Hvězda filmu Havel: Režisér musel brzdit moje napodobování

A především pak jako člověka, který často pochybuje a také chybuje. Film jde do kin 23. července. Hostem Výzvy byl herec Viktor Dvořák, držitel Ceny Thálie a také filmový Václav Havel ve snímku Havel.

Ta podoba je asi celkem neoddiskutovatelná. Kdy jste si vy sám řekl, že vypadáte jako Václav Havel, a rozhodl jste se vyrazit na casting?

Já jsem si to neřekl nikdy, mně to bylo řečeno. A bylo mi to říkáno méněkrát, než by asi lidé možná řekli. Já jsem se nevydal na casting, já jsem byl pozván na casting. Myslím, že ty kamerovky byly takové dost komorní v tom smyslu, že bylo pozváno asi pár herců, ale já nevím vůbec kolik a neznám žádná jména, protože jsme se tam vůbec nepotkávali. Ale já jsem v tom zase tak velké prsty neměl. Režisér Slávek Horák o mně slyšel, dostal na mě doporučení, že mě má zkusit, a tak jsme se viděli. Ale s tou podobou, víte, to je velká práce maskérů, kteří možná mohli z něčeho vyjít, ale ta maskérská práce je tam neoddiskutovatelná. Ale pokud není v tom filmu vidět, tak je to zase fajn.

Jak dlouho jste studoval gesta Václava Havla, jak jste se na tu roli připravoval?

Studoval jsem gesta, pouštěl jsem si videa. Naštěstí o Václavu Havlovi je toho k dohledání docela dost, co se týká obrázků, takže jsem ani nemusel jít do nějakého speciálního archivu, ale zasedl jsem za internet. Sledoval jsem ho, když byl hodně mladý. Díky tomu jsem našel jeho projev k upálení Jana Palacha. To jsem vůbec netušil, že on takový veřejný projev měl. A že to je vůbec zaznamenané. Takže jsem se koukal na různé dokumenty a podobně. Hlídal jsem si gesta, sledoval jsem ho. Ale Slávek Horák potom docela záhy během natáčení dospěl do bodu, že mě v tom spíš brzdil. Čím dál to oceňuji, že mi říkal: Ten film se takhle jmenuje a všichni vědí, o kom ten film je. A my to nemusíme každým gestem pořád připomínat a dokládat, není to vlastně to nejdůležitější. A já jsem za to hodně vděčný.

V jakých momentech vás brzdil, kdy si myslíte, že jste byl příliš Havel?

Příliš Havel, to si asi nemyslím, že bych byl příliš Havel.

A v jakých momentech vás brzdil?

Tak obecně, bylo to ze začátku natáčení. Myslím, že se to nezakládalo na nějaké konkrétní scéně, ale samozřejmě režisér to potřebuje, přestože točí po jednotlivostech, vidět pořád v celku. A myslím, že z toho pohledu mi to takhle říkal.

Konzultoval jste roli Václava Havla i s lidmi, kteří mu byli blízcí?

Ano, zašel jsem do Knihovny Václava Havla a tam jsem se potkal především s paní Annou Freimanovou. Takže jsme si povídali jedno odpoledne, bylo to moc milé. A tak jsem se dozvěděl, že to byl normální člověk. Vy se asi zeptáte nebo chcete zeptat, co jsem se zajímavého dozvěděl?

Přesně tak.

Dozvěděl jsem se třeba to, že se málokdy naštval, ale že když se naštval, tak už to stálo za to. A pak ještě, jak z něj mělo asi hodně lidí pocit, že je plachý, on možná byl plachý, ale že se s ním dá možná manipulovat, že se s ním dá dělat, co si lidé zamanou, on to byl jenom pocit, myslím si, že to byl velký omyl. A právě jeho spolupracovníci mi potvrdili, že když se zakousl, tak už pak neustoupil ani o milimetr, že se s ním už pak nedalo nějak šíbovat.

Bylo vůbec reálné, že byste v tom filmu neráčkoval? Zvažovala se ta varianta?

Asi se zvažovala. Já už tradičně tvrdím, že Slávek po mně chtěl od samého začátku, abych ráčkoval, Slávek v nějakém rozhovoru řekl, že jsem si na tom trval já. Já myslím, že už se k tomu nedobereme. Nicméně fakt je ten, že když jsem šel na první kamerovky, tak jsem tam šel se zadáním, že budu ráčkovat, aby si to asi nějak poslechli. A pak jsme o tom chvíli mluvili. Myslím, že rozhodně obě dvě možnosti jsou platné, že jsem nemusel ráčkovat, i když ráčkuji. A my jsme zvolili nakonec to ráčkování.

Jak dlouho vám trvalo se to naučit a kdy jste si řekl, že už máte to havlovské „r“?

