Dvouprocentní výdaje na armádu funkční vojsko nezaručují. Přepočítávání role v NATO na dolary má své mezery

K obranným výdajům ve výši dvou procent hrubého domácího produktu se členské státy NATO zavázaly v roce 2014 ve Walesu. Plnit plán mají do roku 2024. Do té doby se ke zmíněné hranici podle listiny mají blížit. Stalo se tak i kvůli Trumpovým předchůdcům, kteří na navýšení armádních rozpočtů evropských zemí taktéž naléhali.

Rozhovor k tématu s Filipem Horkým, který summit sledoval přímo na místě:

Závazek právě v této hodnotě nevznikl z ničeho. Podle teoretických příruček je pro účinné fungování vojska třeba výdaje rovnoměrně rozložit mezi personál, investice a údržbu. Dvě procenta HDP se pak všeobecně považují za nejnižší hranici, kdy je možné vyváženého rozpočtu dosáhnout.

V momentě, kdy jedna ze tří položek zbylé dvě podstatně převyšuje, armáda se z dlouhodobého hlediska stává de facto nefunkční.

Kolik tak stát na armádě utratí, o její připravenosti vypovídá jen zčásti. Závazek výdajů ve výši dvou procent hrubého domácího produktu plní jen hrstka členů NATO, mezi nimi je i Řecko. Řekové na svou armádu dali v roce 2017 2,36 % HDP. Jsou ale ukázkovým případem výše zmíněného.

Podstatnou část řeckých výdajů tvoří důchody vysloužilých vojáků, jak připomíná The Washington Post. Personál – aktivní i neaktivní – v Řecku dlouhodobě polyká více než sedmdesát procent armádních výdajů.

Druhou nemalou položku v řeckých výdajích tvoří vybavení určené na obranu před Tureckem, řeckým sousedem a taktéž členským státem NATO, se kterým Řekové vedou dlouhodobé spory.

Oproti tomu Francie dvouprocentní závazek neplní, přesto se její vojáci pod hlavičkou NATO účastní misí na Blízkém východě nebo v Africe a patří mezi lídry aliance. Francouzi personálu vyplatili v loňském roce 47 procent z celkových výdajů. Více než polovinu peněz tak vláda Emmanuela Macrona investovala do nákupu a údržby techniky.

Trumpovým hrozbám a výkřikům tak chybí zásadní rovina – kontext, ve kterém NATO, ale i další mezinárodní společenství fungují a skutečnost, že vše nelze přepočítat na dolary, které Spojeným státům podle jeho optiky někdo dluží.

Mezi zakládající členy Severoatlantické aliance ostatně patřil i třeba Island. Ostrovní národ bez armády. Svým spojencům ale nabízí strategickou pozici a sounáležitost, která je jedním z hlavních pilířů aliance.

Americké armádní výdaje výrazně převyšující dvě procenta hrubého domácího produktu v mnoha ohledech žene role globálního lídra a ozbrojené konflikty, ve kterých by se USA s největší pravděpodobností angažovaly i jako samostatná entita. „Kolik peněz by USA ušetřily v Iráku nebo Afghánistánu, pokud by na svá vojska daly více peněz vlády Belgie nebo Slovenska?“ ptá například Peter Baker z The New York Times.

Podle řady odborníků Trump neustálým naléháním na spojence ohledně pumpování financí do armád znemožňuje diskuze o do určité míry skryté, ale zásadní nástraze severoatlantické bezpečnosti – reálné schopnosti zareagovat na případný útok.

Aliance vznikla v době, kdy hranice tehdy bilaterálního světa ležela jen pár kilometrů od amerických základen na západě Německa. Po pádu Sovětského svazu se ale NATO geograficky dostalo hluboko za železnou oponu a stále bojuje s tím, jak bránit východní hranici.

„Musíme se pohybovat stejně rychle nebo ještě rychleji než ruská vojska. Jinak je nemůžeme odstrašit,“ řekl v lednu pro The Washington Post Ben Hodges, který v minulosti šéfoval americkým jednotkám v Evropě. Poukazoval tím na přesuny těžké techniky napříč Evropou, které trvají dlouhé týdny a někdy i měsíce.

V případě konfliktu s Ruskem je na cestě z Německa například do Pobaltí může zastavit, či zpozdit obyčejná dopravní zácpa nebo požadavky jednotlivých vlád.

Německo povoluje převoz nákladních automobilů naložených tanky pouze v nočních hodinách pracovních dnů. V Pobaltí pak spojenci naráží na rozdílný rozchod železničních kolejí.

Společně se svými kolegy z Center for European Policy Analysis by tak Hodges kupříkladu německé peníze raději viděl investované do železnic než do tanků.

Na mezery v používání armádních výdajů jako jediné optiky pro hodnocení oddanosti členských států alianci v minulosti upozorňoval například také bývalý stálý představitel Itálie při NATO Stefano Stefanini. „Stát dávající na armádu jedno procento HDP může peníze využívat mnohem efektivněji než stát plnící dvouprocentní hranici, ale Američanům to nevysvětlíte,“ řekl v říjnu loňského roku serveru Defense One.

Zároveň upozornil na další podstatnou mezeru Trumpem prezentovaného myšlení. Do armádního financování nespadají například výdaje na kybernetickou bezpečnost, která se pro mnoho zemí aliance stává stěžejní bojovou frontou, domácí boj s terorismem nebo na zpravodajskou činnost.

Konflikt o financování obranné fronty Severoatlantické aliance tak lze v duchu trumpovských zkratek shrnout jedinou otázkou. Je pro každodenní chod aliance prospěšnější zpravodajec mapující ruské internetové trolly nebo americký mariňák sedící na základně v tichomořském Guamu?