praní špinavých peněz. USA na ni proto uvalily sankce a banka nemůže obchodovat s americkými partnery.
Pro úplnost je však třeba dodat, že poslední statistiky turecké vlády hovoří o ekonomickém oživení – průmyslová výroba vzrostla vloni v listopadu o pět procent a optimistická čísla přicházejí i z maloobchodu. Na celkovém stavu ekonomiky se tyto dílčí zprávy ale příliš neodrazily a nespokojenost obyvatelstva roste.
Ekonomické problémy turecké vlády se projevily už i v politice – Erdoganem vytvořený autoritářský prezidentský systém sice příliš prostoru pro opozici nenabízí, loňský rok ale přinesl první známky jeho drolení. Vládní AKP především ztratila v obecních volbách některá velká města, zvláště v případě Istanbulu to byla hodně bolestivá prohra. Vždyť právě starostování v této 15milionové metropoli vyneslo Erdogana do premiérského a později i prezidentského křesla.
Kromě volebních neúspěchů, na které nebyli šéfové vládní strany dlouhá léta zvyklí, utrpěla AKP i značný odliv členů. Její řady opustily mimo jiných i bývalé „těžké váhy” Erdoganových vlád, Ali Babacan a Ahmet Davutoglu. Oba politici si založili či plánují vlastní strany a doufají, že se jim v příštích parlamentních volbách (naplánované jsou na rok 2023) podaří odlákat část Erdoganova konzervativního elektorátu.
„Slyšel jsem, že Davutogluova strana má potenciál odlákat AKP asi sedm procent voličů. Vládní strana už nemá tak pohodlnou většinu, podle jednoho průzkumu veřejného mínění už má dokonce nad AKP převahu opoziční CHP (kemalističtí republikáni, pozn. red.),” domnívá se turkolog Laně. Zdůrazňuje však, že vše závisí na Erdoganovi, protože právě on má k dispozici veškeré silové složky stejně jako justici.