Úplně jsem si to neřekl nikdy. Ale trvalo mi to tak měsíc dva, to jsem si tak jako ráčkoval. Ráčkování podle mě není těžké, to si může zkusit každý a nějak si to najdete, ale abych na to já sám mohl vlastně zapomenout, což se pak asi docela i dařilo, protože i během celého dne mimo ostré natáčení jsem prý ráčkoval, aniž bych si to uvědomoval. Tak to je fajn. Ale občas v tom filmu zaráčkuji víc, občas třeba i méně. A jsem rád, že Slávek to tam vlastně nechával. Asi mu to přišlo autentické.

Bylo náročné se to pak odnaučit?

Ne, ne. Měl jsem pár momentů třeba v divadle, kdy jsem si musel dát pozor, abych to tam náhodou třeba v úplně jiné roli nedal.

Vy jste říkal, že to byla i práce maskérů, že jste tolik podobný Václavu Havlovi. Co všechno jste na sobě vlastně musel změnit?

Musel jsem si nechat narůst o dost delší vlasy, než jsem zvyklý. A pak jsme asi natřikrát ladili barvu vlasů. Barvili jsme a barvili jsme a ještě nějaké dva tři dny před začátkem natáčení jsme ten tón vlasů měnili. Což bylo docela zábavné, takhle se někomu svěřit, ale trvá to strašně dlouho, strávíte třeba půl dne jenom barvením vlasů. Zkoušeli jsme kníry, učili jsme se je lepit.

Vy jste měl i takové typické havlovské odkašlávání, to jste si tam dodal sám, nebo to po vás režisér vyžadoval?

Nevím, jaký myslíte moment, ale to by neměla být náhoda.

Jste odnaučený kuřák, v tom filmu se kouří opravdu hodně. Myslím, že každá scéna je zahalena dýmem. Jak náročné to pro vás bylo?

To jste asi druhá, která mi říkala, že tam ty cigarety hodně vnímala. Mně to zase tak nepřišlo, ale jsou tam samozřejmě a jsou tam hodně přítomné. Jak náročné to pro mě bylo? Protože jsem požádal produkci o to, aby mi dodávala beznikotinové cigarety, tak to zase tak náročné nebylo.

Máte spočítáno, kolik jste jich vykouřil za den? Slyšela jsem, že jste si objednával speciální bylinkové cigarety.

Nemám. Já nevím, jestli byly bylinkové, ale rozhodně nenikotinové. A kdybyste to držela v ruce, tak to vůbec nepoznáte. Akorát když to zapálíte, tak to chvílemi voní jako pálená sláma. Efekt ale byl skvělý v tom, že se mi chemoreceptory na ten nikotin neprobudily v mozku. Ale i když to s těmi zdravými cigaretami přeženete, tak druhý den to tedy hodně cítíte. Což se mi párkrát stalo.

Václav Havel ve filmu vystupuje jako člověk, který hodně váhá, těžko se možná rozhoduje, do děje ho popostrkují spíše ostatní, například Pavel Landovský nebo jeho žena Olga. Nepřijdou diváci o iluze o prezidentovi?

Určitě ne. Toto je film o člověku, který se až pak teprve stal prezidentem. Myslím si, že se to samozřejmě nedá úplně oddělit, nicméně nějak se to odděluje, já to vnímám trošku odděleně. A každý jsme nějaký člověk.

Sám režisér Slávek Horák řekl, že nemáme čekat portrét státníka, co teda máme čekat od toho filmu?

Portrét člověka z masa a kostí, který měl svoje slabosti i silné stránky a který měl rád život a žil ho tak, jak uměl nejlépe.

Film nerespektuje úplně všechna historická fakta. Měl jste s tím problém?

Neměl. Určitě ne, protože Slávek od samého začátku deklaruje, že on je vypravěč a že ten film vznikl na motivy života Václava Havla, a přiznává se k nějaké autorské licenci. Ale protože si zároveň myslím, že nějaký velký úhybný manévr jsme neprovedli, tak rozhodně jsem s tím neměl problém. A také poté, co jsem si přečetl scénář, který se mi líbil a měl hlavu a patu, jsem žádný problém neviděl.

Filmový kritik Kamil Fila napsal, že napětí filmu stojí na kontrastu mezi pevným a morálním postojem Havla coby zastánce lidských práv a jeho slabostí, pokud šlo o jeho soukromé záležitosti, tedy ženy. Vidíte to stejně?

Víte, já už se nad tím ani takhle vůbec nezamýšlím. Tohle už je reakce diváka, který ten film vidí. A já teď vůbec nemám odstup ani nadhled nad tím, takže respektuji tenhle postřeh, zajímá mě. Těch postřehů asi bude mnohem víc, zajímat mě budou, ale já sám k tomu teď vlastně ani nechci moc říct.

Herečka Barbora Seidlová, která se také ve filmu objeví, k vaší roli řekla, že jste v roli Václava Havla přesný, laskavý, spravedlivý, okouzlující a také nesnesitelně nerozhodný. Neměl jste někdy chuť říci si: „Tak už se rozhodni“? Souzněl jste s tím v tu chvíli, jak to bylo napsané?

Souzněl. Počkejte, myslíte scénář, nebo to, co řekla Bára?

Myslím, jak mluví o tom, že jste byl nesnesitelně nerozhodný. Jestli jste v tu chvíli sám neříkal: „Tady už se rozhodni, tady už by mělo padnout rozhodnutí, už neváhej“?

Ne, ale říkaly mi to právě moje kolegyně herečky, Aňa a Bára.

To jsem si také všimla, že vám vyčítaly tu obrovskou nerozhodnost. To asi ženám vadí.

Asi jo.

Vybrala jsem pár titulků článků, které vyšly po novinářské projekci: Havel jako ňouma, Havel jako romance, překvapivě civilní portrét od rozmazleného bohéma k zodpovědnému muži. Který podle vás vystihuje nejvíce to, jak vy jste chtěl, aby byl Havel vnímán jako film diváky?

Mně se z toho nejvíc líbí „překvapivě civilní portrét“.

Pro koho si myslíte, že ten film je? Trochu působí jako romance a režisér s tím vlastně ani neměl problém. V jednom rozhovoru říká, že to tak i myslel a že za to dává body navíc.

Ano, to jsem četl, Mirce Spáčilové přidal 10 procent za to, že pochopila, že to myslel i jako romanci. A teď jsem zapomněl, jaká byla otázka.

Otázka byla: Pro koho si myslíte, že ten film je? Kdo na něj bude chodit?

To by mě také zajímalo, ale já si myslím, že je natočený tak, aby byl pro poměrně široké publikum. A myslím si, že lidé, kteří Václava zažili osobně a jsou to dejme tomu intelektuálové v dobrém slova smyslu samozřejmě, tak pro ně to možná nebude, protože je tam prostě nic nepřekvapí a budou vědět, jak to všechno bylo, a budou to vědět mnohem lépe, protože do filmu prostě všechno nedostanete.

Ve filmu se objeví například Martin Hofmann nebo Aňa Geislerová. Jaká byla atmosféra na place, jak se vám spolupracovalo?

No krásně, dostat se do takové společnosti je příjemné, inspirativní, rozhodně. Ale i ryba smrdí nebo voní od hlavy. Slávek, než jsme začali točit, mi říkal, že ať bude to natáčení sebenáročnější, i když přijdou určitě nějaké stresové momenty, tak on je prostě v pohodě a nikdy nedělá dusno. A on to dodržel. Náročné to samozřejmě občas bylo. Ale ten Slávek to dusno fakt nedělá. On má nějaký dar těmi situacemi proplouvat s klidem nebo aspoň relativním klidem. Co se děje uvnitř něho, nevím, ale bylo to fakt prima. Takže hlavně díky Slávkovi a těm lidem, co si vybírá, to bylo fakt prima.

Na place se nikdy neřvalo?

Ne, ne.

Martin Hofmann Radiožurnálu řekl, že ho bavilo nakoukávat Pavla Landovského. Že byl na projekci se synem Pavla Landovského a on i jeho rodina řekli, že s tím jeho výkonem byli spokojeni, dokonce se mu prý dostalo milého pochválení. Jaké reakce jste zatím dostal vy na Václava Havla?

To je hezké. Já jich zatím moc nemám, mám jednu soukromou reakci od kolegyně z divadla, která Václava Havla zažila. Ale tu si nechám pro sebe. Ale jinak asi na premiéře večer se možná potkám s někým, kdo by mi mohl nějak takhle říct ano, ano, ne, ne.

V Show Jana Krause jste řekl, že si myslíte, že si na tom filmu lidé budou hojit svoje pocity a emoce. Že se v tom budou ztotožňovat se svým pocitem k Václavu Havlovi. Pořád si to myslíte?

Já si myslím, že to asi nastane, asi ano. Problém je asi v tom, že do Václava Havla si hodně lidí implantuje strašně moc věcí, za které on nemohl nést zodpovědnost. A protože v naší společnosti je nějaká frustrace, co si budeme povídat, tak ten Václav Havel je jeden z hromosvodů. A ten film se k tomu přidá.

Takže očekáváte, že bude hromosvodem pro emoce těch lidí?

Já si myslím, že ano, že to je do jisté míry v pořádku. Jen je pro mě důležité, když to má nějakou formu, když to není obhroublé, protože jinak si můžeme myslet každý, co chceme.

Už máte plány, do čeho se vrhnete dál?

Já bych chtěl mít ještě trošku nějaké prázdniny, protože v první třetině srpna už začínáme v Divadle ABC zkoušet inscenaci Vojna a mír, premiéru máme, myslím, 4. září. Takže skoro celý srpen už bude hodně plný a já bych chtěl ještě stihnout někam vyjet, někam zmizet.

Nebojíte se toho, že od září už vám bude přišita role Václava Havla? To se někdy stává, třeba u Martina Hofmanna se prý očekává kamkoliv přijde, že udělá Luďana z Mostu. Nebudou lidé po vás chtít, abyste jim udělal Václava Havla?

Bát se toho by bylo asi zbytečné. Ale něco takového přijít může, jestli se někdy uvidíme, tak pak se mě můžete zpětně zeptat, já vám třeba řeknu nějaké historky, ale zatím nevím, co bude.